Konkurenční doložky ve smlouvách s poradci jsou nejspíš neplatné

Smlouvy o spolupráci

V souvislosti s konkurenčními doložkami ve smlouvách o spolupráci poradců s makléřskými společnostmi je třeba ještě upozornit na další aspekt podnikání multilevelových (MLM) firem v oboru finančního poradenství. Jedná se o to, jakou právní formu mají smlouvy, které jsou jednotlivými společnostmi používány pro spolupráci se svými poradci.

V praxi se používají jednak smlouvy mandátní (př. Broker Consulting), tzv. smlouva o spolupráci (př. Fincentrum, což je smlouva v právním slova smyslu „nepojmenovaná“) a smlouva o obchodním zastoupení (př. ZFP Akademie). Je také možné uvažovat o smlouvě o zprostředkování, ale tuto ve své čisté podobě nejspíš žádná společnost na trhu nepoužívá.

Jediná smlouva o obchodním zastoupení přímo předpokládá možnost sjednání konkurenční doložky, což je obsaženo přímo v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“), a sice v jeho § 672a. To ale neznamená, že ostatní formy smluv nemohou konkurenční ujednání obsahovat.

S tímto však souvisí další v praxi velmi často diskutovaný problém, kterým je finanční kompenzace v případě výpovědi ze strany makléřské společnosti. Tzv. právo na odškodnění ObchZ řeší pouze v případě smlouvy o obchodním zastoupení a je otázkou, zda i ostatní smlouvy, ať již mandátní, nebo o spolupráci, či o zprostředkování, nejsou ve své právní podstatě smlouvami o obchodním zastoupení a poradcům v případě ukončení spolupráce ze strany společnosti (samozřejmě za splnění zákonných předpokladů) nenáleží, stejně jako v případě smluv o obchodním zastoupení, nějaké odškodnění. Toto je ovšem téma na samostatný článek a na tomto místě se sluší podotknout, že problematiku odškodnění neobsahuje žádná smlouva z těch, se kterými jsem měl možnost se setkat. Naopak konkurenční doložku obsahuje většina z těchto smluv.

Zkoumané smlouvy a právní nálezy

Měl jsem možnost analyzovat smlouvy, které používají největší hráči oboru na českém trhu. Jednalo se o smlouvy společností Broker Consulting, Fincentrum, OVB, Partners a ZFP Akademie. Výsledkem této analýzy je zjištění, že s jedinou výjimkou všechny výše uvedené smlouvy konkurenční doložku krytou smluvními pokutami v řádech statisíců, respektive miliónů korun obsahují. Onou výjimkou je společnost Fincentrum, která ve své „Smlouvě o spolupráci“ konkurenční doložku nemá.

Konkurenčními doložkami se v České republice již několikrát zabývaly soudy nejvyšších instancí, jejichž rozhodnutími, respektive právními větami v těchto rozhodnutích obsaženými, se budu snažit argumentovat a aplikovat zjištění soudů na doložky obsažené ve smlouvách uzavíraných s poradci. Předem musím upozornit, že většina sporů, která byla předmětem řízení před Nejvyšším soudem ČR nebo před Ústavním soudem, se týkala konkurenčních doložek v právu pracovním, ovšem obecné závěry těchto soudů jsou pochopitelně použitelné a aplikovatelné také na vztahy občanskoprávní nebo obchodněprávní. Některé judikáty se také přímo obchodního, resp. občanského práva dovolávají.

^REKLAMA

Níže se postupně dotknu několika právně problematických oblastí s konkurenčními doložkami souvisejících a pokusím se aplikací nejrůznějších argumentů zpochybnit platnost konkurenčních doložek v tom znění, v jakém jsou obsaženy ve smlouvách uzavíraných s poradci.

Konkurenční doložky můžou za jistých podmínek odporovat hned několika právním zásadám nebo kogentním (smluvně nezměnitelným) zákonným ustanovením. Níže se budu bod po bodu věnovat jednotlivým problémům.

