Keynes: Zakopte do dolu bankovky, oživí to ekonomiku!

Některé indicie poukazují na opakování podobných problémů, se kterými se potýkaly vyspělé ekonomiky mezi světovými válkami. Způsoby řešení, které jsou politickými a měnovými autoritami přijímány, nápadně připomínají tehdejší tápání.

Vlády otevřeně i skrytě dotují růst ekonomiky a dostávají se do dluhové pasti. Úřady centrálních bank nakupují i problematické státní dluhopisy, což je obdobou léčení v podobě zakopávání starých láhví s nově vytištěnými bankovkami v dolech. Opakuje se historie a čeká nás období stagflace – stagnace a zvýšené inflace?

Hospodářské problémy mezi dvěma světovými válkami

Mezi dvěma světovými válkami čelilo prostředí mnoha industrializovaných zemí krizi nepředvídaných rozměrů. Byly to roky, které do dějin vešly pod názvem Velká hospodářská krize či Velká deprese. Přitom existovaly zahálející výrobní kapacity i lidské zdroje, které mohly vyrábět produkci, kterou by mnozí konzumenti uvítali. Jenže tito konzumenti neměli práci a tedy ani peníze, aby si ji mohli koupit. Přetrvávající nezaměstnanost dosahovala rekordních úrovní, na ulicích byly fronty na polévku a chléb.

Všeobecně byla prosazována tradiční ekonomická politika spočívající ve vyrovnaných rozpočtech a dodržování zásad zdravé měny. Některé státy přicházely s programy veřejných prací, ale ani tyto ekonomické oživení nepřinášely. Mnoho představitelů Západních zemí začalo prosazovat omezování mezinárodního obchodu, protože věřili, že to bude lék na problémy nezaměstnanosti. Jenže lék to nebyl, čím více zemí toto uplatňovalo, tím více byl efekt neutralizován. Objem mezinárodního obchodu poklesl, vytvořený produkt se ještě více propadl, ještě více zdrojů zahálelo a krize se prohloubila.

Ekonomické myšlení nebylo připraveno na to, aby se s takovou situací vypořádalo. Rostly diskuse o tom, zda se nenaplnily Marxovy prognózy o konci kapitalismu. Vypadalo to, že neregulovaný kapitalismus není schopen udržet zaměstnanost a ekonomickou stabilitu.

Pohled ekonomů tehdejšího hlavního proudu

Ekonomové hlavního proudu nebyli schopní tyto abnormality vysvětlit, což vzniklo ke vzniku nových teorií, koncepcí a modelů. Přetrvávající nezaměstnanost byla vysvětlována zkostnatělosti uvnitř ekonomického systému, tedy mechanismům, které neumožňovaly dosáhnout rovnovážného stavu. Údajně existovala nepružnost mezd, za kterou mohla organizovanost v odborech. Na vyjednané minimální mzdy bylo nahlíženo jako na něco, co je sociálně nezodpovědné a co může za ztrátu pracovních míst. Také bylo poukazováno na skutečnost, že velké průmyslové podniky dosáhly takové pozice, že mohly ovlivňovat tržní ceny, za které produkci prodávaly.

^REKLAMA

Všeobecně bylo uznáváno, že úroková míra je mechanismem vytvářejícím rovnováhu mezi úsporami a investicemi. Pokud někdo část svého příjmu neutratil, něco uspořil a jeho úspory mohly být vynaloženy na investiční zboží. Z tohoto pohledu množství peněz držených veřejností bylo určováno hlavně výší příjmů (důchodů) a úrokovou mírou. Větší úroková míra měla být z tohoto pohledu motivací k větším úsporám, ale nově formulované pohledy s touto skutečností nesouhlasily.

Keynesův nový pohled na problémy vleklé deprese

S úplně jinými přístupy přišel Angličan John Maynard Keynes (1883–1946) ve svém díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (General Theory of Employment, Interest and Money, 1936). Keynes v této knize přišel s novými pohledy na hospodářství, a položil základy nové ekonomické doktríny, později nazvané jako keynesiánství.

Pokud v široké veřejnosti převládne očekávání a nálada, že přicházejí těžké časy a všichni skutečně začnou šetřit, klesne celkové množství výdajů, klesá celková poptávka a ekonomika je ochromena. Dochází tu k něčemu, co Keynes nazval paradox šetrnosti (paradox of thrift či paradox of saving).

Když všichni chtějí šetřit, klesá poptávka a výhledy pro odbyt a návratnost různých investičních projektů začíná pokulhávat. Klesají-li investice, klesají pracovní příležitosti, více zdrojů zůstává nevyužito, klesají příjmy a útlum prostupuje ekonomikou. Hospodářství je utlumeno a hrozí, že vše sklouzává do vleklé deprese a útlumu.

Tržní rovnováha dosažená snížením nabídky

Keynes ve své Obecné teorii také poskytnul jiné vysvětlení vleklé hospodářské krize, než jaké poskytovala klasická ekonomie. Ceny kvůli vlivu dominantních výrobců a prodávajících či odborovému organizování nemusejí klesnout, jak klasická ekonomie předpokládá. K rovnováze při poklesu poptávky nedochází snížením cen, ale snížením nabídky a produkce. Výrobci a prodávající prostě nabízejí méně, raději utlumí výrobu a nechají zdroje zahálet.

