Němci a Francouzi nejdříve chtěli mít jednotnou měnu, na jejímž základě budou moci uplatňovat své mocenské nároky, ale dnes se jim to jaksi vymyká z rukou. Chtěli mít v EMU prakticky každého, kdo projevil alespoň trochu zájmu, a bylo jim jedno, koho do měnové unie přizvou, a dnes, když se začínají v plné nahotě ukazovat problémy s tím spjaté, se snaží dát ruce pryč. Na druhé straně ale za každou cenu chtějí udržet euro při životě a těmito skutečně dementními nápady neztratit svůj vliv alespoň v zemích, které jsou pro ně zajímavé.
Když tedy došlo na lámání chleba a EU musí ukázat, že kromě slučování zemí nesourodých jak kulturně, tak ekonomicky, dokáže také řešit problémy, dostávají se na stůl buď špatná, nebo ještě horší řešení. V situaci, kdy na záchranu své hračky budou muset nejsilnější země nejvíce doplácet, se budou hledat alibistická řešení, jak z tohoto problému vyplout s co možná nejmenší ztrátou a zároveň se nezesměšnit před zbytkem světa tím, že společnou měnu budou muset odepsat.
Když už se hledají řešení, měla by se hledat taková, která pomohou předcházet situacím, jako je ta dnešní, a nastalý problém vidět jako šanci na zlepšení. Zatím to ale vypadá tak, že ti, kteří chtějí euro udržet při životě stůj co stůj, si normální, rozumné řešení ani sami nedovedou představit. Možná skutečně zůstává už jen sklopit uši a přiznat si, že společná měna jednoduše není na pořadu dne.
Skončí to při dvou měnách?
Jak ale bude dělení eura pokračovat dál? Nejdříve budeme mít dvě eura, jedno pro odpovědné, druhé pro zadlužené země. Pak se objeví další problém, tak zavedeme třetí euro, které bude pro ty ještě více odpovědné, než ty dnes normálně odpovědné, nebo naopak pro ty ještě více zadlužené, než jsou dnes ti nejzadluženější. A tak to pak půjde dál, až nakonec skončíme v situaci, kdy bude mít každá evropská země své vlastní euro, protože „návrat k původním měnám je příliš drahý“. A to všechno jen kvůli tomu, že pár politických zoufalců si nedokáže uvědomit, že jejich experiment se jim bortí pod rukama a je takřka nemožné jej uchránit před záhubou.
Eurokomisaři si nakonec možná ani neuvědomují, že jejich snaha zachránit euro před záhubou takovým rozdělením by mohlo paradoxně vést právě k jeho rychlejšímu konci, nebo dokonce rozpadu EU. Oni sice budou mít pocit, že se zbavili problému, na druhé straně ale budou země, které se mohou zařazením do „nesprávného“ koše cítit poněkud dotčeny. Z tohoto bodu pak nemusí být daleko k tomu, že se tito uražení členové měnové unie jednoduše rozhodnou nepodporovat spolek, v němž jaksi nejsou vítáni, a raději odejdou. I za cenu vyšších nákladů, které se ale v delším horizontu mohou ukázat pro jejich občany jako výhodné. Zbývá jenom doufat, že podobné informace jsou jen kachnou, která k naplnění určitě nedojde.
REKLAMA
Chytří Češi
Češi se však nakonec opět ukázali jako národ prozíravý a chytrý, když s přijímáním eura otáleli tak dlouho, jak to jen šlo. Teď už mi je jasné, proč zde byly u moci strany, které o euru sice mluvily jako o prioritě, ale v konečném důsledku svou neschopností nedokázaly udělat poslední krok k jeho přijetí. Lidé si je vybírali záměrně, protož věděli, že euro nemá budoucnost a svými preferencemi jej cíleně zazdili.
Teď se mohou těšit a smát se Slovákům, kteří se snažili, seč mohli, aby patřili do „elitní“ skupiny zemí s jednotnou evropskou měnou. Kromě problémů souvisejících s krizí mohou východní sousedé nakonec skončit v koši zemí s „horším“ eurem a veškerá snaha o začlenění se mezi prominenty vyjde vniveč. Ti si nezodpovědného lháře zvolili příliš pozdě a ten jim, i přes svůj původně nepřátelský postoj vůči euru, společnou evropskou měnu zabezpečil.
A Česko, když si ještě nějakou dobu počká, si možná bude moci vybrat, které euro přijme. Jestli to zodpovědné, německé, nebo to nezodpovědně, jihovýchodní. A možná bude mít své vlastní, české euro, aby mohlo mít pocit, že patří do EU a EU mohla mít pocit, že ČR není pouhým nespolehlivým partnerem. Jestli mu to vůbec evropští géniové povolí. A jestli v té době vůbec nějaká jednotná Evropa ještě bude existovat.
Je pravdou, že euru jsem fandil, považoval jsem za výhodné mít jednu společnou měnu. Například z pohledu spotřebitele, který si nemusí měnit peníze při cestě do zahraničí, tak i například z pohledu investora, kdy není nutné vybírat investiční nástroj podle toho, jestli jsou v koruně, nebo euru. V poslední době ale začínám být skeptikem a zjišťuji, že jsem byl hodně naivní, když jsem tomuto experimentu věřil. Dnes dávám euru rok, maximálně dva.
