Přestože Japonsko a Skandinávii dělí geograficky poměrně velká část zeměkoule, jsou některé aspekty krize v těchto zemích podobné. Stejně jako ve Švédsku, Norsku, nebo ve Finsku, i v Japonsku byl krizí zasáhnutý celý bankovní systém a šlo tedy o systémovou krizi ve velkém rozsahu, která pak měla dopad také na reálnou ekonomiku, národní měny, akciové trhy apod. Ke vzniku vedla liberalizace na finančních trzích a špatný dohled nad finančními trhy, došlo k rychlému růstu bankovních úvěrů a následné bublině zejména na realitních trzích, rozšíření morálního hazardu a krizí byly postupně zasaženy jedny z největších finančních institucí v zemi. Na rozdíl od skandinávských zemí však Japonsku bohužel nedošlo k rychlému a ráznému řešení, při němž by byly přijaty nepopulární opatření a krize se protáhla na mnohem delší období. Kromě bank trpěla prakticky celá ekonomika i akciové trhy a Japonsko si prožilo neslavně známou „ztracenou dekádu“.
Po válce bylo všechno OK
Na rozdíl od skandinávských zemí, Japonsko začalo s deregulací a liberalizací finančního trhu poměrně brzy, již v sedmdesátých letech. Finanční trhy do té doby podléhaly poměrně striktní regulaci a také segmentaci od dob po skončení druhé světové války. Bankovní systém neměl žádné vážnější problémy a hlavním cílem dohledu bylo udržovat životaschopnost všech, i těch nejslabších bank. Dluhopisový trh prakticky neexistoval, protože díky rychlému růstu a bohatnutí domácností bylo financování společností zabezpečeno prostřednictvím vkladů domácností. V sedmdesátých letech ale vláda začala ve větším, než zdravém množství zvyšovat deficity kvůli snižujícím se příjmům s daní (ekonomika rostla pomaleji) a rostoucích sociálních výdajů. Deficity bylo potřeba financovat novými dluhopisy (s poměrně nízkými výnosy), které však banky, do té doby prakticky jediní nákupci, již nebyly schopny nakupovat bez toho, aby to nemělo dopad na jejich ziskovost. Takže dluhopisy šly na veřejnost a zájem o ně byl velký.
Otevření dluhopisového trhu a umožnění soutěže na trhu s úrokovými sazbami tak znamenalo začátek deregulace finančních trhů, které pak postupně, po jednotlivých krocích, probíhalo až do konce osmdesátých let. Postupně pak docházelo i k uvolnění trhu s firemními dluhopisy a také měnového trhu a akciového trhu, takže firmy mohly financovat své potřeby na trhu, a to nejenom domácím, a ne pouze prostřednictvím bank. Ty byly zprvu poněkud mimo deregulačního procesu, ale v průběhu devadesátých let došlo také k deregulaci i na bankovním trhu a do té doby striktně segmentovaný trh se stal trhem univerzálních finančních společností a hodně se přiblížil k americkému modelu. Akorát s tím rozdílem, že kapitálově na tom byly japonské banky poněkud hůř, než jejich americké kolegyně.
Stejně jako v jiných zemích, liberalizace na finančních trzích společně se stále rychlým růstem ekonomiky a politikou velmi nízkých sazeb ze strany centrální banky vedl k tomu, že na trhu aktiv, zejména u nemovitostí, se začala nafukovat velká bublina. Lidé i firmy si půjčovaly ve velkém a banky, které musely o své klienty více bojovat, půjčovaly prakticky komukoli bez toho, aby řešily riziko a zabezpečení úvěrů, protože růst cen vedl k přesvědčení, že záruky jsou dostatečné. Společně s morálním hazardem plynoucím z potřeby dosahování větších zisků se finanční trh dostal na svůj vrchol na začátku devadesátých let. Akciové indexy dosahovaly nezdravě vysokých hodnot, o trhu nemovitostí ani nemluvě.
Centrální banka pak v roce 1990 přišla s poměrně drastickým zvyšováním úrokových sazeb, které vzrostly v průběhu roku z 2,5 % na 6 %. To samozřejmě vedlo k omezování zadlužování a problémům se splácením a následným problémům bank s nesplácenými úvěry, které byly zabezpečeny zlevňujícími se nemovitostmi. Akciové trhy zažily strmý sešup směrem dolů, ale ve společnosti převládal nadále optimismus, který pramenil z víry, že po krizovém období nastane období vyrovnanějšího a udržitelnějšího růstu.
