Nominální zhodnocení v desetinách procenta za starosti a riziko hledání zhodnocení „krátkých“ peněz ani stát nemusí. Jinak tomu bylo v dobách, kdy ušlý úrok činil několik procent a inflace kupní sílu zřejmě ukusovala.
Samotné doporučení, kam ukládat nebo investovat peníze, nutně vyplývá z rozlišení mezi „krátkými“ a „dlouhými“ penězi. To souvisí s určením doby, na kterou můžeme peníze postrádat, na kterou je můžeme umístit do vhodně vybraného finančního instrumentu nebo produktu – hovoříme o určení investičním horizontu.
Celá úvaha nutně souvisí s finančním plánem pro krátkodobé spoření i dlouhodobé investice. Mezi krátké peníze řadíme ty zdroje, které budou v dohledné době potřebné na výdaje plánované i nečekané. Na straně druhé leží dlouhé peníze, které vlastně nebudeme „dlouhou“ dobu potřebovat – kupříkladu jde o peníze odkládané jako spoření na důchod. Tento způsob dělení se pak váže na zvolenou formu uložení – držení v hotovosti, spořicím účtu, investování do různých aktiv. Zde už jsme u otázky finančního plánování, týkající se toho, co udělat pro naplnění krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých cílů.
Obrázek 1: Krátké peníze je nutné uchovat připravené po naplnění krátkodobých cílů, dlouhé peníze naopak investovat.
Krátké peníze a jejich uložení na krátkou dobu
Existuje mnoho článků a knih o tom, jak spravovat své peníze pro podporu dlouhodobých cílů, ale správa krátkých peněz, hospodaření ze dne na den a měsíce na měsíc, to bývá opomíjeno. Prvotní otázkou jsou peníze připravené pro placení výdajů a splatných účtů. Zatímco pro někoho je to věc přežívání od „výplaty k výplatě“, pro jiného to bude věcí zvládnutí rozpočtu a pokrytí očekávaných finančních potřeb. Jednoduše řečeno víme-li, kolik budeme potřebovat, můžeme odpovídající zůstatky držet třeba na účtu nebo v hotovosti.
REKLAMA
Další související otázkou je rezerva, tedy nouzový fond vztahující se na jakoukoli neočekávanou potřebu peněz – buď neobvyklé výdaje, nebo pokles příjmů. Pohotovostní finanční rezerva (3 až 6měsíční výdaje) představuje krátké peníze, které chceme a potřebujeme mít rychle k dispozici. V našem zájmu je vyvarovat se toho, abychom při výběru dostali méně, než kolik jsme původně vložili.
Prakticky toto vše může být řešeno odděleným spořicím účtem, alternativně využitím fondu peněžního trhu. Ať už jsou ve správě rodinných financí krátké peníze rozprostřeny třeba na dvou spořicích účtech a jednom peněžním fondu, stále to jsou peníze představující zdroje podporující sledované krátkodobé cíle – placení školného, krytí mimořádného výdaje nebo úhradu příští dovolené.
Obrázek 2: Krátké peníze sloužící k naplnění krátkodobých cílů je nutné ukládat vhodnou formou – lze je držet v hotovosti, na účtu nebo investovat ve fondu peněžního trhu. Všechny možnosti mají svá pro a proti.
Podobně jako křečci ukládají zásoby obilí pro dobu doplňování energie v průběhu zimy, lidé ukládají krátké peníze s tím, že je v horizontu kolem jednoho roku mohou potřebovat. Krátké peníze lze držet v hotovosti, mít je na spořicím nebo běžném účtu, termínovaném vkladu s odpovídající dobou vázanosti, popřípadě také v konzervativním fondu peněžního trhu.
REKLAMA
I v případě investice do fondu peněžního trhu platí, že se nacházíme na poli krátkých peněz, tedy peněz, která ukládáme ve finančních produktech a instrumentech umožňujících peníze rychle vybrat a použít. Aktuálně platí, že banky své spořicí účty natolik vylepšily, že tyto jsou často výhodnější než fondy peněžní. Dnes můžeme vybrat spořicí účet, s jehož použitím nejsou spojeny výpovědní lhůty a jiné náklady. Je běžné, že peníze je možné kdykoli rychle vložit i vybrat.
Je-li dnes potenciální zhodnocení spořicích účtů na podobné úrovni jako nabízejí fondy peněžního trhu, a s jejich použitím nejsou spjaty žádné vstupní, výstupní a jiné poplatky, je to vůči fondům peněžního trhu neopomenutelná alternativa.
