Aby z husy byla dobrá pečínka, je nutné husu donutit k tomu, aby přijímala více kalorií. Tak lidé za tímto účelem začali používat krmení husy šiškami z brambor a šrotu, které jsou vykrmované huse s donucením vtlačovány do krku. Husa se tak zakrmuje a přibývá na hmotnosti, ať se jí to líbí nebo ne.
Jak takové krmení husy z donucení souvisí s penězi? Možná tím, že nastávají situace, kdy peněžní systém zamrzne, a centrální banka se může snažit sebevíc, peníze do ekonomiky tradičními metodami nedostává.
I když se v situaci takového zamrznutí úrokové sazby centrální banky blíží k nule, peníze prostřednictvím úvěrů do ekonomiky neproudí. Jedná se o situaci tzv. pasti likvidity, při které ekonomika peníze vysílané do ekonomiky centrální bankou nedokáže nevstřebat.
Měnová politika centrální banky bývá přirovnávána k řízení auta, ve kterém rychlost řidič reguluje použitím brzdy a plynu. V takové analogii je brzdou centrální banky zvyšování úrokových sazeb, plynem pak jejich snižování. Přidá-li se například plyn, sníží se sazby, úvěry jsou levnější a peníze tečou do ekonomiky.
Vznikne-li past likvidity, tento princip přestává platit. Centrální banka může snížit úrokové sazby k nule, ale peníze se do oběhu nedostávají (nemultiplikují se, úvěry se neposkytují).
REKLAMA
Tradiční nástroje měnové politiky přestávají fungovat, centrální banka tak ztrácí možnost ovlivňovat dění.
Příčiny pasti likvidity
Příčiny na straně poptávky po úvěrech. V ekonomice nastávají chvíle, kdy si lidé nemohou nebo nechtějí půjčovat. Mohou být třeba už natolik zadluženi, že už jim žádná banka nepůjčí, nebo se obávají budoucnosti a ze strachu se zadlužovat nechtějí. Mezi lidmi může také převládnout sentiment rozhodnutí splácet své dluhy, třeba i na úkor omezení své spotřeby či uskrovňováním se.
Příčiny na straně nabídky úvěrů. V zájmu obchodních bank je půjčovat peníze a poskytovat úvěry, ale v nejistých dobách poskytují peníze jen na velmi jisté a dobře zajištěné projekty. I když je centrální banka ochotna poskytnout bankám obrovské množství likvidity (nových peněz), banky je nedostanou do oběhu nebo si je ponechávají v rezervách. Skutečné úrokové sazby úvěrů poskytovaných v těžkých dobách pak zvyšují rizika, jako je platební neschopnost nebo možný propad hodnoty zástav (kolaterálu).
Díky těmto vlivům může expanzivní měnová politika centrální banky narazit na past likvidity, situaci, kde se nové peníze do oběhu nedostávají. V reálné ekonomice se pak nedostává peněz, rychlost peněžního oběhu klesá a peněžní oběh je narušen. Takové narušení může být způsobeno i tím, že existuje příliš mnoho dlužníků, kteří nejsou schopni své dluhy splácet. Ekonomika není schopna realizovat svůj potenciál a nastává deflační recese, tedy ekonomický propad doprovázení tendencí k poklesu cen.
REKLAMA
Snaha centrální banky o cílování inflace či boj s deflací, naráží. Situaci lze možná přirovnat k vykrmování případu husy, která nechce žrát a přibývat na váze, zmíněnému v úvodu. Podobně jako hospodyně v takovém případě přistupuje k nucenému krmení husy šiškami, mohou centrální banky přistupovat k nástrojům netradiční měnové politiky, tzv. kvantitativnímu uvolňování.
Kvantitativní uvolňování
V situaci, kdy tradiční měnové nástroje nefungují, měnová politika centrálních bank hledá experimenty a inovace, které by mohly pomoci rozhýbání zamrzlého úvěrového trhu. Netradiční expanzivní měnová politika může být realizována různými způsoby:
- zmírněním podmínek, za kterých centrální banka půjčuje bankám,
- rozšíření skupin aktiv, které je centrální banka ochotná nakupovat,
- změkčení úvěrů poskytnutých bankovnímu sektoru, krytých firemními dluhopisy, směnkami, atp.,
- rozšíření subjektů, se kterými centrální banka obchoduje,
- nákup zahraničních aktiv, vytvářející novou likviditu a mající dopad na oslabení měny,
- podřízení měnové politiky vládě, jako je centrální bankou financovaná fiskální expanze (nákupy státních dluhopisů na primárním trhu).
