Postproduktivní věk je však hojně diskutovaným tématem i v rámci Evropy. Například výše důchodů v Řecku (zejména pro státní zaměstnance) je udávána jako jedna z příčin „žití si nad poměry“ a tím současných fiskálních problémů této země. Rovněž jsou důchody a obecně sociální zabezpečení (přetvořeno do sociálního státu) udávány jako jedna z příčin
nižšího ekonomického růstu Evropy oproti Číně a dalším zemím. Avšak i nejlidnatější stát světa má problém, pokud jde o stárnutí populace.
Podle červencového vydání demografické studie Puls, kterou zpracovala Allianz,
dosáhne čínský pracovní trh zlomového bodu už v roce 2013. Podle posledního sčítání lidu má Čína zhruba 1,34 miliardy obyvatel. Růst tamější populace za poslední desetiletí klesl téměř na polovinu. A vzhledem k tomu, že se v Číně kvůli politice jednoho dítěte, zavedené v roce 1978, narodilo o 400 miliónů dětí méně, začíná čínské obyvatelstvo stárnout. Dopad na čínský pracovní trh to bude mít už v tomto desetiletí.
Na jedné straně klesá populace v produktivním věku a na straně druhé
se prodlužuje průměrná délka života. Dnes má Čína poměr starých lidí přes šedesátku a mladých v produktivním věku 19:100. Do roku 2050 se však podle studie Allianz změní na 64:100. Nicméně vzhledem k tomu, že porodnost klesá téměř všude na světě, otázkou je, zda za pokles porodnosti v Číně může opravdu pouze politika jednoho potomka, anebo zda
za něj jsou odpovědné i ekonomické trendy.
Podobné problémy jsou i v dalších zemích. Porodnost v zemích východní Evropy od pádu Sovětského svazu a zavedení hospodářských reforem v devadesátých letech minulého století také významně klesla. V zemích, jako je Thajsko, Turecko a Tunisko,
které mají hrubý domácí produkt na osobu zhruba stejný jako Čína, rovněž klesla porodnost pod úroveň 2,1 dítěte na jednu ženu, což je potřebné k udržení stálé populace.
Ideální situace není ani v Německu.
Tam byla v roce 1994 porodnost na hodnotě 1,24 dítěte a nyní je odhadována na 1,33 až 1,38 dítěte na jednu ženu. A to je poloviční hodnota oproti šedesátým létům minulého století, která nedokáže zastavit
dlouhodobý pokles populace.
REKLAMA
Situace v ČR?
Podíl obyvatel v České republice nad 60 let v současnosti činí 22,3 %, ale v polovině tohoto století se zvýší na 38 %. V současnosti náš stát na vyplácení důchodů
a další péči pro seniory vynakládá 17,9 % hrubého domácího produktu, za
půlstoletí to odhadem bude 23,4 %. Se stoupajícím podílem lidí, kteří budou mít nárok na důchod, samozřejmě narůstá tlak na průběžný systém. S jeho zvyšujícím se zatížením stoupá akcentace spoření si na důchod.
V Evropě nejvíce spoří Němci a Rakušané. Česká republika stejně jako ostatní středoevropské země jsou, pokud jde o úspory v průměru EU, a průměrná míra úspor v těchto zemích dosahuje 6 – 10 %. V porovnání s devadesátými lety minulého století míra úspor značně klesla, téměř na polovinu.
Dá se očekávat, že s rostoucím zadlužením států
se bude rozsah veřejných služeb omezovat a bude stoupat význam služeb financovaných ze soukromých úspor. Proto můžeme předpokládat, že bude míra úspor růst. Lidé, kteří si boudou chtít našetřit na slušný důchod, si budou muset odkládat minimálně 15 % z disponibilního příjmu.
Otázka však zní kam investovat. Pokud už v ČR lidé vůbec nějakým uvažují o důchodovém zabezpečení, většinou tak činí na popud finančního poradce (případně zásluhou zaměstnavatele, který lidem na penzijní připojištění přispívá).
REKLAMA
Výkonnost českých penzijních fondů
není právě oslňující. Zvláště při jejím srovnání s jejich souputníky z dalších zemí střední a východní Evropy. Výnosy českých a slovenských konzervativních fondů jsou nejstabilnějších, zatímco nejproměnlivější jsou v případě fondů v Bulharsku a Maďarsku. Jen těsně nad inflací se pohybují výnosy maďarských a českých fondů. Slušné výsledky klientům poskytly fondy chorvatské a polské.
Výnosy českých penzijních fondů se blíží výnosům německých státních dluhopisů, ale jednoznačně zaostávají za výnosy českých státních dluhopisů
(v průměru o 1,6 procentního bodu ročně). To samo o sobě je varující zjištění, neboť ukazuje na nízkou efektivitu penzijních fondů. České penzijní fondy vycházejí vcelku dobře jen ve srovnání s krátkodobými investičními nástroji. To je způsobeno především nízkou a stabilní inflací v České republice.
Toto srovnání spíše „doporučuje“ využít pro zajištění na postproduktivní věk jiný typ nástrojů. Škála je poměrně široká, od fondů životního cyklu, až např. po zlato.
Finanční plánování
Pokud bychom však vzali v úvahu finanční plánování, vyvstává „problém“ jak dlouhý život klientovi naplánovat. Do určité míry je možné se řídit úmrtnostními tabulkami
(kolik lidí spořících si na důchod toto dělá?), které se každým rokem aktualizují. Ty nám dávají určitý obraz pravděpodobnosti, jak dlouho člověk asi bude žít.
Další z možností „určení pravděpodobného věku dožití“ je vycházet z rodinné anamnézy. Pokud se mnoho lidí z jeho rodiny dožilo dlouhého věku, můžeme předpokládat, že se to bude opakovat i v dalších generacích. Pokud je však míra dožití nízká, neznamená to, že ji budeme projektovat.
Samozřejmě by mělo být při finančním plánování
postupováno s maximálním využitím principu opatrnosti. Zvláště při přihlédnutí k trendu prodlužování lidského života. Klient, který přežije
svoje peníze a zemře v chudobě, je to nejhorší, co se může finančnímu poradci stát. Taková událost je jedním z největších selhání poradce či osobního plánu.