1. Konkurenční doložka nesmí být v rozporu s právem podnikat

Právní řád České republiky je tvořen různými předpisy od vyhlášek, přes nařízení a zákony, až po zákony ústavní a smlouvy mezinárodní, kterými je ČR vázána. Smluvní volnost stran není bezbřehá (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 192/95) a musí respektovat rámec stanovený právními předpisy.

Pokud odhlédneme od mezinárodních smluv, mají nejvyšší právní sílu zákony ústavní, respektive předpisy tvořící ústavní pořádek České republiky. Mezi tyto „nejvyšší“ předpisy patří také Listina základních práva svobod, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod číslem 2/1993 Usnesením Předsednictva České národní rady (dále jen „Listina“).

Článek 26 odst. 1 Listiny zakotvuje právo podnikat takto: „Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.“  V souvislosti s tímto článkem jsou také důležité články 1 a 3 Listiny, které zakotvují rovnost v právech a svobodách. To tedy znamená, že všichni mají stejné právo na podnikání a nikdo nesmí být na tomto právu krácen, respektive znevýhodňován vůči jinému subjektu nad míru nezbytnou k ochraně jiného nebo stejného Listinou zaručeného práva nebo svobody. 

Již z podstaty konkurenčních ujednání vyplývá fakt, že jejich cílem je určité smluvní omezení svobody podnikání a taková ujednání jsou přesto platná. Platnost konkurenční doložky je tedy limitována kombinací více kritérií (viz. níže). Konkurenční doložka tedy nesmí být koncipována tak, aby znemožňovala možnost obživy jedince vyloučením veškerých činností, které je jedinec schopen profesionálně poskytovat  – jinými slovy konkurenční doložka musí být přiměřená.

Protože k právu podnikat (stejně tak jako i k ostatním základním právům) akcesoricky přistupuje další základní právo, a sice rovnost, musíme doložky vykládat zejména s přihlédnutím k těmto dvěma základním právům. K právu rovnosti srovnej nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/95 (168/1995 Sb.), který odkazuje také na předchozí nálezy Ústavního soudu ČSFR, a který říká, že: „Z této zásady (myšleno zásady rovnosti – pozn. autora) plyne, že neodůvodněné rozdíly, které tuto zásadu porušují, je třeba považovat za protiústavní.“

Za určitých podmínek není zásada rovnosti v konkurenčních doložkách porušena. To je možné říci o doložkách, kde firmy chrání svoje know-how, obchodní tajemství, léty budované poznatky atd., které nejsou v obchodních kruzích běžně známy. Dle mého názoru tento popsaný případ není případem makléřských společností, které pracují de facto na velmi obdobném principu a nic převratného, co by si zasloužilo ochranu formou konkurenčních doložek, jejich know-how neobsahuje.

K tomuto argumentu viz. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/95, který se zabýval platností jedné konkrétní konkurenční doložky, a který říká: „Protože v dané věci nelze přehlédnout, že napadená rozhodnutí  založila  nerovnost na straně stěžovatele – navrhovatele, spočívající  v  tom,  že  léty  budované poznatky o jednotlivých  metodách či  dokonce objevy  právě učiněné  a jiné skutečnosti,  mající  podnikatelskou  hodnotu,  byly  uvolněny bez dalšího k aplikaci třetím  osobám, tj. vedlejším účastníkům, dříve odpůrcům, kteří se  o ně ani nemuseli nijak  zasloužit … porušují tedy zásadu rovnosti.“

V tomto jediném mě známém případě dal Ústavní soud za pravdu zaměstnavateli a rozhodnutí soudů nižších instancí o neplatnosti konkurenční doložky zrušil právě z důvodu porušení rovnosti. Celý případ se vrátil před obecné soudy, ale výsledek tohoto sporu mi není známý.