REKLAMA
Krize a její průběh
Bankovní systém spoléhal na Deposit Insurance Corporation (DIC, něco jako fond pojištění vkladů). Tato společnost ale byla kvůli poměrně zřídkavým případům, kdy banky potřebovaly pomoc, značně podkapitalizována. V roce 1994 zkrachovaly dvě menší banky, Tokyo Kyowa a Anzen. Vzhledem k pevně stanoveným pravidlům a malému kapitálu DIC byla pomoc bankám řešena prostřednictvím založení nové banky, Tokyo Kyoudou Bank (TKB), která převzala obě banky, které následně zanikly. Dodatečný kapitál kromě DIC poskytla Bank of Japan a soukromé finanční instituce (tato „dobrovolná“ kolektivní participace na řešení problému se pak nazývala „hougacho approach“) formou přímé kapitálové injekce i nízko úročených půjček. Podobný princip záchrany pak byl použit u dalších zkrachovalých bank, až do doby, kdy v srpnu 1995 padla banka Kizu Credit Cooperative, jejíž ztráty převyšovaly schopnost privátních společností podílet se na její záchraně. Rovněž vyvstala potřeba reformovat fond pojištění.
V letech 1995 a 1996 pak začaly mít problémy také nebankovní společnosti poskytující hypotéky (založené bankami), známé jako jusen. Ztráty sedmi těchto společností se vyšplhaly na sumu přesahující 6 bilionů jenů, které zkrátka nebyly mateřské banky schopny pokrýt. V tomto případě pak byly poprvé využity na záchranu finančních institucí veřejné peníze. V roce 1996 pak byl reformován fond pojištění, který tak až do roku 2001 disponoval neomezeným kapitálem a banka TKB byla transformována do Resolution and Collection Bank (RCB).
Problémy bankovního sektoru ale přetrvávaly a v roce 1997 se do problémů dostala i Nippon Credit Bank (NCB), velká banka, která byla orientována na půjčky na realitním trhu. I přes finanční pomoc v roce 1998 nakonec zkrachovala a byla zestátněna. Poté, co problémy neodeznívaly a začaly ovlivňovat i jiné odvětví finančního sektoru (Sanyo Securities s klientskými aktivy ve výši 2,7 bilionů jenů a následně i Yamaichi Securities s aktivy v objemu 22 bilionů jenů), se japonská centrální banka rozhodla zakročit a poskytnout trhu likviditu ve formě různých půjček a záruk. Ani to však nevedlo k tomu, aby další banky nezkrachovaly a v roce 1998 padla Long Term Credit Bank of Japan, což byl největší krach banky v japonské historii.
Po těchto událostech se do věci konečně položila vláda, která schválila poskytnutí peněz z veřejného rozpočtu ve výši až 60 bilionů jenů. Byl založen Financial Reconstruction Committee (FRC), který dohlížel na finanční instituce a rozděloval prostředky. Jejich výše pak byla navýšena v roce 1999 o dalších 7,5 bilionů jenů, většinou ve formě preferenčních akcií. To konečně přineslo na trh optimismus, ale banky stejně ještě musely zbavit špatných úvěrů, které nejprve přebral FRC, který se dodatečně přetransformoval do Resolution and Collection Corporation (RCC) s většími pravomocemi (mohl odkupovat špatné aktiva také od bank, které se ještě nedostaly do problémů). Banky byly přinuceny ke konsolidaci, která vedla k fúzím a akvizicím, čímž vzniklo pět velkých finančních skupin.
Krize v bankovním sektoru byla zažehnána až v roce 2002, a ekonomika se vzpamatovala až v roce 2003. Japonsko sice nezaznamenalo tak výrazný propad, jako tomu bylo například u Finska, nebo i Švédska a období ekonomického poklesu trvalo skutečně krátce. Ale také se nekonal, na rozdíl od severoevropských zemí, opětovný rychlý nárůst a japonská ekonomika se od poloviny devadesátých let potýkala s deflací. Ta byla primárně způsobena pádem některých velkých společností (Sanyo a Yamaichi Securities), což dále vedlo k rizikové averzi na kapitálových trzích a nefunkčnosti úvěrového trhu. Na stagnaci pak reagovala centrální banka zmiňovaným poskytováním likvidity, rychlým snižováním sazeb a kvantitativním uvolňováním. To sice vedlo ke krátkodobému růstu, ale následné zvýšení spotřebních daní opět uvrhlo ekonomiku do deflační spirály, z níž se dostala až ve zmiňovaném roce 2003. Na japonském příkladu je vidět, že nefunkční systém kontroly, špatný dohled nad finančním trhem v kombinaci s nerozhodností a neschopností dělat rázná (i když někdy nepopulární) rozhodnutí ze strany kompetentních lidí v krizovém období, může vést k dlouhotrvající krizi, z níž se finanční systém a následně celá ekonomika nemusí velmi dlouho vzpamatovat.