^REKLAMA

Jenže tímto roste nezaměstnanost, a všichni ti, kteří jsou závislí na příjmech ze mzdy, se dostávají do problémů. Důvěra ve schopnost ekonomiky udržet úroveň zaměstnanosti zdrojů a dosažení rovnováhy pak nemůže být udržena. Protože spotřebitelé nemohou zajistit dostatečnou poptávku, může podle Keynesova pohledu nastoupit stát, který ji díky vládním výdajům zajistí.

Nabídka a poptávka po penězích

Nabídka peněz, ať už oběživo v podobě bankovek a mincí či úvěry poskytované komerčními bankami (žirové peníze) může být regulována úřady centrálních bank, respektive státem. Poptávka po penězích je ovšem utvářena preferencemi společnosti.

Společnost potřebuje jistou zásobu peněz pro účely transakcí, tedy třeba pro platbu složenek a úhradu životních nákladů, nějaká část může být držena jako rezerva pro deštivé časy. Existují ale i jiné motivy, k zadržování peněz může docházet i ze spekulativních důvodů.

Jsou-li úrokové sazby nízké, může být jako ochrana před kapitálovými ztrátami upřednostňováno tezaurování (hoarding), tedy zadržování peněz v likvidní podobě. Tezaurování pak nemusí být „špatným“ návykem, ale rozumným investorským rozhodnutím. Pro ilustrování této skutečnosti použijme příklad.

Pokud někdo v rámci svého portfolia uloží 150 tisíc korun na tříletý termínovaný vklad, může každoročně získat úrokový výnos ve výši kupříkladu 3,5 % p.a. Dotyčný pak svou investicí získává čistý roční příjem (výnos) nějakých 4,5 tisíce korun ročně. Pokud ovšem úrokové sazby v průběhu času vzrostou, řekněme na 7 % p.a., pak ten, kdo své peníze termínovaně neuložil (neinvestoval), je může začít zhodnocovat vyšší úrokovou sazbou.

^REKLAMA

Jinými slovy ten, kdo má ve chvíli vzrůstu úrokových sazeb k dispozici volně likvidních 150 tisíc, může uložením (investováním) těchto peněz získat téměř 9 tis. Kč ročně. Naopak ten, kdo své peníze vázal za původní úrokovou sazbu, utrpěl (kapitálovou) ztrátu.

Podobně kapitálovou ztrát utrpí investice do dluhopisů. Držitelé „původních“ dluhopisů, nesoucích „původní“ nízké úrokové sazby, tyto dluhopisy prodají pouze s kapitálovou ztrátou (případně je budou držet do splatnosti, ale budou dostávat jen nižší úrokový výnos). Potenciální kupující těchto dluhopisů je bude ochoten koupit jen za takovou cenu, kdy předpokládaný výnos bude odpovídat nové hladině úrokových měr a očekávání budoucího vývoje.

Protože růst úrokových sazeb je spjatý s kapitálovými ztrátami, které nesou držitelé starších emisí cenných papírů, může se tezaurování peněz stát ochranou proti rizikům kapitálových ztrát. A tak se v určitých časech v rámci investičních portfolií vyplatí držet peníze (tezaurovat), a čekat na lepší investiční příležitosti.

Když bude převládat očekávání, že úrokové míry v budoucnu zamíří nahoru, budou i likvidní peníze aktuálně nepřinášející skvělé výnosy představovat v aktuálních podmínkách uchovatel hodnoty. Budou pohotově připraveny k použití, třeba budou čekat na okamžik výhodných nákupů různých druhů aktiv ve výprodejích. Tezaurování v takové situací není neracionální a nerozumnou aktivitou, je to ochrana kapitálu před znehodnocením (možná i spekulace na jeho zhodnocení).

Keynes problém popsal ve svém díle z roku 1936 nějak takto: „Návyk přehlížet souvislost mezi úrokovou mírou a tezaurováním, může být součástí vysvětlení, proč úroky byly obvykle posuzovány jako odměna za neutrácení, zatímco ve skutečnosti je to odměna za netezaurování.“

Keynesův recept na výše nastíněné problémy

Keynes volal po tom, aby se ve světle výše probíraného začaly používat nové instrumenty hospodářské politiky. Vlády měly převzít hlavní odpovědnost za ovlivňování ekonomického klimatu, aby bylo umožněno tržnímu systému dosáhnout plného potenciálu.

Keynes byl kromě jiného pro to, aby se ekonomika podpořila třeba i nově „tištěnými“ penězi. Ve své Obecné teorii to vyjádřil kupříkladu takto (volný překlad): „Pokud měnová autorita naplní staré láhve bankovkami, pohřbí je ve vhodných hloubkách v opuštěných uhelných dolech, které se pak až po povrch naplní městskými odpadky, a nechají se soukromé podniky, aby se pokusily podle zásad laissez-faire bankovky znovu vykopat (právo k tomu by se získalo tendrem na pronájem teritoria těžiště bankovek), nemusí existovat více nezaměstnanosti (…). S pomocí tohoto se reálný příjem společenství, a jeho kapitálové bohatství také, pravděpodobně stane vetší, než doopravdy je. Bylo by, namísto toho, skutečně rozumnější stavět domy a podobně, ale pokud tam jsou politické a praktické problémy, výše uvedené bude lepší než nic.“ 

Po druhé světové válce vlády západních zemí Keynesovy myšlenky skutečně adoptovaly. Podle některých pohledů právě toto umožnilo těmto ekonomikám po dlouhou dobu ekonomikám dosáhnout vysokého stupně stability. Podle jiných pohledů právě toto bylo příčinou hospodářské stagnace a vysoké inflace sedmdesátých let (stagflace).