Z citace má, dle mého názoru, rozhodující dopad na podnikání poradců a makléřských firem tento výrok: „poznatky byly uvolněny bez dalšího“. Zde je nutné upozornit na to, že v některých makléřských firmách si poradci za některá odborná školení, tedy za získávání potřebné, odborné kvalifikace, platí nebo připlácejí, a tedy tyto poznatky nejsou uvolňovány firmou bez dalšího, nýbrž za úplatu, což už se samo o sobě dostává do konfliktu s následně aplikovanou konkurenční doložkou.

^REKLAMA

Tentýž nález také ovšem mluví o tom, že konkurenční doložky je třeba posuzovat případ od případu individuálně a vycházet při tom z různých aspektů, jako jsou výše sjednané pokuty (viz. níže), délka doby smluvního vztahu, délka doby závazku zdržet se konkurenčního jednání (viz. níže), povaha provozu atd., a to vše s tím, že: „…nejen získávání zkušeností, poznatků, ale i jejich využívání, je tou nejpřirozenější součástí lidské existence.“

2. Konkurenční doložka nesmí být v rozporu s dobrými mravy

Institut „dobrých mravů“ je institutem občanského zákoníku a podle konstantní judikatury soudů ČR se použije také na vztahy obchodněprávní. Podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve spojení s § 3 odst. 1 ObčZ je právní úkon odporující dobrým mravům neplatný (jedná se o neplatnost absolutní).

Nejvyšší soud ČR již toto ustanovení na konkurenční doložku aplikoval, a to v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 659/2005, ve kterém soudci správně argumentovali, že: „…k porušení dobrých mravů při sjednání konkurenční doložky došlo, jestliže touto doložkou bylo popřeno právo zástupce na svobodné podnikání … vymezení zákazu konkurence v předmětné smlouvě v čl. X., bodě 10.1  na zákaz výkonu činnosti v oblastech „obdobných“, v níž vyvíjel obchodní zástupce činnost, a zákazu prodeje „obdobných“ výrobků a zboží podle čl. X., bodě 10.2 je široké a neurčité; nevymezení zákazu konkurence na určité území je pak nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání žalovaného, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků…“

Soud tedy žalobu na zaplacení smluvní pokuty za porušení takto koncipované konkurenční doložky zamítl, respektive Nejvyšší soud dovolání v této věci odmítl. Doložka koncipovaná odkazem na „obdobné“ činnosti a zboží je pro svou neurčitost v rozporu s § 39 ObčZ, neboť se příčí dobrým mravům a Nejvyšší soud zároveň s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu upozornil, že bylo popřeno právo na svobodné podnikání zaručené čl. 26 Listiny.

Soud také konstatoval, že takto koncipovaná doložka již nesleduje pouze ochranu žalobkyně (spolčenosti, pro kterou obchodní zástupce vyvíjel činnost dle smlouvy o obchodním zastoupení), ale vymyká se smyslu a cílům, pro které může být konkurenční doložka sjednána (de facto společnost takovouto doložkou vylučuje možnost jakékoliv konkurence na trhu a pohybu kvalifikovaných lidí mezi konkurenčním společnostmi).

V tomto konkrétním případě doložka ještě navíc neobsahovala vymezení teritoria, na které se měla vztahovat, takže byla v rozporu také s § 672a odst. 1 a 2 ObchZ, který poměrně přesně upravuje konkurenční doložku pro smlouvu o obchodním zastoupení (jak je však uvedeno výše, zdaleka ne všichni poradci v oboru mají uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení, nýbrž smlouvy mandátní či jiné, takže aplikace § 672a ObchZ by mohla být v praxi problematická, nehledě k tomu, že většina popisovaných doložek s poradci má teritoriální dopad na celé území ČR, tudíž zákonné požadavky jsou formálně naplněny).

