V dnešní době hospodářské bouře, vysoké míry finančního inženýrství, globalizace a technologického pokroku někdy ztrácíme prapůvodní důvod existence finančního sektoru, finančního trhu i fiskální role státu. Tak jako o hamburgeru nikdo neuvažuje jako o původně americkém produktu, tak o finančních trzích a finanční stabilitě dnes nikdo neuvažuje jako o původně produktu lidské činnosti. Bereme finanční trh a finanční stabilitu jako přírodní zákon. Není tomu tak, je to zákon lidský. A jako zákon lidský od lidí bere to dobré i špatné. A špatné umí dovedně skrývat a dobré umí dovedně ukazovat. Chci se v dnešním úvodním slovu oprostit od statistických metod, od analýzy ukazatelů a predikce toků. Chtěl bych se vrátit ke kořenům. Pokud se bavíme o vlivu státních intervencí na finanční stabilitu, rozeberme si prapůvodní jádro této otázky. Ptáme se na interakci dvou hráčů – státu a finančních institucí. Stát je klientem a účastníkem finančního trhu, finanční instituce jsou prostředníkem, tvůrcem i klientem finančního trhu. Zdálo by se, že na globální finanční stabilitu budou mít větší vliv finanční instituce nežli státy.
Jaké zájmy mají tito hráči? Cílem snažení státu, jako formace zastupující a pracující pro občany, by měla být stabilita pro občany, stát je správcem jejich zájmů. Zájmem finančního trhu by měl být dostatek participantů a různorodost nástrojů na něm obchodovaných. Trh tvoří jeho účastníci. Dominují opět finanční instituce, nejen objemem, ale také kreativitou. Finanční instituce by měly na trhu hledat možnost redistribuce nashromážděných důchodů. Hledají tuto možnost s cílem dosažení výnosu, zisku, hledají investiční příležitosti. A také je nabízejí. Opět se mi zdá, že na finanční trhy budou mít větší vliv finanční instituce nežli státy.
Jaká pokřivení se objevují ve hře zmíněných hráčů? Stát se přestává chovat jako správce majetku a zájmů občanů, ale chová se jako finanční instituce. Začíná spekulovat, investovat a nabízet investiční příležitosti i nad rámec svých skutečných nezbytných potřeb. Trh má tendenci stát se supermarketem nabízejícím od potravin po osobní automobily. Od dluhopisů ke swapům, futures, derivátům. Hledá další a další zboží ke směně. Trh se dostává do područí finančních kreativců. Finančním institucím se jejich primární role zdá příliš úzká, postupně na ní zapomínají a soustřeďují se na vymýšlení stále komplikovanějších struktur a mechanismů, kterými nasytí trh, který jimi zase nasytí jiné finanční instituce. Core business se dostává na druhou kolej, nebo alespoň přesunuje do role výrobce podkladového aktiva k dalšímu obchodování. Mnohonásobnou sekuritizací se prapůvodní podkladové aktivum ztratí ve změti výpočtů, swapů, parametrů. Stejně jako se ztrácí prapůvodní smysl vzájemné interakce státu, trhu a finanční instituce.
Co všechny hráče propojuje? Nabízení a hledání výnosu. Dle mého jsme u jádra otázky položené na začátku. Jestliže trh, finanční stabilita je dílem lidským, nikoli přírodním či galaktickým, dokonce ani ne dílem neviditelné ruky trhu, pak za negativní i pozitivní vlivy hledejme lidskou činnost, která nějakým způsobem vybočí z prapůvodního normálu. U státu pokud se stane spekulantem či spekulace umožní. Umožnit spekulace, v jejich přehnaném, přetechnizovaném a nepřehledném smyslu, znamená pro stát rezignovat na regulační a kontrolní roli. Ať už svým fiskálním nástrojem či prostřednictvím nezávislé centrální banky. Na kom má být centrální banka nezávislá? Rozhodně na politicích, ale rozhodně musí být nezávislá také na vlivu trhu a zbývajících tržních hráčů – finančních institucí. Nabízí se otázka nezávislosti například amerického Fedu. Ale to bychom byli v jiné diskusi.
Stát tedy nesmí být spekulantem – tím by ohrozil finanční stabilitu, ale ani nemůže přehnané spekulace umožnit. Je jediným ze zmíněných hráčů, který má nejen dobrý důvod, ale i zásadní povinnost z povahy své existence, dbát na regulaci spekulací a tím nejvíce přispět ke globální finanční stabilitě.
