Lanaření obchodních zástupců z pohledu práva II

Dne 12. prosince 2006 byl na webových stránkách www.investujeme.cz v sekci pro profesionály otištěn článek Romana Dvorského s názvem "Lanaření obchodních zástupců z pohledu práva", obsahující úvahu o možnosti aplikace generální klauzule dle § 44 obchodního zákoníku ve vztahu k podnikání ve finančně poradenské oblasti.

V uvedeném článku Roman Dvorský specifikuje nekalosoutěžní jednání ve smyslu obchodního zákoníku a dochází k závěru, že přetahování obchodních zástupců může být za určitých okolností považováno za tzv. "lanaření", které by bylo způsobilé naplnit znaky nekalosoutěžního jednání ve smyslu obchodního zákoníku, a jako takové tedy cestou práva postižitelné.

Roman Dvorský nicméně i uvádí, že "v zásadě platí, že získání obchodního zástupce z řad konkurence např. slibem vyšší odměny (provize), lepších podmínek pro výkon jeho činnosti či jakékoliv jiné výhody, není samo o sobě jednáním, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, a tedy neetické, natož v rozporu se zákonem."

Domnívám se, že výše uvedený článek otevřel poměrně rozsáhlou oblast, v rámci které však nebylo do dnešního dne jasně vymezeno, co se oním "lanařením" myslí a kde je hranice nabídky ze strany konkurence, která je korektní, a kdy se již jedná o "lanaření".

Osobně se navíc ještě domnívám, že je třeba rozlišovat, zda toto "lanaření" je prováděno vůči osobě v pracovněprávním vztahu a nebo vůči malému podnikateli, spolupracujícímu s jiným, větším podnikatelem.

^REKLAMA

Popis jednání a závěry obsažené v článku Romana Dvorského se totiž dle mého názoru vztahují na jednání učiněná vůči zaměstnancům konkurenta.

Toto koresponduje i se zněním komentáře k Obchodnímu zákoníku, vydanému nakladatelstvím C.H.BECK, který v textu k § 44 mimo jiné uvádí: "Do rámce generální klauzule patří i postih některých jednání v souvislosti s pracovněprávními vztahy, zejména pokud jde o tzv. odlákávání pracovníků."

A dále pak: "Jestliže na jedné straně nemůže být nikdo nucen pracovat v určitém podniku, na druhé straně nemůže být z hlediska dobrých mravů lhostejné, jakým způsobem je získán k tomu, aby svůj dosavadní podnik opustil."

Z uvedeného a z kontextu tedy vyplývá, že otázka uplatnění generální klauzule nebude v případě absence zaměstnanců až tak jednoduchou věcí.

^REKLAMA

Uvedené samozřejmě nic nemění na případné možnosti aplikace jiných ustanovení, upravujících v obchodním zákoníku nekalou soutěž, ovšem vždy až v případě splnění konkrétních, zákonem předpokládaných podmínek pro aplikaci toho kterého ustanovení obchodního zákoníku.

Nad rámec skutečností, uvedených Romanem Dvorským je třeba ale ještě uvést, že v případě posuzování jednání soutěžitele, zda toto není nekalou soutěží, by bylo třeba posuzovat vždy konkrétní skutečnosti a činnosti, v rámci tohoto jednání učiněné.

Nicméně opět velice problematickým by bylo posuzování v konkrétní věci. Roman Dvorský ve svém článku uvádí, že "typickým příkladem nekalé soutěže spočívající v lanaření je například plánovité a hromadné oslovování obchodních zástupců konkurentem a jejich přesvědčování o výhodnosti spolupráce s konkurentem za pomoci přehledné tabulky srovnávající provize vyplácené obchodnímu zástupci ze zprostředkovaných smluv a provize, které by mu byly vypláceny v případě zprostředkování stejných či obdobných smluv konkurentovi".

Při nekorektní polemice by pak bylo možné se autora zeptat, zda by takovýmto příkladem nekalé soutěže bylo i výše uvedené jednání, pokud by ale přesvědčování bylo vedeno pomocí nepřehledné tabulky?

^REKLAMA

Jinými slovy, kde je hranice zakázaného? Jaký je rozdíl mezi výše citovanými jednáními, která Roman Dvorský uvádí jednak jako jednání nezakázané, jednak jako jednání zakázané. Je to přehlednost sdělovaných informací, je to plánovitost a hromadnost?

Dovedeno ad absurdum, mohli bychom dospět k závěru, že sama skutečnost, že soutěžitel, který je schopen přesně a jasně formulovat, který neuvádí klamavé informace a hovoří pravdu, se vlastně v důsledku těchto svých osobních vlastností (byl-li by fyzickou osobou) již dopouští nekalosoutěžního jednání, když informace jím poskytnuté fakticky demaskují údaje jiného konkurenta, ohlupujícího své zaměstnance nepravdivými informacemi.

Výše uvedené je samozřejmě hrubé zkreslení, nicméně, jak moc je hrubé? Budu-li vycházet ze smluv mezi velkým a malým podnikatelem v oblasti služeb, se kterými jsem se setkal, obecně jsou smlouvy napsány z pohledu velkého, což samozřejmě není samo o sobě nic špatného.

Horší již ale je, pokud takováto smlouva obsahuje detailní výčet povinností malého a práv velkého, opačně však nikoliv, pokud takováto smlouva umožňuje velkému smlouvu kdykoliv bez důvodu ukončit a malý nejenže tak učinit nemůže, je ale ve smlouvě vázán, pro něj mnohdy likvidační konkurenční doložkou.

Uvedené samozřejmě platí ve smyslu a v limitech příslušných zákonných ustanovení, nicméně pro malého je samozřejmě někdy finanční problém získat informace o jeho právech, s čímž velký někdy právě kalkuluje.

Co to znamená? Závěrem bych rád uvedl že by bylo rozhodně dobře, pokud by v širší odborné veřejnosti proběhla výměna názorů nejen na téma "lanaření", ale i na téma nekalé soutěže obecně a zejména pak i na otázku poctivého obchodního styku, který je rovněž tak v oblasti služeb otázkou prakticky neřešenou a domnívám se, že použitelnou, byť prakticky nepoužívanou.