Evropa na pokraji krachu, zachraň se, kdo můžeš

Evropa se topí v dluzích

Celá Evropa od Irska až po Řecko si příliš dlouho žije nad poměry. Zadlužujeme se, ne abychom investovali do infrastruktury a vývoje, ale abychom měli vyšší mzdy a mohli si dovolit lepší bydlení, dražší auta a více hraček z Číny. Jenomže tak dlouho se vydávají dluhopisy, až se ucho utrhne. Prozatím věřitelé ztrácí trpělivost s Řeckem, Irskem, Portugalskem, Španělském a Itálií, s oněmi proslulými „prasátky“ PIIGS.

Graf 1: Spread úroků desetiletých dluhopisů PIIGS oproti německým desetiletým bondům Zdroj: BNP Paribas Investment Partners

Avšak v dluzích se topí prakticky celá Evropa včetně Německa, Francie a Velké Británie, i tyto země mohou mít brzy problém s refinancováním svých dluhů. Německé desetileté dluhopisy aktuálně nesou úrokový výnos pouhých 1,85 % p.a., třicetileté dluhopisy pouhých 2,4 % p.a. Naproti tomu Itálie nebo Španělsko dnes musí vydávat dluhopisy s úrokem přes 6 % a brzy úroky porostou ještě víc, protože věřitelé přestávají věřit ve schopnost těchto zadlužených zemí splácet dluhy a budou chtít za podstupované riziko stále vyšší úrokový výnos. A zanedlouho se budou škrtat další nesplácené dluhy, podobně jako u Řecka.

Jenomže v případě Itálie a Španělska se nejedná o zhruba 300 miliard eur, ale o desetinásobek, tj. 3 biliony eur. To už je suma, která by mohla položit celou Evropu na kolena. Evropská unie nemá tolik peněz v rukávu, takže se snaží prosadit všemožné fondy a půjčky od ostatních států. To však není žádné řešení, jenom přesouvání dluhů na jiné státy. Celkový problém předluženosti Evropy se tímto nevyřeší. Nakonec stejně bude potřeba se dluhů nějak zbavit. A k tomu existují pouze tři varianty:

1) Rozpad evropské měnové unie, pád eura

Nejčastěji se v médiích hovoří o tom, že euro zkrachuje. Euro nezkrachuje, protože euro je měna (veličina). Ale je pravda, že euro se možná přestane používat, nebo bude devalvováno. Variant, jak to technicky provést, je mnoho. Otázkou však je, zda by tato cesta došla do správného cíle. Obávám se, že nikoliv.

Návrat k jiné měně může pomoct, pokud se odtrhne jen pár nejzadluženějších zemí, redenominují dluhopisy do nové měny a ta následně prudce oslabí. Když se například Itálie vrátí k lirám, lira prudce oslabí, tak italské zahraniční dluhy denominované v lirách budou mít po přepočtu do eura výrazně nižší hodnotu a Itálie je bude schopna splácet. Jenže měna je relativní veličina, a pokud se všechny státy budou snažit o totéž – devalvaci vlastní měny – pak si vlastně nikdo nepomůže. Takže toto není komplexní řešení, pouze řešení pro nejslabší, máte padáka.

Tip: Jak bude vypadat rozpad eura

2) Nesplacení dluhů, státní bankrot

Nejjednodušším řešením je přestat splácet dluhy a vyhlásit bankrot. Řecko už to vlastně neoficiálně udělalo. Domluvilo se s věřiteli, že splatí jen půlku svých dluhů. Zanedlouho pravděpodobně přijde druhé kolo a odepíšou se další dluhy. Evropa si dluží více méně navzájem, takže se jeví reálná nějaká hromadná domluva, že si vzájemně poškrtáme dluhy. Problém je, že dlužníkem je vždy stát, zatímco věřitelem jsou v konečné instanci lidé s úsporami v bankách a na penzijních fondech.