REKLAMA
Stát na druhou stranu musí být sám velmi obezřetný při nabídce činěné finančním trhům. Prozatím si státy chodí na finanční trhy pro zdroje k financování svých potřeb. Jestliže potřeby států převýší jejich reálný výkon – tedy růst HDP a potřeba financování roste rychleji, nežli roste HDP – vytváří státy deformaci na trhu. Nafukují bublinu takzvaných nejbezpečnějších a nejjednodušších investicí – státních dluhopisů. V globálním světě vidíme, kam tato nabídka může dospět. Řekové při ztrátě vlastní obezřetnosti, při zamlčení či zkreslení některých údajů se dostali do situace, kdy potřebují čerpat zdroje z finančního trhu. Finanční trh se jako vlk žene po kořisti – žene výnosy řeckých dluhopisů vzhůru, využívá situace ke spekulacím s eurem. Druhou primární rolí státu je nedat k takovým spekulacím prostor – tedy chovat se obezřetně a čitelně. Nenabízet příležitosti ke spekulacím. V neobezřetném čerpání zdrojů z finančních trhů vidím další nebezpečí státních intervencí pro globální finanční stabilitu. Prudce rostoucí celosvětová úroveň státních dluhů musí skončit buď globální ozdravovací státní akcí, nebo skončí globální vysokou inflací. To je určité scénář, který si nepřejeme.
V globálním světě, kdy dochází k přelévání kapitálu i informací rychlostí a šíří nebývalou, nemá osamocený hráč šanci. Osamocené aktivity státu jsou odsouzeny k neúspěchu ještě předtím, než je stát začne aplikovat. Stejně tak můžeme zde volat po regulaci trhu, pro znovunavrácení primární funkce bankám – tedy oddělení komerčního a investičního bankovnictví, ale pokud zásadní hráči na trhu nepřijmou stejnou strategii, je to jako stavět deštník proti vlně tsunami. V globálním světě je nezbytná globální politika států – další pozitivní státní intervencí vedoucí k finanční stabilitě je koordinovaný postup státních hráčů.
Slovo intervence má určitý pejorativní nádech. Cosi neslušného, protitržního. Je zajímavé, že tento pejorativní nádech ztrácí ve chvíli, kdy je stát volán k pomoci v dobách zlých. Ať už je to voláním po zásahu snížením úrokových sazeb, aby trhu byla dodána potřebná likvidita, nebo ať už to je v tom horším případě natažená ruka viditelného trhu pro státní injekci do finančního sektoru, případně pro převzetí překombinovaných toxických aktiv. Bohužel mám dojem, že finanční instituce začaly spoléhat na to, že pokud bude nejhůře, přispěchá stát a pomůže. Jeho akcionáři jsou však občané, daňoví poplatníci. Dejte mi jeden rozumný důvod, proč mají akcionáři státu – lidé, platit za rozhodnutí jiných lidí, činěných s vidinou konkrétního prospěchu pro konkrétní akcionáře? Přesto se tak děje. S železnou pravidelností – v roce 1987 po burzovním pádu, po asijské krizi v závěru tisíciletí, po .com krizi na počátku tohoto tisíciletí. A po hypoteční, investiční, pojišťovací a globální krizi současné.
Ptáme-li se na to, jaká je role státních intervencí ve stabilitě finančních systémů odpovídám, že bohužel jsme si zvykli na to, že napravuje intervencí hamižnosti na finančních trzích.
REKLAMA
„Když začne být kapitálový rozvoj země vedlejším produktem činnosti kasina, práce nejspíš nebude odvedena dobře.” Toto jednoduché avšak ve své pravdivosti děsivé prohlášení není mé, dávno před současnou krizí ho pronesl J. M. Keynes. Stát tedy finanční stabilitě nejvíce prospěje, bude li prosazovat tradiční funkce klíčových hráčů působících na finanční stabilitu. Kasino rozhodně není tradiční funkce ani státu, ani finanční instituce.
Státy v současné době musí:
- Opět zachránit soukromý finanční systém před kolapsem (ironicky řečeno: ochránit kapitalisty před jimi samými);
- Poskytnout přímé podněty k mobilizaci soukromé poptávky;
- a navrhnout účinný národní a mezinárodní systém regulace.
Národní trhy vyžadují národní regulaci, ale jak jsem již řekl, byl by to deštník proti tsunami. Globální trhy vyžadují globální regulaci. Objem valícího se kapitálu a transakcí je nebezpečím pro každou samostatnou národní ekonomiku. Sama nemá šanci. A stát sám nemá šanci intervenovat ku prospěchu finanční stability, pokud se k němu nepřipojí i druhý hráč – finanční instituce. Koneckonců je to v životním zájmu obou. Není dobré, když je právní systém tak složitý, že se v něm ani právník nevyzná. A není dobré, když je finanční transakce tak složitá, že sám bankéř netuší, s čím má tu čest. V jednoduchosti je síla. V tradici je síla. Finanční stabilita by měla být založena na jednoduchosti a tradici. Pokud si tedy uvědomíme své kořeny a navrátíme se k tradičnímu fungování trhů a ekonomik bez nežádoucí kreativity, která ve svém důsledku škodí.
Text je komplexním přepisem dnešního projevu Jiřího Paroubka, předsedy ČSSD na Evropském bankovním a finančním fóru 2010.
Jaký je váš názor na regulaci finančního trhu?