3. Konkurenční doložka by měla být vyvážená

V tomto ohledu je zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, který řešil opět konkurenční doložku v pracovním právu, ovšem ještě v době, kdy český právní řád konkurenční doložky vůbec neupravoval (ani zákoník práce, ani zákoník obchodní – do ObchZ bylo ustanovení o konkurenční doložce pro smlouvu o obchodním zastoupení doplněno novelou č. 370/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001). Toto rozhodnutí je svými východisky velmi dobře použitelné na řešenou problematiku, protože přímo v rozhodnutí jsou odkazy na ObčZ, respektive ObchZ.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkurenční doložka je závazek synallagmatický (vzájemný), tedy že oběma stranám plynou zároveň práva i povinnosti, respektive že každému právu musí odpovídat povinnost druhé smluvní strany (strany jsou si tedy navzájem dlužníky a věřiteli).

V tomto případě šlo o to, že zaměstnanec ve firmě na výrobu bazénů po dvou letech získal potřebnou kvalifikaci, s firmou rozvázal pracovní poměr a založil si vlastní společnost na výrobu bazénů, čímž porušil konkurenční doložku, která mu jakékoliv samostatné aktivity ve stejném oboru činnosti zakazovala po dobu dvou let od ukončení spolupráce.

Přestože se zde jednalo o závazek resp. o konkurenční doložku pracovněprávní, bylo to v době, kdy zákoník práce konkurenční doložku neupravoval, a musely se na tento případ tedy aplikovat obecné předpisy občanského práva. Stejně tak ani dnes konkurenční doložku obecně neupravuje ani ObchZ, ani ObčZ (v právu pracovním je již konkurenční doložka řešena). Konkurenční doložka je upravena pouze pro smlouvu o obchodním zastoupení, ale i na tuto se dají použít obecné postuláty o konkurenčních doložkách jako takových.

Zmíněný případ byl tedy rozhodnut na základě obecných občanskoprávních ustanovení, a proto jej nyní můžu aplikovat také na konkurenční doložky, kterých se týká tento článek.

Pro případ porušení konkurenční doložky byla sjednána pokuta ve výši určitého násobku platů (ve smlouvách s poradci je tato pokuta určena většinou pevnou částkou). Tento závazek vůči bývalému zaměstnavateli, který byl krytý smluvní pokutou, nebyl kompenzován žádným protiplněním vůči zaměstnanci ze strany zaměstnavatele (tedy došlo k porušení vzájemnosti, tedy podstaty synallagmatického vztahu, jakým konkurenční doložka dle Nejvyššího soudu je). Z tohoto rozhodnutí jsou asi nejzajímavější tyto dvě pasáže, které mohou odpovědět na spoustu otázek a ilustrovat řešenou problematiku:

 Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že sporná konkurenční doložka „překročila mez přípustného omezení“ ústavně garantované svobody žalovaného podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a proto je podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná. Podle názoru odvolacího soudu „konkurenční ujednání znamená pro žalovaného výrazné krácení svobody podnikání, kdežto žalobci z něj neplynou žádné povinnosti“ (např. závazek platit žalovanému odškodnění alespoň po část doby trvání zákazu konkurence).

^REKLAMA

Tato „nevyváženost“ – jak odvolací soud zdůraznil – je zjevná i při srovnání délky trvání pracovního poměru a délky zákazu konkurence po skončení pracovního poměru (žalovaný odpracoval u žalobce 23 měsíce, zákaz konkurence byl sjednán na 24 měsíců), a navíc se v dohodě o konkurenční doložce vůbec nerozlišuje mezi způsoby skončení pracovního poměru ani mezi výpovědními důvody, tedy zákaz konkurence by byl dán bez ohledu na to, který z účastníků přivodil zánik pracovního poměru a z jakého důvodu.

Konkurenční ujednání tak podle názoru odvolacího soudu „nutí žalovaného, aby se po dobu dvou let smířil s tím, že nebude moci plně využívat kvalifikaci, zkušenosti a dovednosti, které nezískal pouze od žalobce, ale též studiem na střední průmyslové škole strojní a vůbec vlastním přičiněním, a aby v důsledku tohoto přijal třeba i citelný pokles životní úrovně“.

