V minulých částech rozboru případu konkurzu OP Prostějov jsme se zaobírali především dopadem sporů v tomto soudním řízení na oblast syndikovaných úvěrů a také otázkami kolem odstavení České spořitelny jako jednoznačně největšího věřitele firmy od jejích hlasovacích práv. Neméně zajímavým tématem je, kdo vlastně v tomto konkurzu rozhoduje a kdo jsou ty společnosti, které proti bankám útočí.
Je to otázka peněz, nikoliv dobrého vychování
Především je dobré uvědomit si hned zpočátku jednu věc – nepleťme do celého případu OP Prostějov ani do jiných obdobných etiku či morálku. Vydělat na tom, že investor pronikne do konkurzu, vykoupí levně aktiva, zvládne celý proces a vytvoří zisk, to není nic, co by samo o sobě bylo mimo rámec zákona. Jde o určitý typ převzetí podniku – i když vzhledem k jeho finální fázi existence o převzetí doslova dočasné.
Je to tedy absolutně normální spekulace, třebas méně častá, kdy investor kupuje s pohledávkami vysoké riziko, se kterým si umí (jak doufá) poradit lépe než původní majitel. Principielně jde o investici například nikoliv dramaticky odlišnou od obchodů s časovými kontrakty na komoditní burze. Samozřejmě, že každý investor chce maximalizovat svoje zisky, takže možným postupem k vysokému výnosu může být i zpochybnění práv ostatních věřitelů. Je proto dobré vyvarovat se takového pohledu na věc, který v duchu smýšlení v morálních kategoriích naznačuje, že v konkurzu je někdo “hodný“ a někdo jiný „zlý“. Potíž nasává až ve chvíli, kdy je atakována hranice zákonnosti.
Proto je zde soudce, osobnost, která dbá v konkurzu na dodržování pravidel. V případu OP Prostějov tuto funkci zastává místopředseda brněnského krajského soudu Jan Kozák. Ten je nesporně stále považován za významnou osobnost českého soudnictví a zřejmě i za jednoho z nejlepších znalců insolvenčního práva. Vedle toho však proslul také jako autor kontroverzních rozhodnutí a bývá poměrně často zmiňován v novinách i v odborné obci.
Jenom pro příklad – tvrdě se do něj obul například advokát významné mezinárodní kanceláře Salans Juraj Alexander, který zpochybnil Kozákův postup jak v případě OP Prostějov, tak CE WOOD a lihovarny Korfil s tím, že v něm shledává stejný základ: největší věřitelé jsou omezeni ve svých právech a insolvenční řízení pak proběhne podle přání skupiny menších věřitelů. I když se kritici soudce Jana Kozáka většinou snaží věci zaobalit do kulantních výrazů, v principu říkají, že soudce účelově pomáhá snahám několika firem na úkor ostatních účastníků řízení.
REKLAMA
Jiní také upozorňují na spojení soudce Jana Kozáka s insolvenčním správcem Jaroslavem Svobodou, se kterým řeší poměrně zvláštní případ pily Javořice. A ten zase souvisí se situací společnosti CE WOOD.
Stačí v podstatě prostudovat trochu pečlivěji insolvenční rejstřík a opravdu se objeví řada insolvenčních řízení (konkurzů i reorganizací), které jsou do jisté míry zvláštní. Z dávnější minulosti (zhruba deset let staré) a doby platnosti minulého konkurzního zákona jmenujme například Tchecomalt Group.
Kozákova argumentace v případu OP Prostějov, který je jistě mediálně jeho dosud nejslavnějším, ostatně překvapuje i řadu expertů z oblasti mimo právo. Ekonom a spoluautor Insolvenčního zákona Miroslav Zámečník ji považuje doslova za „absurdní". Podle něj totiž platí, že "…když je podnik zadlužený a vše je zastaveno ve prospěch bank, akcionář tam de facto už nic nevlastní. Je logické, že si podnik banka kontrolovala. Když toto zpochybníme, bouráme celý systém bankovního financování podniků."
Na straně druhé platí, že povětšinou si Jan Kozák svá rozhodnutí dokázal více či méně obhájit i u Vrchního soudu v Olomouci, kam směřují všechna odvolání proti jeho krokům. Zástupci velkých věřitelů si tam jezdí pro „výprask“, jak ostatně sami říkají již napřed. Zřejmě i proto se Česká spořitelna s takovou usilovností vrhá na Ústavní soud a podává tam jednu stížnost za druhou.
