Patrně to nejhorší, co se může z hlediska finančního zdraví člověku stát, je upadnout do tzv. dluhové pasti. Často to začíná nevinně, když hypermarketu vyplníte žádost o supervýhodnou kreditní kartu, která je úplně zadarmo a na niž dostanete mraky zajímavých výhod (od slevy na pneumatiky až po slevu na telefonní paušál).
Zvyknete si mít cizí peníze neustále u sebe v peněžence, a pak to jednoho dne přijde. Použijete kartu nikoli k nákupu, nýbrž jako zdroj hotovosti. Nebo si člověk si vezme úvěr, za který pořídí věci, které by nebylo možno nakoupit z vlastních peněz. Nedlouhý pocit většího zabezpečení a potěšení z automobilu či nové spotřební techniky nebo jiné zakoupené věci vede nutně k úvaze, zda by rozpočet neunesl ještě jeden úvěr.
I ten je pak rychle utracen. Splátky dvou dluhů jsou však nepohodlné. Rodina má sice nové věci, nové možnosti, ale cash flow není v pořádku. Naopak – situace je velmi nepříjemná a umořování závazků únavné.
Na některé věci se začíná nedostávat. Rozpočet je napjatý, panuje značná nervozita. Bylo nutno omezit některé platby, účty se hromadí. Člověk se obvykle ale nechce rozhodnout pro zásadní řešení (např. pro odprodej části majetku) a využití prostředků k návratu k finanční stabilitě. Doufá, že se v nejbližší době zvednou jeho příjmy tak, že splátky nebudou tak zásadní částí výdajů. Ovšem bez konkrétního plánu na zvýšení příjmů je tato možnost pouze v oblasti snů.
Množství nezaplacených účtů mezitím podstatně vzrostlo, úvěr je ale dosud umořován naprosto bezchybně. Tak to běží nějaký čas, úspory ve výdajích však nejsou nijak značné. Člověk stále ještě odmítá vzít na vědomí fakt, že situace začíná být opravdu vážná.
REKLAMA
Takže schodek financovaný cizími zdroji, je neustále přítomen a spíše v celkovém čísle roste než by se snižoval. Po nějakém čase se člověk rozhodne přijmout větší úvěr a tím uhradit oba starší, na první pohled se to zdá výhodné. Splácení se rozloží na delší dobu, měsíční splátka klesne, nicméně úvěr je vyšší než dosud nesplacená jistina.
Výhodnost je ale optický klam. Dlouhodobost závazku je vítězstvím pouze z jedné strany, z pohledu okamžitých nákladů. Perspektivně je však před naši rodinu postaven fakt, že další období finančního klidu se odkládá na pozdější čas.
Nějakou dobu se to rodině daří držet pod relativní kontrolou, za čas se však objeví „výhodná“ nabídka na přijetí dalšího úvěru. Jsou doplaceny všechny naběhnuté problémy, zbytek nového úvěru je znovu spotřebován. Následná běžná situace je pak opět špatná.
Refinancovat drahý dluh levnějším a při té příležitosti si trochu „mlsnout“, vždyť se člověk už rok snaží co nejméně utrácet. Jeden dluh he vytloukán dalším, v extrémním případě mají někteří lidé takových zdrojů předlužení několik. Rychle se dostanete do stádia, kdy platíte vlastně jen úroky. Nikdo vám již nepůjčí, a když, tak pouze na ještě vyšší úrok. Následuje totální osobní krach. Exekuce, zabavení majetku, případně vězení.
REKLAMA
To, co platí pro obyvatele, platí i pro firmu a stát. V případě firmy je předlužení obvykle způsobeno, stejně jako u osob, růstem nákladů, kterým neodpovídají příjmy. Obvykle jsou cizí zdroje od bank a zajištěny nemovitostní zástavou. V případě potíží banky realizují zástavu. Obvykle pak firma končí v konkurzu.
Na rozdíl od běžného občana, který je odkázán na konstantní splátky, vyžaduje státní dluh pečlivou obsluhu a plánování – co se týče struktury, a analýzy finančních trhů – aby země získala peníze k financování své zátěže za co nejvýhodnějších podmínek.
Obecně se ví, že státní dluhy se obvykle kryjí dluhopisy. Zde se ke slovu dostává kreativní část práce s dluhem, kdy je nutné namixovat různé splatnosti na různých trzích tak, aby obsluha dluhu byla co nejlevnější, ale aby jeho konečná struktura také poskytovala dostatečný reakční prostor pro řešení abnormálních situací.
Stát stejně jako občan se může dostat do potíží a zbankrotovat, a to v případě, že není schopen
REKLAMA
platit své závazky vůči držitelům dluhopisů a nikdo mu již nepůjčí. V tom případě nastává
poměrně drastická léčebná kúra pod vedením MMF (Mezinárodního měnového fondu), kdy
jsou drasticky škrtány výdaje státního rozpočtu a prioritou se stává splácení dluhu.
Podobnou drakonickou léčbu můžeme u fyzických osob pozorovat u institutu osobního bankrotu. Podle insolventního zákona z roku 2008 může fyzická osoba, která není podnikatelem, podat soudu na speciálním formuláři návrh na prohlášení insolvence a zároveň požádat, aby její úpadek nebo hrozící úpadek byl řešen formou oddlužení.
Podání takového návrhu k soudu kromě jiného znamená ochranu před exekutory. Exekuce, které by postihovaly majetek dlužníka, mohou být sice soudem nařízeny, ale nemohou být vykonány. Věřitelé musí přihlásit své pohledávky za dlužníkem v rámci insolvenčního řízení. Soud má na výběr ze dvou možností, kterými splacení dluhů nařídí.
Buď dlužník prodá majetek, nebo bude dluh splácet podle splátkového kalendáře. Aby soud schválil oddlužení, musí být splněna podmínka, že pohledávka všech věřitelů bude uspokojena minimálně z 30 %. Výjimkou může být případ, že by věřitel písemně souhlasil, že to bude méně.
V případě splátkového kalendáře se dlužník zaváže do pěti let uhradit maximální možnou část dluhu. O výši jednotlivých splátek rozhodne soud. Řídí se přitom pravidlem, že člověku musí zůstat částka ve výši životního minima. Teoreticky je proto možné, že příjmy převyšující životní minimum budou z rozhodnutí soudu použity na splátky.
Splátkový kalendář má ještě jednu podmínku, dlužník musí pracovat, aby měl dostatečný pravidelný příjem, z něhož může úvěr hradit. Nezaměstnaným soud splátkový kalendář nepovolí.
Stále se více zadlužovat bez toho, aniž by novým dluhem vznikal další příjem, se nevyplácí. Následná léčba je příliš drastická a drahá. Je třeba se svými prostředky hospodařit rozumně a dluh použít jen na věci, které přinesou příjem, ať již ve formě toku peněz anebo zvyšující se hodnoty věci.
