Lanaření obchodních zástupců z pohledu práva
Poslední dobou jsme v řadách odborné veřejnosti svědky debat týkajících problematiky získávání obchodních zástupců (podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů a investičních zprostředkovatelů 2. úrovně), pojišťovacích agentů či investičních zprostředkovatelů 1. úrovně jinými agenty či zprostředkovateli.
Osobně jsem se s touto problematikou setkal zejména na půdě Asociace finančních zprostředkovatelů a finančních poradců ČR (AFIZ), jíž advokátní kancelář Mgr. Jiřího Zbořila, ve které působím, poskytuje právní služby.
Je obecně známou skutečností, že AFIZ vyvíjí na tomto poli značnou iniciativu směřující k přijetí obecně akceptovatelné dohody o zamezení takového získávání obchodních zástupců, které se jeví být v rozporu s dobrými mravy, tedy neetické, neboť tito obchodní zástupci zpravidla u stávajícího pojišťovacího agenta či investičního zprostředkovatele procházejí odbornou přípravou, která stojí mnohdy nemalé prostředky.
Agent nebo investiční zprostředkovatel, který zaškoleného obchodního zástupce získá, tyto nemalé prostředky ušetří a sníží tak náklady na tvorbu své sítě obchodních zástupců.
V případech, kdy takto získaný obchodní zástupce přejde k novému agentovi či investičnímu zprostředkovateli s několika dalšími obchodními zástupci, kteří spadali u původního agenta nebo zprostředkovatele do "jeho" struktury víceúrovňového marketingu (MLM), může být úspora, spočívající v nevynaložených nákladech na jejich odbornou přípravu či zaškolení, značná.
Tím se agent či zprostředkovatel, který získává své nové obchodní zástupce tímto neetickým způsobem dostává do značné výhody oproti konkurenci, neboť na srovnatelnou činnost vynakládá menší prostředky.
REKLAMA
Podívejme se na uvedenou problematiku nejen z hlediska etiky, ale rovněž z pohledu práva, zejména příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
Během diskusí, kterých jsem se účastnil, občas vycházelo najevo, že jejich aktéři si právní rozměr této problematiky (resp. skutečnost, že tato problematika je právem regulována) neuvědomují.
Přitom v řadě případů se může jednat o tzv. lanaření či přetahování, které je v rozporu nejen s dobrými mravy a etikou, nýbrž v rozporu přímo se zákonem a tudíž je zakázáno se všemi důsledky, které z porušení tohoto zákazu vyplývají.
V zásadě platí, že získání obchodní zástupce z řad konkurence např. slibem vyšší odměny (provize), lepších podmínek pro výkon jeho činnosti či jakékoliv jiné výhody, není samo o sobě jednáním, které by bylo v rozporu s dobrými mravy a tedy neetické, natož v rozporu se zákonem.
Konstatování, že takové jednání není neetické samo o sobě však znamená, že ne každé jednání, spočívající v nabízení lepších podmínek obchodním zástupcům konkurence, etické je.
REKLAMA
Odpověď na otázku, kdy toto jednání je v rozporu s dobrými mravy a tudíž neetické, najdeme v ustanoveních § 44 a násl. obchodního zákoníku, která upravují tzv. nekalou soutěž, která je zákonem zakázána.
Podle § 44 odst. 1 je nekalou soutěží takové jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.
Nekalá soutěž je přitom zakázána. Dále následuje demonstrativní výčet skutkových podstat nekalé soutěže jako například klamavá reklama, zlehčování, parazitování na pověsti a další. Výčet je uvozen slovem "zejména".
V praxi to znamená, že nekalosoutěžním jednáním může být nejen jednání, které obchodní zákoník výslovně uvádí, nýbrž i jednání, které výslovně uvedeno není, ale splňuje již zmíněné podmínky:
REKLAMA
• je činěno v hospodářské soutěži,
• je v rozporu s dobrými mravy soutěže,
• je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.
Jak tedy rozeznat nekalosoutěžní lanaření (přetahování) obchodních zástupců/finančních poradců od férové nabídky lepších podmínek pro jejich práci?
Předem musím předeslat, že odpověď není vždy jednoznačná a je ji potřeba hledat především v rozhodnutí soudů, které v konkrétních případech vyřknou ortel v tom smyslu, že určí jaké konkrétní jednání je neklosoutěžní a jaké nikoliv, a dále v odborné literatuře.
Jednoznačněji lze vymezit pouze pojem hospodářské soutěže. Pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži, přitom není rozhodné, že jde o podnikatele, nýbrž to, zda šlo o jednání uskutečněné za účelem soutěžního záměru, a nikoliv záměru jiného.
Pokud jde o charakteristiku lanaření, pak je to vždy takové jednání, které má napomáhat v soutěži s bývalým agentem či zprostředkovatelem, přičemž zvlášť závadné je hromadné a předem připravované zbavování zapracovaných obchodních zástupců/finančních poradců konkurenta.
Typickým příkladem nekalé soutěže spočívající v lanaření je například plánovité a hromadné oslovování obchodních zástupců konkurentem a jejich přesvědčování o výhodnosti spolupráce s konkurentem za pomoci přehledné tabulky srovnávající provize vyplácené obchodnímu zástupci ze zprostředkovaných smluv a provize, které by mu byly vypláceny v případě zprostředkování stejných či obdobných smluv konkurentovi.
Čeho se může domáhat konkurent, který je anebo se cítí být lanařením poškozen? V tom případě může po konkurentovi dopouštějícím se lanaření požadovat:
• aby se takového jednání zdržel
• aby odstranil závadný stav
• aby poskytl za své jednání přiměřené zadostiučinění, a to i v penězích
• poskytl náhradu škody, vznikla-li
• vydal bezdůvodné obohacení
Důležité je, že zákon umožňuje, aby společnost, proti které lanaření konkurenta směřuje, podala žalobu znějící na přiměřené zadostiučinění v penězích (nejen morální – omluvou apod.).
Pokud jde o výši přiměřeného zadostiučinění vyjádřeného v penězích, pak záleží na úvaze žalobce, kolik bude žádat, a následně na úvaze soudu, která je v zásadě volná – soud může přiznat zadostiučinění v rozsahu od nuly až do částky, kterou žalobce požaduje, tedy i částek vysokých.
