Individuální pravidelné investice: Lepší než fondy životního cyklu

Life-cycle programy předčí penzijní připojištění

Zhruba v půlce července jsem se v diskuzi na finančním portálu Investujeme.cz pod článkem Life-cycle programy: Co jsou zač a pro koho? pustil do kritiky life-cycle programů. Ne že by nebyly vhodnou alternativou penzijního připojištění. Za stávajícího nastavení systému bych na desetiletém a delším období upřednostnil life-cycle programy (LCF) před penzijním připojištěním (PP). Tedy pokud by mi nepřispíval zaměstnavatel, to by značně měnilo situaci.

Proč bych volil LCF? To je až sprostě prosté. Při srovnatelném riziku nabízí šanci na vyšší zhodnocení, a to odhadem průměrně o 1 až 2 procentní body ročně, což je samozřejmě na delším období citelně znát. Zatímco vliv státních příspěvků a daňových odpočtů na celkovém výsledku spoření s časem klesá a klesá, neboť příspěvek dostanu ke spořené částce pouze jednou, zhodnocení se kumuluje dál a dál, podobně jako se nabaluje sněhová koule valící se po stráni dolů.

Jak funguje složené úročení, asi netřeba dále popisovat. Je to nejdůležitější princip finanční matematiky a prazáklad veškerého investování. Aneb jak prohlásil sám Albert Einstein: „Největším matematickým objevem všech dob je složený úrok.“ Nebo pro praktický život možná ještě výstižnější citát z díla bratrů Gardnerů: „Ti, kdo rozumí složenému úroku, jsou předurčeni jej inkasovat. Ti, kdo mu nerozumí, jsou odsouzeni jej platit.“

Co předčí life-cycle programy?

Ale zpět k hlavnímu tématu. Jestliže tvrdím, že LCF předčí PP, měla by logicky následovat další otázka: „Existuje ještě nějaké zajímavější řešení než LCF?“ A hned si sám odpovím: „Jednoznačně ANO.“ Ovšem ve zmíněné diskuzi se ukázalo, že to s tou jednoznačností asi nebude tak jednoznačné. Objevily se v podstatě jen nesouhlasné názory, a to ve smyslu, že sice existují potenciálním výnosem zajímavější varianty, ale zároveň s tomu odpovídajícím vyšším rizikem.

Ok, dávám za pravdu oponentům, že zcela jednoznačné to není. Nicméně můj postoj je jasný. Osobně bych po LCF nesáhl, stejně jako bych nesáhl ani po penzijním připojištění, ani po “oblíbených“ spořících pojistkách typu investiční životní pojištění (IŽP). Místo toho bych preferoval individuálně nastavený program pravidelného investování.

^REKLAMA

Na technickém nastavení takového programu ani nesejde, například je de facto jedno, zda by frekvence úložek byla čtrnáctidenní, měsíční či dvouměsíční. Klíčovou roli hraje výběr konkrétních investic. A to je přesně bod, ve kterém penzijní připojištění i LCF velmi pokulhávají. Než dojde k novelizaci zákona o penzijním připojištění, mají penzijní fondy příliš svázané ruce. Jejich portfolia obsahují především české státní dluhopisy, takže u PP nelze očekávat výnosy dlouhodobě nějak výrazně převyšující inflaci.

I life-cycle programy mají své místo na trhu

Life-cycle programy jsou technicky přivedeny téměř k dokonalosti. Mnohé zaujme především funkce automatické realokace – postupné přesouvání části kapitálu z rizikovější akciové složky do konzervativnější dluhopisové. LCF nabízí spoustu výhod, které usnadní investorovi život a šetří mu čas. Jenže složení portfolia (výběr investic)… ať to nezní moc krutě, prostě a jednoduše dělal bych to jinak.

Abych ale nebyl k LCF nespravedlivý, musíme si uvědomit, že hlavním cílem LCF je nabídnout alternativu k penzijnímu připojištění. V tomhle ohledu odvádí vynikající práci, není jim co vytknout. I složení portfolia odpovídá cíli. U penzijního připojištění se efektivní zhodnocení na dlouhodobém horizontu může pohybovat někde v rozmezí 4 – 5 % ročně. Life-cycle programy by průměrně mohly dosahovat plus minus 5 – 7 % anualizovaného výnosu. Pokud je takový výnos vaším cílem, pak nemá smysl ani nad ničím jiným uvažovat.

Pro vyšší výnosy jsou ale nutné individuální programy

Mně by 6 % ročně rozhodně nestačilo, tudíž samozřejmě musím hledat jinde. A pokud ani vám 6 % ročně nestačí, pak na PP, IŽP i LCF rovnou zapomeňte. Řešení ale není nijak složité. Stačí na pravidelné bázi investovat do vybraného aktiva s dlouhodobě co nejvyšším potenciálem výnosu (a zároveň pravděpodobností, že ho skutečně dosáhne). Vysoká volatilita (časté a prudké výkyvy) není na škodu, ba naopak. Přičemž je dobré, řekl bych dokonce nutné, částku rovnoměrně rozložit do 2 – 5 takových instrumentů, které jsou na sobě pokud možno co nejméně závislé (nízká korelace). Principiálně je pak vedlejší, zda se jedná o akcii, fond či indexový produkt.

^REKLAMA

Jako krásný příklad, který jsem zmínil už v oné diskuzi, lze uvést kombinaci brazilských a indických akcií. Podobných příkladu by šlo nalézt více. Tento jsem zvolil záměrně pro jednoduchost, srozumitelnost a dostupnost veřejnosti. Prostřednictvím podílových fondů jsou běžně dostupné každému od měsíční úložky ve výši 1 000 Kč (500 Kč na fond). Technicky pak k tomu stačí trvalý příkaz z bankovního účtu.

Důležitá je realokace a “zamykání výnosů“

Ještě jeden důležitý aspekt. S blížícím se koncem investičního horizontu (koncem období akumulace kapitálu) je potřeba postupně přesouvat prostředky do konzervativnějších investic tak, jako to dělají LCF. To je standardní postup, aby případný pokles u akcií třeba o 30 % (to je celkem běžná korekce) těsně před koncem neměl fatální dopad na celkový výsledek. Lze to nejlépe řešit pravidelným odkupem. V níže rozebíraném příkladu je u kombinace Brazílie + Indie kalkulováno s realokací v pěti fázích v posledních pěti letech vždy po 20 %. U LCF je kalkulováno s desetifázovou realokací v posledních deseti letech vždy po 10 %.

Já osobně bych v praxi postupoval jinak. Určitě bych po nějaké době, až by byl naakumulovaný větší kapitál, začal s investicemi aktivně pracovat a rozšiřoval portfolio. To ale těžko bude dělat laik, jedině za asistence investičního poradce. A jelikož cílem bylo, ještě jednou opakuji, ukázat možnost jednoduchou, srozumitelnou a dostupnou veřejnosti, ve druhém dílu seriálu, který se bude zabývat konkrétními propočty, zůstaneme jen u Brazílie a Indie (B+I).