Likvidace OP Prostějov aneb Likvidace bankovní důvěry

Spor kolem konkurzu Oděvního podniku Prostějov (IČ 25532774) již není pouze střetem mezi konkrétní bankou (Česká spořitelna) a podnikatelskou skupinou oficiálně představovanou firmou Pyrghos Lefkos. Jde zde o mnoho jiných velmi důležitých věcí – o budoucí výklad řady ustanovení insolvenčního zákona, o příští postavení správců a soudců, o jejich pověst a dobré (nebo naopak velmi špatné) jméno, o to, zda veškeré snahy zákonodárců při pilování Insolvenčního zákona nebyly naprosto na nic, ale také o příští podobu bankovního prostředí v České republice. A především zde jde o nemalý majetek a značný potenciální zisk mnoha lidí z toho, když se jim podaří ovládnout konkurzní mechanismy.

Není divu, že případ OP Prostějov je velmi složitý sám o sobě, do toho přicházejí právníci s naprosto protikladnými interpretacemi stejných ustanovení zákona, jsou vznášena podezření o téměř zločinných postupech České spořitelny a naopak se šíří takové věty, že „na Moravě je soudcovská mafie“ krytá Vrchním soudem v Olomouci a že soudce Kozák, který má OP Prostějov přidělen, je druhý soudce Berka. S takovými extrémními názory však nelze bez dalšího souhlasit.

Je třeba si celý případ rozdělit na jednotlivé fragmenty a ty vysvětlit, protože jinak se tento konkurz změní v nepřehlednou změť vzájemného napadání. Jenom je vhodné dodat, že již nyní jsou kvůli tomuto případu podány tři různé ústavní stížnosti, v nichž jde v principu o to, aby Ústavní soud vydal judikáty, kterými by se konečně řídily jednotlivé soudy v některých ustanoveních insolvenčního práva.

Vůbec bych se nedivil, kdyby po následující schůzi věřitelů svolané na 25. 10. 2010 přibyla čtvrtá stížnost, vyvolaná účelovými kroky vedoucími k odvolání dvou členů věřitelského výboru potvrzených Vrchním soudem. Věřitelský výbor je totiž velmi důležitý, neboť právě on je oprávněn insolvenčnímu správci udělovat závazné pokyny mimo jiné třeba k podání žalob, které by mohly mít např. za cíl diskreditovat a eliminovat nepohodlné věřitele. O tom však lze v tuto chvíli jen spekulovat, stejně jako o roli narychlo dělaného forenzního auditu.

Pohled od bankovního lesa

Z hlediska reálného života je zde ještě druhý aspekt celé záležitosti, který přitom nesouvisí ani tak s konkurzem samotným – totiž jaký dopad budou mít „Prostějovské události“ na chování bank a na celé úvěrové postupy v zemi. Zatímco o právních aspektech případu se již mnoho napsalo (v ekonomických listech, v právních časopisech pak zvláště, a dokonce i v mainstreamových novinách, kde se mnohdy projevilo dobré PR odpůrců bank než žurnalistický nadhled), o vlivu celého sporu na bankovní život v zemi se povětšinou mlčí. Proto započněme z tohoto konce – jaksi „od lesa“.

^REKLAMA

Největší pohledávka vůči OP Prostějov je obvykle žurnalisty, a dokonce i těmi, kteří by věci měli alespoň rámcově rozumět, připisována České spořitelně. Což není ani zdaleka a tak přesné, neboť onu asi miliardu korun půjčilo konsorcium bank, kde Česká spořitelna je sice leadrem (tzv. agentem), ale není to tak úplně jenom její potíž. Dá se zhruba říci, že Česká spořitelna půjčila polovinu z těchto peněz, o něco více než čtvrtinu pak Raiffeisenbank, o něco méně než čtvrtinu Citibank. Spořitelna jako hlavní účastník konsorcia jedná za všechny tři banky, svoje kroky by ale měla nechat schvalovat řídícím výborem konsorcia, kde jsou zástupci všech tří finančních domů.

