Evropští politici v poslední době řeší několik problémů, jako je záchrana eurozóny před rozpadem, nebo alespoň zmírnění dopadu odchodu Řecka a s tím související možná záchrana bank, kteeré budou tímto krokem ohroženy. I když se v těchto otázkách názory poměrně různí, nic dnes Evropu nerozděluje tak, jako názor na eurobondy, společné dluhopisy.
Levá strana spektra, na čele s novým francouzským prezidentem, by nejraději viděla eurobondy na světe co nejdříve, jak to bude možné, odpůrci na čele s Německem, které se zatím jako jediné dokáže s krizí jakž takž poprat, zase nechtějí o společném dluhopisu ani slyšet. Oba tábory mají své argumenty a zatím to vypadá, že ani jedna nechce přijmout ty ze strany opozice.
Zastánci vidí eurobondy jako jednu z mála možností, jak ještě zachránit Evropu, resp. eurozónu před rozpadem a další eskalací krize. Hlavním argumentem jsou levné peníze pro ty, kteří nejsou schopni vydávat vlastní dluhopisy, nebo je vydávají s příliš vysokým úrokem, který jim prakticky znemožňuje snižovat svůj dluh a dostávají se tak jen do větších problémů. Zastánci dalšího zadlužování totiž tvrdí, že pokud se chtějí ekonomiky rozběhnout, nesmí šetřit, ale naopak investovat a bez půjček to nejde.
Druhé CDO?
Zásadní ne pak říká Německo, které je v tomto směru poměrně jednotné. Německo tedy i zde hraje roli ochránce zodpovědných, za což mu určitě patří dík. Německo nevidí v eurobondech nástroj, který by mohl podpořit růst, ale jejich odpůrci vidí ve společném evropském dluhopisu jiné, poměrně velké nebezpečí. Největším nešvarem nových eurobondů je podle jejich kritiků velmi velká podobnost s nechvalně známými nástroji CDO, které jsou považovány za zdroj krize před čtyřmi lety (psal o tom například Pavel Řežábek, člen bankovní rady ČNB, v Hospodářských novinách). U nich šlo také o rozdělení rizika a jeho přesunutí na jiné subjekty, přičemž podkladové aktivum tvořily cenné papíry s různou kvalitou, přičemž investoři často ani nevěděli, do čeho investují a na základě čeho je papír ohodnocen.
Dnešní eurobondy jsou podobným produktem, který ale dává dohromady garance od jednotlivých zemí eurozóny, mezi nimiž jsou poměrně velké rozdíly. Máme zde jak Řecko, které si dnes prakticky na finančních trzích nemůže půjčovat, protože mu nikdo peníze nepůjčí, nebo Španělsko, Portugalsko a Itálii, u jejichž desetiletých dluhopisů úroky také atakují nebezpečně vysoké úrovně kolem sedmi procent. A zároveň zde máme Německo, které má mezi investory stále dobré jméno a desetileté dluhopisy udá za méně než 1,5 % a krátkodobé dluhopisy prodává s prakticky nulovým úrokem. Nepoměr je jasný a jak uvádějí odpůrci eurobondů, na společný dluhopis pouze doplatí ti, kteří se snaží být zodpovědní, přičemž nakonec nemusí pomoci těm, kteří neumějí šetřit, akorát jim to dá možnost si více půjčovat. A pokud dojde k bankrotu jedné ze zemí eurozóny, může to mít podobný dopad, jaký vyvolaly nesplácené subprime hypotéky u CDO.
REKLAMA
Zdá se, že v tomto směru mají podobný názor také ratingové agentury, které se poučily z minulosti a dnes již otevřeně říkají, že eurobondy budou mít ohodnocení ne podle nejsilnějšího, ale podle nejslabšího stavebnice článku (v minulosti tomu bylo právě naopak a rating AAA dostaly CDO bez ohledu na to, jestli v něm byly nekvalitní úvěry, hypotéky apod.), kterým je Řecko. To je sice chvályhodný přístup, ale ratingové agentury již dnes na ohodnocení dluhopisů velký vliv nemají, takž investoři tento postoj prakticky vůbec nemusí brát v úvahu.
Zde pak vyvstává ještě jeden problém, který se týká rozdělení eurozóny a na nějž odpůrci eurobondů také upozorňují. Společné dluhopisy sice mají za cíl zabránit rozpadu eurozóny, protože by mohly udržet v eurozóně Řecko. Druhou stranou mince pak je skutečnost, že pokud některé ze zemí, které díky eurobondu budou muset doplácet na ty nezodpovědné a stále více se zadlužující, mohou si také rozmyslet, jestli se jim členství v EMU skutečně vyplácí. A pokud eurozónu opustí ti, kteří jí dnes drží nad vodou, bude o špatné.
Jestli se nakonec podaří eurobondy prosadit, to zatím neví nikdo, ale jedno je jasné. Budou jednoznačným vítězstvím jednoho z přístupů, které dnes rozdělují evropské politiky a ekonomy. Pokud projdou, s šetřením je konec, pokud neprojdou, je stále šance, že se najde řešení, které by mohlo být dlouhodobě přijatelné, i když ne tak lehce marketingově prodejné.
