Nezaměstnanost bolí
„Když ztratí práci váš soused, přišla recese, když ji ale ztratíte vy sami, je to deprese,“ zavtipkoval kdysi Harry Truman. Ronald Reagan to později ve volební kampani rozšířil: „Hospodářský pokles je, když se bez práce ocitne váš soused; hospodářská krize je, když o práci přijdete vy, a hospodářské oživení je, když práci ztratí [tehdejší prezident] Jimmy Carter.“ Carter byl demokrat a Reagan spustil tržní reformy.
Míra nezaměstnanosti se v sedmnácti zemích eurozóny v květnu posunula na nový rekord, když květnový průměr stoupl o další desetinu na 11,1 %. Ve Španělsku či Řecku se však blíží 25 %, což nepochybně už kritickou hranici přesahuje (v Česku Eurostat uvádí nezaměstnanost ve výši 6,7 %).
Přitom před rokem míra nezaměstnanosti v celé EU dosahovala rovných 10 %, a tak meziročně počet nezaměstnaných vzrostl o 1,95 milionu. Celkově bylo v květnu bez práce téměř 25 milionů lidí.
Kudy dál?
Nikdo moc neví, ale jednoznačně ztrácíme růžové brýle mámení – opouštíme bájnou představu světlých zítřků. Krize je slůvko od řeckého kritein, což znamená obrátit/obrat. Problém ale tkví v tom, že nevíme, kam se obracíme.
A to je u nás ještě „ve vatě“, zatím drží práce českých ručiček v (cizích) montovnách, ale během několika let nastoupí roboty, které už ani ty ručičky nebudou potřebovat.
REKLAMA
Evropa je na tom jinde i jako celek citelně hůř: exportní gigant Německo zatím „drží na uzdě“ svým obchodním přebytkem ve výši 227 miliard dolarů hluboké deficity Řecka, Španělska a Francie (celkem přes 186 miliard dolarů). Jak dlouho bude chtít platit ostatním?
Nerovnováha (krize) v Evropě nabírá na intenzitě, a roste tak i potřeba extrémnějších kroků, které by zabránily katastrofě. Opět je diskutována možnost opětovného zavedení marky Německem. Euro by pak okamžitě oslabilo a zadlužené země by získaly finanční flexibilitu nutnou pro stabilizaci jejich situace. Sice by to nevyřešilo jejich dluhovou zátěž, ale poskytlo by prostor k restrukturalizaci ekonomiky, včetně reforem trhu práce, k vyššímu výběru daní a obnovení důvěry investorů. Schopnost splácet dluhy by se okamžitě zlepšila, zvýšily by se zahraniční investice. A že životní standard musí klesnout, už snad nikdo nepochybuje.
Stát není řešením
Možná jedním z nejlepších výroků Ronelda Reagana je: „Stát není řešením problému, je jeho součástí.“ Po třech letech si tak i euromudrlanti konečně všimli, že Evropa je mnohem víc zadlužena než Spojené státy, když započteme bankovní úvěry. Ty jsou totiž v eurozóně je 2,65krát vyšší než v USA a Evropa je proto i ve srovnání s USA mnohem zranitelnější. Smrtonosný hurikán dluhů zatím nasává nově natištěné a čínské peníze, ale to je jen dočasné.
Ještě hrůznější jsou skryté dluhy, což se týká především penzijních systémů. Je tak velmi dobře představitelné, že průměrné důchody nejenže klesnou (podle propočtů thinktanku IDEA z CERGE) na 6500 korun dnešní kupní síly, ale dokonce (MOŽNÁ) že je bude nutno zrušit úplně. Ostatně třeba v Číně žádné státní důchody nejsou.
REKLAMA
Důchody na dluh
Nejde jen o trvalý propad schodků tzv. důchodového účtu, daleko hůře vypadají propočty do budoucna. Před tím varovala již Bezděkova komise a tuší to každý, kdo má trochu představivosti. Počet důchodců totiž poměrně rychle roste, zatímco ekonomika nikoli. Naštěstí na tom nejsme zdaleka tak špatně, jako mnohem bohatší země.
Na objednávku Evropské centrální banky spočítal Research Center for Generational Contract, že penzijní závazky 19 států EU už roce 2009 dosahovaly 30 bilionů eur. Použil k tomu tzv. akruované závazky – tedy principu účtování nákladů a výnosů do období, se kterým věcně a časově souvisí. Výsledkem jsou vnitřní dluhy států z dnes vyplácených a v budoucnosti nárokovaných penzí, které dosahují až několikanásobku hrubého domácího produktu.
Graf: Státní závazky penzijním systémům
Ve většině zemí včetně Česka tyto závazky (skryté dluhy) dále porostou v závislosti na rizicích demografie, ekonomické krize i vývoje státních financí.
REKLAMA
Buďme ještě rádi
V rámci EU jsme prakticky nejméně zadlužená země (s výjimkou Rumunska, ale to je v dost jiné situaci). Když sečteme vládní a soukromé dluhy (domácností a firem) v Česku, pak nedosahují ani 110 % HDP. To je i podle ČSÚ překvapivě dobrá pozice. Jen pro orientaci v řádu, naše HDP dosahuje asi 3,8 bilionu korun a dluhy jsou rozděleny cca po třetinách: stát, podniky a domácnosti (ty ovšem z víc než 70 % na bydlení).
Zkuste si ale k tomu přidat těch dalších 200 % HDP, které si dlužíme v budoucích penzích. Jistěže postupně, ale jde o 7,6 bilionu korun. Jestliže tak dnes dlužíme na domácnost v průměru čtvrt milionu za státní dluhy a čtvrt milionu v soukromých úvěrech, pak nám k tomu v budoucnu navíc ještě „visí“ skoro dva miliony korun „dluhů na penzích“. A to na tom zdaleka nejsme nejhůř – to je ještě větší problém Evropy.
Vícerychlostní Evropa tak není otázkou politického rozhodnutí. To je ekonomická realita, kterou nelze přehlasovat v parlamentě či vyšachovat na summitu. Ostře kontrastní obrázek v případě Evropy nabízí poslední ročenka OECD. V Německu se chodí do důchodu později než v Řecku a Němcům se dotování řeckých penzí nelíbí. I po reformách z roku 2010 by průměrný věk odchodu do důchodu v Řecku měl dosahovat 63 let, zatímco Německo v roce 2007 tuto hranici zvýšilo z 65 na 67 let. Nejde však jen o věkové limity.
OECD pro každou členskou zemi spočítala a porovnala tzv. náhradový poměr (replacement rate), který v rámci průběžného penzijního systému (pay-as-you-go) poměřuje důchod se mzdou (pro průměrnou mzdu). Až do roku 2010 činil tento poměr v Řecku 110 %! Jinými slovy, lidem se vyplatilo odejít na penzi spíš než dál pracovat. I po zavedení reforem se řecký poměr v současnosti pohybuje kolem 85 %. Důchodci v Irsku mohou počítat jen se 40 % předchozího platu, v Německu se 60 %. Ve Spojených státech ukazatel dosahuje v průměru 50 %.
Buďme tedy rádi, že na tom jsme relativně dobře. Přesto jedinou šancí je – naspořit si sám.