Avšak Raiffeisenbank svoji pohledávku za OP Prostějov prodala právě společnosti Pyrghos Lefkos a to v době, kdy bylo jasné, že tato firma chce banky odstavit od rozhodování v konkurzu. To je něco, co se v bankovním světě založeném (alespoň do jisté míry) na důvěře a na tom, že „banka jinou banku nepodrazí“ prostě nedělá. Každopádně tedy Raiffeisenbank nevlastní původní podíl na této pohledávce celého konsorcia – z  informací v insolvenčním  rejstříku je patrné, že situace  v syndikátu je nepřehledná a pravděpodobně se zbylé banky logicky brání vstupu Pyrghos Lefkos.

Syndikátní potíže

V podmínkách České republiky existuje sotva několik desítek podobných syndikovaných úvěrů, všechny jsou založeny na v podstatě jedné a té stejné základní smlouvě z pera kanceláře White&Chase. Tato smlouva ale nepočítá s tím, že některý z členů konsorcia svoji pohledávku prodá, aniž by o tom ostatní členy alespoň v dostatečném předstihu informoval nebo ještě spíše s nimi prodej koordinoval. Je to v daném prostředí tak výjimečné jednání, že se s ním nepočítá.

Proto panuje jisté zděšení zvláště mezi leadry těchto konsorcií, poněvadž když již jednou Raiffeisenbank nechala další ústavy na holičkách, může se tak za prvé zachovat znovu, za druhé mohou takové postupy převzít i jiné banky. Raiffeisenbank tedy zasadila velmi tvrdou ránu důvěře uvnitř českého finančního prostředí. Pikantní je, že většinu podobných konsorcií vede v tuzemském prostředí Citibank, alias třetí účastník konsorcia v případu OP Prostějov. Citibank má takto Raiffeisenbank jako partnera v obchodech za několik miliard korun.

^REKLAMA

Pochopitelně se vnucuje otázka, proč Raiffeisenbank společnosti Pyrghos Lefkos vlastně svoji pohledávku prodala. Oficiální verze vlastně neexistuje, můžeme se jenom dohadovat. Vynechejme takové varianty jako korupční jednání nebo jiný osobní prospěch manažerů, to je vysoce nepravděpodobné. Avšak podle nijak neověřených zpráv z trhu právě Raiffeisenbank své špatné pohledávky neřeší a prodává je velmi systematicky, což údajně souvisí s potřebou ústavu uvolnit si v České republice ruce a primárně řešit vlastní likviditu a kapitálovou přiměřenost. V takovém případě je prodej pohledávky odpovídající krok – finanční dům sice přizná ztrátu a zanese ji v plném dopadu do účetnictví, na straně druhé pomůže rozpustit rezervy a oprávky, které k úvěrovému případu vytvořila v minulosti.

Vzhledem k situaci OP Prostějov generovala Raiffeisenbank opravné položky velmi pravděpodobně již v roce 2009 a to znamená, že ztráta byla pokryta. Takže jakýkoliv výnos z prodeje pohledávky je z pohledu roku 2010 faktický zisk. Navíc pokles objemu špatných úvěrů minimálně opticky zlepšuje pohled na banku.

Jistou potíží ve vztahu mezi českými bankami můžeme nazvat i další nejistotu: od koho si společnost Pyrghos Lefkos půjčila peníze na nákup pohledávky Raiffeisenbank? Teoreticky mohla tato společnost potřebnou sumu reálně a legálně vlastnit, avšak není to příliš pravděpodobné. Daleko uvěřitelnější je možná varianta, podle které to byla právě Raiffeisenbank, která financovala odkup pohledávky. To by bylo dle mého mínění jednání na hraně bankovní etiky a především obezřetnosti, nicméně etika není zákon, takže je vlastně všechno v pořádku.

Při této variantě by však byla situace pro Raiffeisenbank zvláště nepříjemná, protože pokud finanční dům opravdu peníze půjčil, pak pravděpodobně pouze na relativně velmi krátkou dobu v řádu měsíců, možná roku – pokračující zákopová válka o konkurz ale věc protahuje a znemožňuje generovat majiteli pohledávek z konkurzu prostředky. To ale znamená, že by aktéry takové transakce začínal tlačit čas a museli by tedy něco „vymyslet“. 

V příští části se budeme věnovat další okolnosti provázející případ OP Prostějov – systému moravských soudů a minulým případům, které mají podobné znaky jako konkurz OP Prostějov.