REKLAMA
Z historie nájezdníků
Kdo jsou vlastně oni nájezdníci, kteří tlačí v případu OP Prostějov Českou spořitelnu do situace, která je pro banku vysloveně nepříjemná? Zajímavé jsou dvě společnosti. Jde o Textil Invest a Pyrghos Lefkos. Obě nakoupily svoje pohledávky až těsně před první schůzí věřitelů a šlo v té době o pohledávky v pravdě marginální. Pokud je známo, tak Textil Invest obchoduje s pohledávkami, nemovitostmi a mimo jiné také s různými stroji a strojním vybavením. Není to zdaleka první konkurz, do kterého je tato společnost zapojená – což ale vzhledem k oblasti podnikání není v podstatě nic divného.
Firma s exotickým názvem Pyrghos Lefkos jsou v podstatě lobbisté Petros Michopulos a Filip Rybín, jinak společně majitelé public relations agentury Previa. Michopulos je poměrně podivuhodnou postavou českého podnikatelského světa – málokdo například ví, že byl jedním ze spolumajitelů pražské restaurace v Korunní ulici s názvem Rudý baron, která již skoro před deseti lety zkrachovala. Zábavné je, že vedle sítě Ambientte patřili k dalším vlastníkům také právník a především muzikálový producent a jeden z tvůrců kampaní ČSSD Oldřich Lichtenberg či popový zpěvák Daniel Landa. Sám Michopulos se také podepsal pod některými kampaněmi ČSSD. S Lichtenbergem, který na kampaně sociálních demokratů dodával především zpěváky typu Michala Davida, pojí Michopulose i spolupráce v reklamní a produkční agentuře LL Production. Filip Rybín vystupuje pravidelně ve stejných společnostech jako Michopulos, a také on již má za sebou nějaké ty konkurzy na společnosti, ve kterých figuroval.
Důležitější ale je, kolem jakých podniků se aktivity Pyrghos Lefkos a popřípadě Textil Invest točí a točily. V podstatě namátkou jmenujme: Slezan, Tiba, Texlen, Pyrr, pila Javořice z majetku CE Wood, Elma – Therm a již zmíněný Tchecomalt Group. Média spekulují, že pánové Michopulos a Rybín zastupují někoho finančně daleko mocnějšího, než jsou oni – majitele pivovarnické skupiny PMS Přerov Karla Kuropatu. Zdá se to celkem logické – některé z pivovarů a dalších firem jeho skupiny se opravdu v jednotlivých konkurzech také vyskytly jako držitelé pohledávek, nicméně si myslím, že to nemusí být konec řetězu.
A poměrně zajímavým faktem je i další shoda, která se objevuje u jmenovaných případů vícekrát – případ OP Prostějov není prvním, kdy se tato skupina podnikatelů z okruhu společnosti Pyrghos Lefkos dostala k velkým pohledávkám za společnostmi v insolvenci právě tak, že je nakoupila od české pobočky Raiffeisenbank. Stejná spolupráce se uskutečnila třeba v pile v Javořici z majetku firmy CE Wood.
Jde se do finále?
V současné chvíli pánové Michopulos a Rybín v OP Prostějov uplatňují nárok na 420 milionů korun. Z toho skoro 300 milionů činí podíl syndikovaném úvěru, který koupili od Raiffeisenbank na kvalitně zajištěném úvěru bankovního syndikátu. Majetek OP Prostějov zajištěným věřitelům slibuje velmi výraznou návratnost jejich pohledávky. Narozdíl od věřitelů nezajištěných, na které nezůstane nic. Bylo by opravdu neobyčejně zajímavé vědět, proč Raiffeisenbank prodala svoji pohledávku, když by se dříve nebo později domohla půjčených peněz. A také za kolik tuto pohledávku společnost Pyrghos Lefkos získala.
Žádná právní bitva ale nemůže trvat věčně – je to drahé. Asi se blíží chvíle, kdy se konkurz OP Prostějov rozřeší, jedna ze stran ustoupí, ta druhá získá finanční výhodu. To ale neznamená, že by ona zatím tři podání České spořitelny k Ústavnímu soudu neměla možnost změnit budoucnost insolvenčního soudnictví v České republice. Tým Pavla Rychetského sice projedná tuto agendu někdy v daleké budoucnosti, daleké alespoň z hlediska peněz, kde jde o dny, týdny, měsíce. Výroky soudu ale přinesou do mnoha zákoutí právní praxe více světla a to v každém případě znamená jedno – nájezdníci (aniž bychom to mysleli jako hanlivé nebo naopak obdivné označení) budou mít propříště těžší úlohu. Autoři smluv a dalších úkonů již budou moci předpokládat, jak soud vyloží určitou situaci, budou se moci opřít autoritu Ústavního soudu. Právnímu prostředí v zemi to tak či onak pomůže.