„Dovolatel, který namítá, že sjednaná konkurenční doložka žalovaného „nějak výrazně“ neomezovala, nedoceňuje na druhé straně – jak uvádí – „vysokou podnikatelskou hodnotu“ znalostí a dovedností, které si žalovaný nejen zásluhou žalobce osvojil a které se staly součástí jeho odborné kvalifikace. Protože převzetí povinnosti, aby žalovaný využíval po skončení pracovního vztahu svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat, je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval.

Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. Proto je správný závěr odvolacího soudu, který po zjištění, že výraznému omezení žalovaného po dobu dvou let v jeho právu podnikat neodpovídá jakýkoliv závazek žalobce, dovodil neplatnost této dohody.“

Stejně jako na pracovněprávní vztahy také na vztahy občanskoprávní a obchodněprávní dopadají argumenty opírající se o Listinu. Proto jsou výše uvedená rozhodnutí relevantní i pro vztahy mezi makléřskými společnostmi a poradci.

4. Konkurenční doložka nesmí být kryta neúměrně vysokou smluvní pokutou

Pokud se v konkrétním případě prokáže neplatnost konkurenční doložky, není třeba se již zabývat otázkou výše smluvní pokuty, respektive její přiměřeností. Ale jen pro dokreslení situace je vhodné říci, že smluvní pokuta by mohla být jednak vodítkem pro výpočet případného odškodnění nebo také dalším argumentem dopadajícím na tu misku vah, která se kloní k neplatnosti konkurenčních doložek koncipovaných podle výše popsaných kritérií.

Výše případné pokuty by ovšem neměla být v hrubém nepoměru se zajišťovanou skutečností (vodítkem by zde, mimo jiné, mohl být příjem poradce, kterého dosahoval). Hrozby pokutami ve smlouvách s poradci jsou postaveny ve prospěch poradenských společností, ale nestojí proti nim žádná protiplnění (viz. bod 3 výše), pokud odhlédneme od případného odškodnění podle § 669 ObchZ u smluv o obchodním zastoupení. To ovšem pouze v případě kdy je smluvní vztah (a to konkrétně smluvní vztah založený smlouvou o obchodním zastoupení) skončen ze strany zastoupeného (v našem případě makléřské společnosti).

§ 669 ObchZ je problematický z několika dalších důvodů, ale to je opět téma na samostatný článek.

5. Konkurenční doložka nesmí vylučovat konkurenci jako takovou

Podle konstantní judikatury nejen Nejvyššího soudu ČR by neměl být předmětem konkurenčních doložek závazek, který by de facto vylučoval konkurenci jako takovou.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 32 Odo 659/2005 dospěl k závěru, že příliš vágně formulované konkurenční doložky jsou v rozporu s dobrými mravy také proto, že: „…svým obsahem se sjednaná konkurenční doložka příčí dobrým mravům, neboť se vymyká smyslu a cílům, pro které může být konkurenční doložka sjednána a nesleduje již pouze ochranu žalobkyně před nepřípustným konkurenčním jednáním žalovaného, ale svými důsledky mohlo znamenat vyloučení konkurence vůbec…“.

V tomto konkrétním případě se jednalo o doložku vágně formulovanou pomocí slov „obdobné“ činnosti atd., a také v této doložce chybělo vymezení teritoria, na které se měla vztahovat. Je otázkou, jak by se soud vypořádal ve světle těchto námitek s vymezením zákazu na území celé České republiky (dle mého názoru je to také velmi široké a velmi jednostranně omezující).

K tomuto bodu je možné doplnit ještě rozhodnutí francouzského soudu, který jako neplatnou posoudil doložku, která zaměstnanci zakazovala všechny činnosti podobné té, kterou u zaměstnavatele vykonával, na území Francie a sousedících zemí po dobu tří let (zde je nutno podotknout, že ve Francii je institut konkurenčních doložek velmi liberální).