Jedním druhem takového experimentování je kvantitativní uvolňování, tedy rozšiřování měnové báze, populárně řečeno „tištění“ dalších peněz a vytváření nových peněz „z ničeho“. V době existence elektronických peněz nemusí být peníze „tištěny“, může jít například o připsání dalších peněz centrální bankou na účet banky obchodní. Dodávání likvidity bankám se projeví růstem na straně pasiv v rozvaze centrální banky, který je kryt růstem rezerv komerčních bank.
Kvantitativní uvolňování probíhá tak, že nejprve centrální banka vytvoří nové peníze z ničeho („vytiskne je“), což se v její rozvaze projeví na straně pasiv. Navazujícím krokem kvantitativního uvolňování je odkup dluhopisů nebo jiných cenných papírů centrální bankou (v rozvaze vyjádřeno na straně aktiv). Centrální banka tak získává dluhopis a druhá strana nově „vytištěné“ peníze. Jsou-li centrální bankou přímo nakupovány státní dluhopisy a stát použije takto získané peníze ke krytí schodků svého rozpočtu, dochází k monetizaci dluhu. Státní dluh je pak uhrazen nově vytištěnými penězi.
REKLAMA
Monetární transfery jsou politikou vrtulníkového efektu (helicopter drop of money), tedy použití vrtulníku, kterým centrální banka do ekonomiky shazuje nově vytištěné bankovky. V souvislosti s netradiční měnovou politikou americké centrální banky bývá její šéf označován za „helikoptérového Bena“.
Skryté financování státních výdajů emisí peněz narušuje pojetí mandátu centrální banky v tržní ekonomice, tak jak je v učebnicích dvacátého století popisován. Zastánci praktik netradičních měnových nástrojů budou pravděpodobně argumentovat nutností boje s deflací či hospodářskou krizí a nutností plnit závazky politiky cílování inflace.
Odpůrci mohou naopak tvrdit, že se jedná o pokřivující zásah státu (resp. centrální banky, která k tomu dostala od státu zmocnění) do ekonomiky, který znemožní dosáhnout ekonomické rovnováhy a vytvořit podmínky pro zajištění dlouhodobě udržitelného vývoje.
Závěr
Na první pohled se může zdát, že sníží-li rapidně centrální banka úroky, pak bude v ekonomice k dispozici hodně peněz a nastane inflace, tedy růst cen. Pokud dojde k tzv. pasti likvidity, nemusí být centrální banka schopna dostat do oběhu takové množství peněz, jaké by si představovala.
Inflace pak přechází v deflaci, ekonomika prochází bolestivým procesem restrukturalizace, při kterém se uvolňují zdroje, použitelné pro nové projekty, vytvářející novou přidanou hodnotu a zahajující nový hospodářský cyklus. Bolestivé projevy takových dob může zmírňovat, tlumit nebo zásadně ovlivňovat fiskální politika státu a měnová politika centrálních bank.
S měnovou politikou v takových podmínkách existují malé zkušenosti, reálnou zkušenost má japonská měnová politika. Tato politika byla v Japonsku uplatňována po prasknutí akciových a realitních bublin v 80. letech minulého století. Výsledkem tohoto přístupu nebylo vyčištění trhů a příprava na nový hospodářský cyklus, ale „ztracená dekáda“, pro kterou bylo typické kvantitativní uvolňování a vykupování vládních dluhopisů centrální bankou (monetizace dluhu).
V Japonsku se příčiny problémů neřešily a sledovalo se úsilí ekonomice pomoci stimuly ze státního rozpočtu. Výrazným rysem této politiky byla ekonomická stagnace a růst japonského státního dluhu do závratných rozměrů.
Možná součástí celé diskuse je otázka, zda experimenty centrálních bank s expanzivní měnovou politikou, řízením hospodářského cyklu a cílováním inflace skutečně reálně přinášejí žádoucí výsledky. Může být také vyslovena hypotéza, zda nestojí na špatných premisách a zda nejsou zdrojem hromadění dalších a dalších problémů.
Je skutečně měnová politika tak mocná, že dokáže dlouhodobě udržet při životě nespočet nehospodárných a někdy i nesmyslných projektů?