Stát tvoří ti samí občané, kterým stát dluží. Když se na celou pavučinu podíváme z nadhledu, tak vlastně občané ze svých daní financují chod státu a ze svých úspor pak ještě půjčují státu na pokrytí zbylých nákladů chodu státu. Pokud se v Evropě domluvíme na škrtnutí jedné nuly u státních dluhů, pak tím škrtneme jednu nulu u úspor občanů. Je takové řešení životaschopné bez občanských válek a možná i rozsáhlejšího panevropského konfliktu?

3) Dvouciferná inflace

A tak nakonec asi nezbude jiné řešení, než stejný podraz provést postupně a méně nápadně. Tím řešením je vysoká inflace. Obávám se, že se blíží den, kdy evropské tiskárny cenin začnou pracovat na třísměnný provoz. Kupní síla eura bude velmi rychle klesat. Není to bohužel nikomu milé, ale je to volba menšího zla, respektive méně viditelného zla. I tato cesta však může skončit společenskou katastrofou. Hrátky s vysokou inflací se mohou kdykoliv vymknout kontrole a skončit ala Výmarská republika, nebo latinská Amerika v devadesátých letech.

Tabulka 1: Veřejný dluh a deficit státního rozpočtu v roce 2010 jako procento HDP

Zdroj: CIA World Factbook

Před stejným problémem stojí i Spojené státy americké a Japonsko, které se společně s Německem prozatím těší dobré kredibilitě a nemají momentálně ještě problém udat nové dluhopisy na refinancování starších dluhů. Ani oni ale nemohou zvyšovat dluh do nekonečna, takže i zde musíme v delším horizontu kalkulovat s měnovou reformou nebo vysokou inflací.

Bezpečná měna

Neexistuje žádné místo, na kterém by peníze byly dokonale v bezpečí. Jednoduchým pohledem na zadluženost a hospodaření jednotlivých zemí však můžeme vyfiltrovat bezpečnější měny. Euro, dolar a japonský jen jsou měny nejzadluženějších zemí s vysokým deficitem veřejných financí, čili z dlouhodobého pohledu nejrizikovější měny.

Naproti tomu Austrálie a Švýcarsko hospodaří výrazně lépe a nejsou navíc zatíženi břemenem budoucích závazků vůči penzistům v takovém rozsahu jako USA a EU. Podobně i severské země nesou menší dluhovou zátěž a mají nižší deficity. Australský dolar, švýcarský frank, norskou a švédskou korunu můžeme tedy považovat za bezpečnější měny.

Ani Česká republika si v celosvětovém srovnání nestojí špatně. Zadlužujeme se „pouze“ dvacet let, takže jsme se nestihli zadlužit tolik jako západní Evropa. S deficitem sice hospodaříme řadu let, ale ministr financí Miroslav Kalousek se snaží ho alespoň snižovat. Takže česká koruna se z dlouhodobého pohledu jeví bezpečnější než euro nebo dolar.

Co dělat s úsporami?

Netroufám si odhadovat, zda euro přežije, natož v jaké podobě. Ale na letní dovolené jsem se raději veškerých eurobankovek zbavil, protože mu dlouhodobě nevěřím. Raději budu držet peníze v korunách. Ani bratrům Slovákům bych nedoporučoval držet veškeré úspory v euru, ale raději je diverzifikovat do dalších bezpečnějších měn.

Jelikož očekávám, že pánové Draghi, Shirakawo a Bernanke zvolí cestu vysoké inflace, doporučuji obecně většinu úspor raději investovat do hmotného majetku – nakoupit půdu, domek, komodity nebo kvalitní dividendové akcie. Bohužel tato dlouhodobá ochrana úspor je vykoupena krátkodobou nejistotou a mnohdy krátkodobými finančními ztrátami. Ceny nemovitostí klesají už tři roky a zdaleka ještě nejsou levné. Ceny akcií a komodit nyní také už půl roku klesají a nejde říct, že by už byly na dně.

Než se rozpoutá vysoká inflace nebo než začnou krachovat velké státy, to může ještě několik let trvat. Ale nemusí. A v tom je právě ten problém. Proto osobně raději volím dlouhodobou ochranu za cenu možných krátkodobých finančních ztrát.

Autor je ředitel FINEZ Investment Management