Komentář: Základní vojenská služba nepatří do 21. století, ekonomicky ani strategicky
Skoro každý má nějaké obavy vyplývající z ruského útoku na Ukrajinu. Je to přirozené. Takže není překvapující, že slyšíme požadavky na obnovení základní vojenské služby. Z ekonomického hlediska jde ale o nejdražší možnou reakci.
Pokud bychom si představili, že by tento tradiční institut měl být obnoven v podobě dejme tomu roku 1989, jde finančně o naprosto neřešitelný problém. Jeho dopady na potenciál hospodářského růstu by byly navíc zničující.
Jen několik elementárních čísel. Ročníkové kohorty (počet narozených dětí v daném kalendářním roce) se pohybují kolem čísla 100 tisíc. To znamená, že každý rok by mělo „rukovat“ asi 50 tisíc chlapců. Když odečteme zdravotně nezpůsobilé a podobně, dostaneme se třeba na 40 tisíc rekrutů ročně. Při průměrně 1,5leté službě (zachování roční služby vysokoškoláků), budeme na průměru nějakých 60 tisíc branců ve výcviku. Pro každého je potřeba zbraň, ubytování, strava, služné a další náklady. To jsou obrovské provozní náklady systému.
Což je ale ta menší část ekonomického problému. Ta větší je nevytvořený produkt, neplacená daň z příjmu, neplacené pojistné, nespotřebované DPH a spotřební daň a tak dále…
Bylo by nutné to celé skutečně dobře propočítat, ale i kdyby činily provozní, stravovací a finanční náklady na brance 20 tisíc měsíčně a ztráty na daních a pojistném plus nevytvořeném produktu dalších deset tisíc měsíčně, jsme na zhruba 25 miliardách za rok. To je velmi zhruba 0,4 procenta HDP (rok 2021: HDP 6,1 bilionu korun v běžných cenách). Bez zbraní (cvičit s dřevěnou maketou je nesmysl), střeliva, spotřebovaného materiálu… Klidně připočtěme ještě to stejné navíc, aby měl výcvik vůbec nějaký smysl, musí v něm být i ostré střelby a podobné velmi nákladné položky.
REKLAMA
Poznámka: Jde o nejnižší čísla, ve kterých nejsou „ztráty ze ztrát“. Tím, že by byl profesní růst prezenční službou zdržen, by došlo také ke zpomalení tempa růstu příjmů, které je závislé na pracovních zkušenostech. To jsou další a další miliardy i desítky miliard nezaplacených daní a pojistného.
Další a další náklady
A to ani nemluvíme o nutných investicích do zásadního zvýšení ubytovacích kapacit armády a o řadě dalších nákladů. Například: O kolik by musel vzrůst počet civilních zaměstnanců Armády ČR (ze současných asi 6,5 tisíce), aby byl systém administrativně a jinak dostatečně saturován? O polovinu? Na dvojnásobek? Neumím říct, ale jsou to další peníze. Plus si všimněme, že tady není ani slovo o nákladech na profesionální část armády, která by musela být také větší, než současná – už jenom kvůli instruktorům a velícím důstojníkům branců.
Když to sečteme, jsme (jenom provozně a zajištěním výcviku!!!) nad jedním procentem HDP na armádu navíc a to ročně. Nebavíme se o drobných. Už nyní jsme se dostali na částku asi 65 miliard korun. Když si připomeneme, že celá desetiletí trávíme slibováním, že na obranu budeme celkem vydávat alespoň dvě procenta HDP, k čemuž jsme se zavázali v rámci našich spojeneckých vazeb, tak tohle by znamenalo tygří skok. (Aktuálně jsou 2 % HDP asi 122 miliard korun.)
Někdo by mohl říct, že bychom ale díky prezenční službě mohli „zmenšit“ naší současnou profesionální část armády.
REKLAMA
Nemohli. Pokud je cílem významné zvýšení obranyschopnosti země, pak si i jako vojenský laik dovolím tvrdit, že naše současná profesionální armáda (cca 26,6 tisíce profesionálních vojáků) je to nejmenší, co ještě má nějaký smysl.
Lze to uzavřít asi takto: Z ekonomického hlediska prostě není cestou ke zvýšení obranyschopnosti země návrat do minulého století a k tomu, že budeme schopni povolat do zbraně nějaké dva miliony mužů. A případně žen – v rámci rovnoprávnosti by asi měla být služba v armádě skutečně všeobecná, což by sice znamenalo rovnost pohlaví, ale další neuvěřitelné náklady navíc.
Posílit profesionály a využit civilní dovednost
To asi stačí. Pojďme o věci uvažovat racionálněji. Odborníci znalí vojenské problematiky tvrdí, že by bylo velmi vhodné za prvé zvětšit profesionální armádu na zhruba 40 tisíc mužů (a žen) ve zbrani (což představuje i určité zvýšení počtu civilních zaměstnanců, ale nikoliv zásadní). Z hlediska nákladů by mohlo jít o cca 15 miliard korun ročně. Plus základní investice do zbraní a vybavení. Tím bychom se dostali skoro na dohled oněch mýtických dvou procent HDP.
Zcela jistě je nutné pro příští roky počítat se zásadním zvýšením výdajů na přezbrojení armády a na zvýšení kvality výcviku (což se mnohdy zapomíná, ale jsou to obrovské částky). To ale znamená, že se přinejmenším výhledově posuneme nad ta dvě procenta.
A určitě by bylo vhodné doplnit naší současnou jaksi bezzubou všeobecnou brannou povinnost o instrumenty zahrnující skutečně základní, a tedy velmi krátkodobý (měsíční?) výcvik se zbraní pro brance a alespoň občasné „soustředění – cvičení“ pro „zálohy“. Náklady na takový „soft“ systém by nemusely být zásadní – zvláště, pokud by armáda vhodně pracovala s odborností a profesním směřováním jednotlivců.
To je ostatně klíč – využití civilních dovedností a jejich začlenění do armádních plánů je racionální, relativně levný a zároveň efektivní způsob, jakým by bylo možné „řídit lidské zdroje“ a tedy přípravy na případnou nutnost mobilizovat a bránit zemi.
Předpokládám, že volání po plošné „základní vojenské službě“ časem pomine. Rozumné posouzení ekonomických nákladů na takové řešení, které by zcela nutně nebyly doprovázeny odpovídajícím užitkem, snad zvítězí. Ale zároveň si pojďme říct, že nás naprosto jistě čeká podstatné zvýšení armádních výdajů a že doby, kdy jsme na obranu dávali 50 nebo 70 miliard korun ročně (typicky 1,2 procenta tehdejších úrovní HDP), jsou pryč. Smiřme se s tím, že budeme směřovat k sumám nad 150 miliard a k podílu třeba 2,2 procenta HDP.
