Je provizní poradenství špatně? aneb Co může přinést britský model

„Rada není zadarmo,“ razí heslo doprovázející britský zákaz provizně honorovaného finančního poradenství. Rada na finančním trhu není zadarmo ani v Česku. Finanční poradci jsou placeni prostřednictvím provizí za zprostředkování finančních produktů. A ruku na srdce: Který klient to neví? Kdo si ještě po 25 letech tržní ekonomiky může myslet, že někdo pomáhá sestavit finanční plán rodiny a věnuje mu čas, přičemž jedinou odměnou by měly být kontakty na další zájemce o zpracování finančního plánu?

Ve Velké Británii se rozhodli ukončit finanční poradenství tak, jak ho známe v České republice. Za jakoukoli radu na finančním trhu musí klient zaplatit napřímo a prodej finančních produktů nesmí provázet žádná provize. Žádná. Lepší finanční poradci, kteří měli vybudovanou klientelu mezi obyvateli s vyššími příjmy a širším majetkem, se přizpůsobili. Ti ostatní… živoří, nebo odešli z trhu.

Na první pohled se výsledek britského zákona „Retail Distribution Review“ (RDR) z přelomu let 2012 a 2013 zdá být pro klienty pozitivní. Na trhu přeci zůstali pouze finanční poradci, kteří patří mezi elitu. Nikdo jim nebude nutit služby zadarmo a nikdo nebude chtít, aby zrušili starou pojistku a nahradili ji novou. Ale světe, div se, nikdo jim to neporadí, ani když by to pro klienty bylo výhodné.^[1] Dokonce ani banka ne.

RDR ve Velké Británii dopadá i na banky. Ani ty nesmějí klientovi radit bez naúčtování poplatku za radu. Že to nevadí? Velký omyl. I banky jsou živeny provizemi za prodej finančních produktů, které samy neprodukují. Inkasují provize od pojišťoven za zprostředkování pojištění, inkasují i provizi od svých i „nepříbuzných“ investičních společností za přesměrování peněz klientů z bankovních účtů do investičních produktů.

„Zavedení RDR by bylo v České republice předčasné, protože je určené spíše pro mnohem vyspělejší trhy. I ve Velké Briránii způsobilo, že se finanční poradci věnují jen bohatší klientele a střední třída zůstává neobsloužená,“ komentuje možnost zavedení povinně placeného finančního poradenství Petr Stuchlík, generální ředitel a předseda představenstva finančně poradenské společnosti Fincentrum.

Zákaz provizního prodeje třetími stranami znamená, že se mnoho spotřebitelů nebude zajímat o možnosti investic, o zajištění na stáří ani o pojištění, které bude chránit je i jejich rodinu. Stejně omleté rčení jako „rada není zadarmo“ je i stará pravda, že spoření na důchod a životní pojištění se nekupuje, ale prodává. Lidé se bohužel nechtějí zabývat nepříjemnými věcmi, jako je stáří, invalidita nebo smrt. Pokud jim to někdo nepřipomene, neřeší to… dokud není pozdě.

Ve Velké Británii se investiční poradce vždy musí dohodnout o odměně hrazené klientem. Ta může být stanovena procentem z investovaných prostředků, měsíčním poplatkem, hodinovou mzdou či celkovou odměnou, kterou poradce inkasuje. Výhodou je transparentnost: Každý ví předem, kolik zaplatí investičnímu poradci. Nevýhod je hned několik: Při menších investicích se investiční poradenství nevyplácí^[2]. Navíc klienti nejsou ochotni za rady platit, a pokud ano, tak řádově 500 Kč^[3]. Ani u placeného poradenství klientovi nikdo nezaručí, že dostane optimální radu. V tomto směru je to podobné jako u právníků – někteří jsou lepší, jiní jsou horší, navíc vítězství v komplikovaném sporu nezaručí žádný.

RDR stanovuje také kvalifikační předpoklady pro finanční poradce. Ti musí absolvovat 35 hodin ročně kvalifikačního rozvoje, který má zajistit, aby byly jejich informace aktuální. K tomu musí získat „prohlášení o profesní způsobilosti“ – tedy certifikát prokazující dostatečné znalosti finančního trhu. A v neposlední řadě se musí zavázat k dodržování etického kodexu.

Chcete se o britském modelu dozvědět více? Navštivte seminář o regulaci poradenství na téma