Pro rozhodování kam ukládat peníze jsou důležité jak poplatky a náklady, tak daňové dopady. Nabízené úrokové sazby spořicích účtů musíme ještě snížit o 15% srážkovou daň, která je z připsaných úroků stržena automaticky a neznamená starosti navíc. V případě podílových listů starost navíc máme – pravděpodobně totiž budeme v daňovém přiznání podávaném v březnu příštího roku realizované výnosy „přiznávat“. Pak z nich odvedeme daň, pokud nebyl dodržen tříletý časový test držení podílových listů.
Dlouhé peníze, uložené na delší dobu
S ohledem na výše řečené bychom měli ve správě rodinných financí peníze dělit podle toho, zda mají sloužit k naplnění krátkodobých nebo dlouhodobějších cílů. S dělením na krátké a dlouhé peníze se pojí otázka, kam tyto různé druhy peněz ukládat – jak namíchat portfolio odpovídající sledovaným cílům.
REKLAMA
Zatímco s krátkými penězi se obchoduje na peněžních trzích, v případě dlouhých peněz dochází ke směně na trzích kapitálových. Zde přicházejí ke slovu dlouhodobější dluhové a majetkové investice. Dlouhodobé cíle by měly být podporovány dlouhodobými investičními instrumenty, jako jsou akcie a dluhopisy – peníze na podporu střednědobých a dlouhodobých cílů je rozumné investovat dlouhodobě. V tomto ohledu jsou k dispozici akciové, dluhopisové a nemovitostní fondy, popřípadě dlouhodobé termínované vklady a další produkty, například stavební spoření. Neopomenutelnou investicí, do které mohou být směřovány „dlouhé“ peníze, je nemovitost.
Na počátku investování nutně stojí definování sledovaných dlouhodobých i krátkodobých cílů – kdo nezná cíl, nemůže hledat cestu, která k cíli vede. Naplnění krátkodobých cílů si pak žádá krátké peníze, cíle dlouhodobější pak souvisí s dlouhými penězi. Stranou také nestojí, že krátké peníze jsou levnější než peníze dlouhé – a to platí nejen pro úvěry a financování deficitů, tak pro investování přebytků.
Obrázek 3: Dlouhé peníze souvisí s investičním portfoliem a střednědobými či dlouhodobými finančními cíli – je nutné je směřovat do reálných či finančních investic pro uchování kupní síly.
Náklady ošoupaných podrážek
K výše diskutovanému můžeme zdůraznit, že při správě krátkých peněz nemusí být na škodu také držení určité hotovosti ve formě bankovek. Zejména jsou-li úrokové sazby nízké až nulové, neexistuje žádný důvod, proč nemít dostatečnou hotovost po ruce. Inflační daň, která na nás jako na držitele krátkých peněz dopadá, je v takových podmínkách nízká. Obecně platí, že čím větší bude inflace, tím více peněz bude ekonomicky uvažující člověk chtít držet v úročené formě. Zatímco neočekávaná inflace přijde a zabolí, inflaci očekávané se přizpůsobujeme a hledáme takové uložení krátkých peněz, abychom je před inflací chránili.
Pak třeba i více držíme na úročeném účtu a do banky chodíme peníze vybírat častěji – říká se, že nám vznikají “náklady ošoupaných podrážek”. Držet peníze v hotovosti znamená vzdát se úroku – a když je úrok nominálně vysoký, roste motivace držet peníze v úročeném instrumentu co nejdéle, a pokud možno do posledního možného okamžiku. Čím větší inflace, tím větší úrok a tím větší motivace pro využívání finančních produktů a instrumentů, jako jsou spořicí účty, revolvingové termínované vklady, nebo třeba peněžní fondy.
Jsou-li dnes úrokové sazby nízké, nemusí být ušlý výnos důvodem, proč výši hotovosti minimalizovat a ošoupávat si podrážky (nést transakční náklady). Necháme-li v těchto podmínkách svých sto tisíc pod matrací, pak na tom vlastně ani znatelně prodělávat nebudeme. Doba, kdy transakční náklady spjaté s využitím finančních instrumentů a produktů začínají převažovat nad výnosy, je zvláštní. Ale doby, kdy každá korunka na úrocích (nominálně) vydělávala a usilovně se zakládaly třeba i krátké termínované vklady s revolvingem, jsou minulou vzpomínkou.