Končí životní pojištění…?
S úderem dnešní půlnoci vstoupila v účinnost novela Zákona č. 38/2004, o pojišťovacích zprostředkovatelích. Jejím jediným bodem bylo zavedení regulace provizí, od níž si politici v čele s Ladislavem Šinclem (ČSSD) slibují zamezení „protáčení“ rezervotvorných životních pojistek. Její výsledek bude ale jiný…
Rozložení provizí či jejich ručení na 5 let nepovede k ukončení rušení dříve uzavřených smluv životního pojištění. Najde-li finanční zprostředkovatel u klienta smlouvu, kterou neuzavřel, i tak může doporučit její změnu. Navíc se regulace dotýká i čistě rizikových smluv (a smluv, kde je rezervotvorná složka minimalizována), což má více negativních důsledků než pozitivních.
Nejrychlejším efektem novely je růst celkových vyplácených provizí. Pro pojišťovnu má (pravděpodobně) déle trvající smlouva vyšší hodnotu, ovšem tu si klient připlatí v celkových nákladech. A těžit z ní bude pojišťovna. Některé pojišťovny se „proti rušení smluv“ pojistily již dříve a zavedly či zvýšily poplatky za ukončení smlouvy. Také způsob, jak se vypořádat s regulací… a s klientem.
Další efekt se projeví později. Finanční zprostředkovatelé, kteří se zprostředkování životního pojištění nevyhnou zcela, budou méně motivovaní klientům nabízet objektivně lepší smlouvy (levnější, s vyšším krytím či jen v případě změny situace domácnosti) dříve než za 5 let. Nikoli „spořicí“. Ale rizikové – bez ohledu na to, zda obsahují i nějakou investiční či spořicí složku.
Spořicí či investiční složka je v konstrukci produktů, kde je účtováno „přirozené pojistné“ (tedy pojistné v závislosti na riziku dle věku pojištěného) a kde pojistná rezerva náleží pojištěnému a nikoli pojišťovně (tedy zejména v kapitálových a investičních pojistkách), je nezbytná. Z této vytvořené rezervy je následně hrazeno rizikové pojistné, když přirozené pojistné převýší pojistné hrazené klientem. A pokud v díky konkurenčnímu boji pojišťoven či prodlužující se délce života získá levnější či lepší rizikové krytí? Vždyť o toto u životního pojištění jde.
REKLAMA
Tvůrci regulace se oháněli přetáčením smluv životního pojištění. Vyskytovaly (vyskytují?) se ale i případy (a zřejmě nikoli ojediněle), kdy finanční zprostředkovatel (či podvodník v rouše poradcově?) doporučil vypovědět stavební spoření a peníze investovat do investičního životního pojištění. Samozřejmě tak, že si celou uspořenou částkou předplatil dva roky životního pojištění uzavřeného na 30 let. Vše na „investice“. Až po dvou letech se klient (podvedený?) divil, že po něm pojišťovna požaduje pojistné na další rok…
Toto novela neřeší. Takové případy prošly finančně zprostředkovatelskou společností až na pojišťovnu, která je přijala do pojistného kmene… za tichého mlčení dohledu, který v té době hledal slůvka „spoření“, „spořicí plán“ apod. ve školících a propagačních materiálech… Rozdávat sankce za misselling ČNB nemůže, musí nejprve uložit nápravné opatření.
Proč se poslanci nesoustředili spíše na její pravomoci, aby mohla efektivně postihovat pojišťovací zprostředkovatele, kteří jsou ze zákona povinni „svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele“? Odpověď je nasnadě: Je to méně populární (populistické) než hon na čarodějnice.
Skončí dnešním dnem trh životního pojištění? Určitě ne. Trh si vždy nějakou cestu najde. Jen se bude více koncentrovat, protože pravděpodobně menší zprostředkovatelské společnosti budou mít větší potíže ustát přicházející storna. Pro dohled to bude znamenat usnadnění – kontrola méně subjektů je jednodušší. Ovšem pro spotřebitele? Nebyly to především menší společnosti, do nichž jejich zakladatelé chtěli vtisknout punc kvality?
A míč je i na straně pojišťoven. „Dnes je to hon na klienta. Chyť klienta, prodej mu to, a když přijde problém, nějak to sfoukni a najdi dalšího klienta. Pojišťovnictví je ale služba a mě se v tomto případě libí příměr s restaurací. Do restaurace jdete, a pokud bylo jídlo i obsluha dobré, tak se tam vrátíte. V pojišťovnictví to funguje tak, že když už se do té restaurace dostanete, tak vrchní zamkne dveře. Děláme neuvěřitelné věci, aby s námi klient zůstal a nemohl odejít. Klient musí mít právo kdykoli odejít. Když bude spokojen, zůstane,“ uvedl Jakub Strnad, generální ředitel Allianz pojišťovny, na konferenci ČAP.