Stát prý už nemá na starobní důchody, tvrdí ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas. Letos na ně potřebuje 267 miliard korun, a to průměrný penzista bere 9104 korun a penzistka 7388 korun, což není žádná sláva.
Jak připomíná analytik společnosti Next Finance Vladimír Pikora, střetáváme se s důsledkem dlouho odkládané důchodové reformy a rychle stoupajícím počtem důchodců. A to ještě jejich řady nezačaly zahušťovat silné populační ročníky poválečných let.
ČEKÁNÍ OTUPILO OBAVY
Čím déle se důchodová reforma odsouvala, tím méně na ni lidé mysleli. Svědčí o tom stále větší ochota se zadlužovat a menší ochota spořit si na důchod.
Potvrzuje to i vývoj penzijního připojištění se státním příspěvkem. Trh je stabilizovaný a fondy bezpečné. Jejich výnosy se pohybují vesměs nad úrovní inflace, a díky tomu a státnímu příspěvku se vklady klientů stále zhodnocují.
Přesto lidé ukládají do penzijních fondů málo. Průměrný příspěvek roste pomaleji než průměrná mzda. V roce 2005 dosáhl 407 korun a spolu se státním příspěvkem je průměrná měsíční úložka 506 korun. Selhala tedy i daňová motivace ukládat více než 6000 korun ročně.
Dalším problémem penzijního připojištění je trvale vysoký průměrný věk účastníků, který neklesl pod 40 let. Znamená to, že do penzijního fondu vstupují lidé nedlouho před důchodem a nestačí si uložit dost peněz na to, aby si vylepšili životní úroveň v penzi.
REKLAMA
TISÍCOVKA NIKOHO NESPASÍ
Pokud někdo vstoupil do penzijního fondu v roce 1994 ve svých 40 letech a spořil 407 korun měsíčně, pak by mohl dostávat v 60 letech měsíčně tisícovku (muž 1063 korun a žena 960 korun).
V roce 2014 to bude jen skromné kapesné, a ne zajištění na stáří. Proto také většina klientů inkasuje své úspory z penzijních fondů na konci připojištění jednorázově, a ne v podobě měsíční penze.
V našem modelovém případě by byla jednorázová výplata 171 000 korun po zdanění. Za to si nemohou důchodci ani opravit dům, ve kterém by chtěli dožít.
Další produkty, které reklamy nabízejí k zajištění na stáří, budou teprve maturovat. Jde zejména o životní pojistky pro případ smrti a dožití, a o důchodové pojistky. Oba tyto produkty se začaly masově nabízet mnohem později než penzijní fondy, a jejich boom se odehrával teprve před 3 až 4 roky, když na ně stát poskytl daňovou úlevu (připojištění minimálně 60 měsíců a do 60 let).
Pojišťovny vrhly na trh desítky produktů a tisíce dealerů, ale komerční potenciál daňové výhody se pomalu vyčerpal. Růst předepsaného pojistného na životní pojištění se v roce 2005 zabrzdil z dvouciferných čísel na 1,7 %.
Celkový objem předepsaného pojistného byl 44, 9 miliard korun. Bohužel ze statistiky ČAP není zřejmé, kolik z tohoto objemu tvoří rizikové pojistky, které nemají žádný kapitálový potenciál.
NENÍ ANI ČAS, ANI PŘÍLEŽITOSTI
Důvodem menšího zájmu o kapitálové životní pojištění mohou být snižující se výnosy, snaha pojišťoven prodat klientům spíše investiční životní pojištění, u kterého pojišťovny nezaručují žádný výnos a investiční riziko přesouvají zcela na klienta, a možná také nabídka stále komplikovanější produktů, které neoslovují průměrného občana.
REKLAMA
Generace padesátých let se postupně střetává s dalšími riziky. Jedním z největších je postavení na trhu práce. Jak ukazují statistiky, po 50. roce života se šance sehnat dobře placenou práci rychle snižuje. Kdo nesežene práci, nemůže spořit na důchod.
Lidé blížící se důchodovému věku musejí často opustit zaměstnání i z vážných zdravotních důvodů. Ocitají se pak často ve stavu sociální nouze, protože pro takové případy nejsou nijak zajištěni. To bude vyvolávat stále větší tlak na sociální výdaje státu.
Někdy mají ještě lidé v předdůchodovém věku finanční závazky, například hypotéku, leasing, spotřebitelský úvěr, které pak nejsou schopni platit. Pojištění proti závažným onemocněním se na českém trhu příliš neujalo a pojistit se proti výpadku příjmu je možné většinou na jeden rok.
Takové pojistky jsou poměrně drahé a pojišťovny je nabízejí nikoli proto, aby chránily životní úroveň svých klientů, ale spíše proto, aby chránily věřitele před neschopností dlužníka dostát závazkům.
