Evropa stále nemá řešení krize. Ale zachrání ji Čína
Dohoda, která měla přinést plán na záchranu jak eurozóny, tak snad celé Evropské unie měla být na stole již na konci týdne. Nestalo se. Politici si dali ještě pár dní na rozmyšlenou, v průběhu nichž se prakticky na ničem novém nedohodli, akorát se na světlo světa dostávaly stále nové a nové spekulace o tom, jak konečné řešení nakonec bude vypadat. O třech bodech – rekapitalizaci bank, navýšení eurovalu a odpisy řeckého dluhu bankami – bylo jasno, jasno ale nebylo, které z nich se nakonec podaří vyřešit.
Definitivní řešení v nedohlednu
Že definitivní dohoda nakonec nepadne, se spekulovalo již od začátku týdne, přičemž i samotní politici se s blížícím se termínem vyjadřovali v tomto smyslu. Již v úterý tato spekulace začala nabírat reálné kontury, když večer došlo ke zrušení schůzky ministrů financí eurozóny plánované ještě před summitem. Tato zpráva prakticky pouze ukázala na přetrvávající schizofrenii politických špiček EU.
Snad jedinou dobrou zprávou pro příznivce rozšíření eurovalu bylo jeho schválení německým parlamentem. I nadále ale přibývaly spíše špatné zprávy, které nadále zvyšovaly nejistotu. Korunu tomu nakonec nasadil mluvčí Evropské komise, který otevřeně řekl, že od politiků můžeme čekat pouze politické řešení, ale na konkrétní čísla a detaily si budeme muset počkat trochu déle. A konečná rozhodnutí podle toho také vypadají. Politici se nakonec na něčem dohodli, ale jak bylo očekáváno, jejich závěry neřeší prakticky nic. Rekapitalizace bank je nejasná, navýšení EFSF jakbysmet. A haircut řeckého dluhu prakticky padl.
Co se týče bank, ty by měly navýšit svůj kapitál do poloviny příštího roku. Mohou to udělat třemi způsoby, a to jak na kapitálových trzích (emise akci?), může jim pomoci stát, nebo jim nakonec pomůže záchranný fond. Kolik to ale bude stát, to se neví. Pro státy, jejichž bank se to týkat nebude, to může být dobrá zpráva, pokud banky přistoupí k první možnosti. Pokud se přistoupí ke druhé možnosti, přijde další zadlužování, které nakonec opět může platit eurozóna navyšováním eurovalu (protože se země dostanou do problémů), stejně jako při třetí možnosti. Skvělé řešení.
Pak je tu navyšování EFSF, které by mělo být několikanásobní. Co přesně pod tímto pojmem máme očekávat, není jasné. Spekulace počítají s různými sumami, naposledy padla suma přes jeden a půl bilionu eur. V každém případě se ale nepočítá se zapojením ECB, takže s nekontrolovaným tiskem eur počítat nemůžeme. Zatím.
REKLAMA
Posledním bodem, který je považován za rozhodující, ale zároveň nejvíce problematický, je odepsání řeckého dluhu. Panují zde bohužel rozepře jak mezi bankami a politiky, tak mezi samotnými zeměmi. Ty navrhují haircut 50 – 60 %, banky nechtějí jít nad 40 %, protože se obávají problémů bankovního sektoru v Evropě, který na tom již dnes není moc dobře.
Momentálně mají jedinou výmluvu – krach bank povede k recesi. Zářným případem je velká deprese ze začátku třicátých let, kterou nastartoval krach na Wall Streetu (mimochodem černý čtvrtek, pondělí a úterý se odehrály právě před 82 lety), za níž ale podle mnohých odborníků stál právě krach bankovního systému (mimochodem, víte, jaký je rozdíl mezi bankéři tehdy a dnes? Tehdy ze zoufalství skákali z nejvyšších pater výškových budov, dnes dostávají padáky. A navíc zlaté). Banky by si ale měly dávat pozor na to, že špatnou pověst mají nejenom mezi investory, ale také u veřejnosti, která je na jejich politiku „my bereme zisky, vy platíte ztráty“ skutečně alergická. A jelikož politici, kteří je zachraňují, jsou klienty svých voličů, banky si musí uvědomit, že ochrana ze strany politických špiček nemusí trvat navždy. Dohoda nakonec v čase psaní tohoto článku nepadla, což se samozřejmě dalo očekávat.
Změna Evropy? A na co?
Pak se ještě začíná stále více mluvit o jakési reformě v legislativě EU. V konečném důsledku to bude znamenat, že její úloha by se měla posílit, jak jinak. Na jedné straně mají politici v Bruselu tendenci stále více centralizovat moc na jednom místě, na druhé straně ale při problémech nejsou schopni být jednotní. Poměrně přesně to vystihl Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank, který tvrdí, že „summit pravděpodobně vejde historie EU jako Waterloo, protože ukončí 12 let “relativního úspěchu” EU a ECB. Byla to celkem dlouhá doba, ale ani jejich historické úsilí nedokázalo stvořit plně sjednocenou Evropu v podobě jednotného uskupení (fiskální unie). Nadále tak budeme pozorovat snahy soustředit se na starší Evropu v podobě spolupráce v otázkách bezpečnosti a zahraniční politiky a méně vázanou na ekonomické cíle. Evropské vize mohou ve zmenšené podobě fungovat v rámci pevných pravidel, ale velké Napoleonské vize o ekonomické jednotce zvané Spojené státy Evropské jsou na ústupu.“
Koupí si nás Čína
Jednou z posledních, a také snad nejpravděpodobnější, možností, jak získat peníze na záchranu EU a eurozóny, je pomoc ze strany Číny. O ní bude jednat se svým čínským partnerem francouzský prezident Sarkozy, předběžně již ale Čína s určitou pomocí souhlasila. Je to logické a nějakou přehnanou solidaritu v tomto kroku hledat není potřeba. Čína na jedné straně hledá možnost, kam by investovala své enormní finanční rezervy a na druhé straně se bojí krachu Evropy, která je jedním z jejích nejvýznamnějších obchodních partnerů. Když se v roce 2008 a 2009 octly v problémech USA, na Čínu to mělo velmi nepříznivý vliv a druhá největší ekonomika nechce, aby se situace opakovala. V každém případě má ale Čína poměrně dobrou vyjednávací pozici a zoufalá Evropa jí může přistoupit na cokoli.
REKLAMA
Ale abych nekončil článek příliš pesimisticky, přidám jednu vtipnou poznámku, narážející na rozšiřování eurovalu, kterou jsem dostal ze Slovenska: „Keď k nám v roku 863 prišli Konštantín a Metod, tak to sme ešte nevedeli, že si po vyše 1100 rokoch Grécko vyúčtuje cestovné a diéty.“ Holt, dluhy se musí platit a Řekové o tom vědí své.