Závěr

Na závěr bych chtěl zmínit nedávný judikát Nejvyššího soudu ČR  sp. zn. 32 Odo 1627/2006, který konstatoval, že konkurenční doložkou je také ustanovení zakazující kontaktovat po ukončení spolupráce klienty dané instituce. Na základě tohoto tvrzení přiznal soud obchodnímu zástupci odškodné ve vyšší míře.

Zde je třeba zdůraznit, že takové odchodné je třeba považovat za protihodnotu v rámci synallagmatického vztahu, a tedy bylo by na místě po vyplacení odškodného dle § 672a ObchZ následně konkurenční doložku dodržovat. To je ovšem de facto opačný postup a je opět spíše námětem na samostatný článek o podobě a právní formě smluv uzavíraných s poradci vůbec.

Shrnutí proč by měla být doložka, tak jak je nejčastěji koncipována ve smlouvách s poradci, neplatná:

Je v rozporu s dobrými mravy.

Je v konfliktu s některými základními právy garantovanými Listinou (právo rovnosti, právo podnikat).

Je jednostranná, a tedy nevyvážená.

Ve většině případů je kryta nepřiměřeně vysokými pokutami (zde je to argument jednak pro neplatnost konkurenčních doložek pro nevyváženost, ale mohlo by dojít i případně alespoň ke snížení smluvních pokut).

Informace poskytované společnostmi poradcům jsou velmi často předávány formou placených školení (tzn. za protihodnotu a nejsou tedy uvolňovány „bez dalšího“).

Informace a zkušenosti získávané poradci u makléřských společností nejsou s největší pravděpodobností, nebo v drtivé většině případů takového charakteru, aby splňovaly podmínky hodné ochrany konkurenční doložkou.

Takovéto doložky nad míru slučitelnou se zásadami poctivého obchodního styku omezují konkurenční prostředí na trhu.

Metody některých společností v oboru praktikované při podpisu smlouvy (mám na mysli metody typu „všichni jste skvělí, zatleskáme si a tady mi to rychle podepište a ani to nečtěte…“) možná hraničí s neplatností právního úkonu jako takového (právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je absolutně neplatný, viz. § 37 ObčZ).

Vzhledem k tomu, že zájem na ochraně informací, které nejsou v obchodním styku běžně dostupné, je zřejmý a žádoucí (zde musím opět připomenout, že nesdílím názor, že jsou takovéto informace poradcům v rámci plnění smluvních vztahů poskytovány), je třeba zdůraznit, že konkurenční doložky jako takové nejsou špatným nebo zavrženíhodným institutem. Naopak tento institut je běžně užívaný jak ve vztazích pracovních, tak obchodněprávních v mnoha státech Evropy a jeho užívání je žádoucí vzhledem o ochraně nejrůznějších zájmů firem. A právě z předchozí věty by mělo být zřejmé, že předmětem konkurenčních doložek by měla být ochrana firmy a nikoliv zneužívání doložek k omezování jednotlivců v právu podnikat a snaha o eliminaci konkurenčního prostředí na trhu.

Každá konkurenční doložka musí být posouzena individuálně k okolnostem daného případu. Rozhodně je možné říci, že by mohla být jinak posuzována tatáž konkurenční doložka v jedné a téže smlouvě u manažera/poradce, který si vydělává na základě svých zkušeností milion korun měsíčně, a jinak u začínajícího poradce, který si stěží vydělává 15 000 Kč měsíčně.

I tento příklad by měl dokreslit složitost případného rozhodování o konkurenční doložce a odpověď na otázku, zda je ta která konkurenční doložka platná nebo není, bude vždy záviset také na jedinečných okolnostech každého případu, respektive poradce, a o tom všem bude rozhodovat vždy příslušný soud České republiky (pokud ovšem poradce nepodepíše nevýhodnou doložku rozhodčí a nepřidělá tak sám sobě ještě více starostí – ale na toto téma až někdy příště).

Autor je právník společnosti Fincentrum a.s.