Inflace je škodná – návrh novoročního předsevzetí ČNB
Foto: Shutterstock
Když před časem zvýšila Česká národní banka svoji základní sazbu skokem na 2,75 procenta, ozývaly se hlasy, že jde o krok přehnaný. A že podrazí ekonomické oživení. Po dalším prudkém růstu na 3,75 % je ticho.
Stojí za připomenutí, že do roku 2021 jsme vstoupili s hodnotou 0,25 procenta. V pololetí zvýšila ČNB základní dvoutýdenní reposazbu na 0,5 procenta a od té doby systematicky tlačí úroky nahoru. Poměrně tvrdá kritika zaznívala po celou tu dobu – až do této chvíle. Z toho je vidět, jak vážná situace je.
Což je zajímavé. Že by tradiční kritici ČNB změnili názor na celý systém s nezávislou bankou v čele? To se nechce věřit. Je tu pravděpodobnější vysvětlení. V mezidobí jim došlo, jak velkým problémem je růst inflace, tedy růst spotřebitelských cen, který zažíváme. Možná i to, že jde o problém nejen ekonomický, ale také politický. Ale především a naprosto hlavně se pootočilo veřejné mínění.
Před měsícem bralo jako problém inflaci určitě podstatně méně lidí. Mezitím jsme se posunuli reálně na práh nebezpečí, že meziroční růst spotřebitelských cen dosáhne v první části příštího roku deseti procent. Jinými slovy, že naše koruna přijde během velmi krátké doby o celou jednu desetinu své kupní síly. Toho si všimne každý. Proto ani ti největší populisté už nevytáhnou do boje za nízké sazby.
Nicméně nástroj, který nyní k omezení množství peněz v ekonomice banka používá, je celkem masivní a má velké zpoždění ve svém účinku. Lze to přirovnat ke kobercovému náletu. Kdo je v oblasti shozu bomb, má poměrně velkou smůlu. Těžko vyjde ze situace nezraněn. Národní bance by se hodily i jemnější postupy, jak zasáhnout do objemu peněz v ekonomice.
REKLAMA
Navíc kritici mají v jednom pravdu. Razantní zvyšování sazeb se dotkne části ekonomiky dosti nešetrným způsobem. Jistě přijdou i nějaké oběti z řad podniků. Krachy jsou nicméně při narovnávání nerovností a asymetrií v ekonomickém prostředí vcelku normální a běžné. Podniky jsou vývojem odděleny od své komfortní zóny. Kdo nemá dostatečné rezervy a kdo příliš spoléhal na cizí kapitál, ten se nevyhne finančním tlakům a obtížím.
Nicméně ČNB má k dispozici několik dalších možností, jak ovlivňovat inflaci. Může změnit objem povinných minimálních rezerv pro banky, spořitelny a další finanční instituce. To je vcelku přímá cesta ke stažení peněz z oběhu. Může odprodat část svých extrémních devizových rezerv se stejným výsledkem – stažením korun z oběhu. A mohla by, to už je trochu psychologická hra, také změnit inflační cílení.
To by bylo skutečně skvělé novoroční předsevzetí České národní banky
ČNB definovala svůj stále platný měnověpolitický inflační cíl už v březnu 2007 jako dvě procenta ročně s tolerančním pásmem jedno procento oběma směry. Jde o cíl shodný s většinou významných národních bank. Tato dvě procenta jsou prostě dlouhodobě považována za jakousi ideální inflaci. Kde tento předpoklad vzniknul, to je těžké říct. Ekonomické pokusy o vysvětlení, proč dvě a ne jedno nebo tři nelze označit za úspěšné. Ostatně jde zřejmě spíše o politiku – dvouprocentní inflace je natolik malá, že si ji za rok v podstatě nikdo nevšimne. Zároveň je dostatečně daleko od deflačních rizik.
Možná je právě teď, kdy se inflace blíží deseti procentům, správná chvíle pro vyhlášení nového inflačního cíle ČNB ve výši jedno procento (a samozřejmě tolerance další procento nahoru i dolů). Deklarování dlouhodobého poměrně ambiciózního plánu by pomohlo v uvolnění aktuálních proinflačních tlaků, pomohlo by i dlouhodobé stabilizaci měny s pravděpodobným soustavným posilováním, vyjádřilo by to směřování národní banky k cenové stabilitě.
To jsou všechno věci, které právě nyní trhy chtějí slyšet. Pokud by změna cíle byla doprovázena seriózním projektem, jak toho dosáhnout, pokud by to podpořila vláda jasným fiskálním plánem, pak by to mohlo spolu se zvýšením sazeb a případně s krokem v oblasti povinných rezerv přinést poměrně rychlé řešení problému se spotřebitelskými cenami.