Generace, která se blíží důchodovému věku, tedy nebude z valné části v penzi finančně zajištěna, protože k tomu nebyla ničím nucena, neměla dostatečně dlouhý čas a ani dost vhodných finančních produktů.
KDO SE POSTARÁ?
Na dotaz Ekonoma, jaké pojišťovací produkty existují na zahraničních trzích a v Česku ne, uvedl Pavel Matoušek, předseda představenstva a generální ředitel Aviva životní pojišťovny, jako příklad pojištění garantující dlouhodobou péči ve stáří, které se nabízí například v Británii.
V 45 nebo 50 letech si koupím pojistku, která mi – podle toho, jak mohu postupně ztrácet schopnost postarat se o sebe – zajistí odpovídající dlouhodobou péči. Někdo se o sebe do 90 postará sám a potřebuje jenom, aby mu jednou týdně někdo uklidil a nakoupil – jiný na tom může být hůře a potřebuje trvalý pobyt s celodenní péčí v domově důchodců.
REKLAMA
Zmíněné pojištění hradí potřebnou péči – od domácího ošetřovatele po pobyt v domově pro seniory. "Pojistka není levná – žádné pojištění, které zajišťuje delší část života, levné nebude – ale je výhodnější, než si na stáří platit péči z vlastní kapsy," poznamenal Matoušek.
Existuje zajímavá varianta tohoto produktu – takzvané pojištění oddechu. Řekněme, že člověk si nemůže pojištění dlouhodobé péče dovolit. Spoléhá se na to, že se o něj bude starat někdo z blízkých příbuzných.
Taková péče vyžaduje každodenní přítomnost této osoby. Lze si však koupit pojištění, které pečovateli umožní vzít si každý rok pár týdnů dovolené a oddechnout si. Po dobu dovolené převezme péči o seniora profesionální náhrada placená pojišťovnou.
STŘÍDÁNÍ GENERACÍ
Kdy by tyto produkty mohly přijít k nám? Podle Matouška je to otázka peněz, které má určitá generace k dispozici. Lidé, kteří nyní odcházejí do důchodu, většinou nemají našetřené významnější částky. Za několik let by však zmíněné pojistky mohly být zajímavé pro ty, kteří v té době budou čtyřicátníky a již jsou v lepší finanční situaci.
I v Česku se lze pojistit proti neschopnosti vykonávat svou stávající profesi, ale maximálně na rok, což ve světě není standardní, upozornil Pavel Matoušek. V Británii a v USA si takové pojištění lze sjednat s plněním až do 65 let, až do odchodu do důchodu.
Toto pojištění je ve světě velice populární zvláště u vrcholových manažerů, chirurgů, právníků, u lidí s nadstandardními příjmy, ale stresujícím povoláním. Jak by fungovalo u nás? Například špičkovému padesátiletému chirurgovi s měsíčním příjmem 70 000 korun se začnou třást ruce.
Odejde přednášet na lékařskou fakultu, ale tam bude jeho měsíční plat jen 40 000 korun. Pokud by byl pojištěn, rozdíl – až do 90 % původního příjmu – by mu až do odchodu do důchodu hradila pojišťovna.
Klíčová role finančních poradců
Hlavní příčina, proč životní pojištění není v Česku tak rozšířené jako ve vyspělých zemích, spočívá podle jeho názoru v tom, že stále nemáme kvalitní finanční poradce. Většina z nich se prý snaží posunout životní pojištění do roviny investic a spoření a krytí rizik potlačují. Podle Matouška se v tom projevuje nedostatek sebedůvěry poradců.
Mladší lidé v České republice si již uvědomují, že v případě rizika se nemohou spolehnout na stát. "Setkávám se každodenně s mladými profesionály, manažery, s technickými specialisty, kteří mají nadstandardní příjmy. Nevěří, že by se o ně někdo postaral, ale pojištěni proti možným rizikům nejsou. Lidskou vlastností je rizika si nepřipouštět," řekl Ekonomu šéf Avivy Pavel Matoušek.
"Jsme tu pro krytí rizik, protože se jmenujeme pojišťovny, nikoli investiční společnosti. V Česku je to nyní posunuto v nezdravém směru. Skutečný pojišťovák má poslání. Nejde o to, donutit někoho, aby si koupil něco, čemu nerozumí a není to pro něj výhodné. Agent pojišťovny by měl hrát ve společnosti roli toho, kdo lidem otevírá oči, aby viděli rizika a na základě toho se rozhodli, že s tím něco udělají. U nás má pojišťovák bohužel špatné jméno, což je dáno historií. Finanční poradenství v Česku se ještě nedopracovalo k tomu být posláním," dodal Matoušek.
Článek vyšel v týdeníku Ekonom.
