Kolik platíme za přeregulaci?
Přeregulace finančních služeb v Evropské unii je dobře známou skutečností i mezi byrokraty v Bruselu. Klíčovým rysem všech těchto MiFID, IDD nebo GDPR směrnic však není devastující účinek na samotné (malé a středně velké) podniky, ale jejich škodlivé náklady pro zákazníka. A právě zde je naděje.
Naděje, že neurvalé regulační hnutí bude zastaveno a obráceno na ústup – muži a ženami v ulicích, pokud se tento cirkus pro ně stane příliš nákladný. Kolik tedy skutečně stojí regulace a kde leží bod zlomu?
Za prvé tu jsou explicitní náklady. Přímá výše peněžních prostředků, které musí například váš správce aktiv zaplatit za nové compliance pracovníky, faktury právníkům a papírování. Tyto náklady často regulátoři záměrně podceňují. Tak, jak tomu bylo i v případě české transpozice směrnice IDD, v níž se tvrdilo, že „dodatečné náklady jsou plně přiměřené ve vztahu k příjmům v odvětví”. Připomínám, že toto tvrzení souvisí se zákonem, který má devadesát nových paragrafů (!). Ale vy, vážený zákazníku, byste se neměl nechat těmito komentáři oklamat – protože nakonec všechny tyto náklady, které budou přeneseny do vašich poplatků a plateb, zaplatíte vy.
Potom tu jsou implicitní náklady. Méně viditelné, nehmatatelné „platby“ související s pokřivením trhu způsobeném (pře)regulací. Snad nejdůležitější příklad za všechny: se zvyšujícími se překážkami v odvětví a narůstajícími fixními náklady kvůli novým zkouškám, pravidlům jednání atd., budou malé a středně velké podniky pomalu vytlačeny z trhu. To není sci-fi, jak to již ukazuje post-apokalypsa MiFID II na německém trhu. Co udělají zbývající hráči na trhu potom, co zmizí jejich menší konkurenti? Ano, zvýší ceny a marže. Opět to bude znamenat vyšší náklady a ztrátu peněz. Vašich peněz.
Implicitní i explicitní náklady často nejsou regulátory zohledňovány v jejich analýzách nákladů a výnosů. To se děje záměrně, neboť správná ocenění by zcela zabránilo řadě kolosálních regulačních změn. Nicméně, vy, jako zákazník v centru dění, byste měl počítat s cenou za ochranu, kterou jste nuceni požívat.
REKLAMA
Možná slýcháte argument, že poplatky nerostou, a namísto toho je tlačí dolů disruptivní inovace a technologické změny. Bez regulačních nákladů by však měly klesat ještě více. Jak to můžeme zjistit? Určete si cenový rozdíl mezi plně regulovanou službou, jako je například běžná taxislužba, a jejím neregulovaným disruptivním protějškem – například službou Uber. V mém domovském městě v Praze, kde je hranice mezi regulací a žádnou regulací téměř dokonalá, se ceny služby Uber pohybují zhruba na 35 – 50 % regulovaných taxislužeb. Ano, těch služeb, jež nabízejí plnou regulační ochranu a kterým se radostně vyhýbají masy lidí přecházejících k Uberu.
Přirozeně lze argumentovat tím, že správa aktiv nebo životní pojištění není taxislužba. Jistě, ale tento příklad vám poskytne představu o tom, kolik stojí „vyšší dobro“, které je všem vnucováno našimi regulátory. Tím se vracím k naději, o níž jsem se zmínil dříve. Ta, podle mého názoru, tkví v osvětě veřejnosti o nákladech, které jim ukládají nikoliv samotné podniky, ale „řešení“ regulátorů. Lidé jsou citliví na cenu i u strukturovaných produktů, jako jsou fondy, jak ukazuje boom ETF. Pokud budeme schopni lidem vysvětlit, že o své peníze přicházejí ve zbytečném papírování a byrokracii, můžeme dosáhnout změny kurzu. Je to proveditelné? Moji kolegové v FECIF i já tomu věříme.
Prvořadý úkol pro naši poradenskou komunitu se tedy sám nabízí.
Autor je místopředseda představenstva FECIF a předseda představenstva a výkonný ředitel USF ČR
