Problém Občanského zákoníku není jenom v tom, že v nějakých konkrétních situacích vede k tomu nebo k onomu. Hlavní dopad celé obří normy, která provází každého člověka doslova od narození až do hrobu a ještě nějakou dobu dál (doslova, protože je klíčová v oblasti dědictví), je v definici práv občana, jeho míry svobodného rozhodování. Nastavuje prostor pro rozhodování lidí a tím vytváří cosi, co můžeme nazvat obecným společenským klimatem. Zjednodušeně řečeno, tak společnost, kde jsou práva občanů okleštěná, bude vždy společností méně svéprávnou a méně rozvinutou.
Můžeme si to ukázat na otázce dědictví, tedy práva vlastníka svobodně rozhodovat o tom, co bude s jeho majetkem, až zemře. Asi všichni kývneme na základní představu, že o tom, co po nás na tomto světě movitého, nemovitého i finančního zůstane, máme mít právo rozhodnout. Vždyť jsme se o to přičinili po celý svůj život.
Máme mít právo odkázat konkrétní věc nebo konkrétní sumu nějakému člověku nebo instituci? Nesporně ano. Máme mít právo neodkázat majetek vlastním dětem, pokud nejsme spokojeni s tím, jak se chovají, jak žijí, jak utrácejí? Samozřejmě. Můžeme vzít tolik, kolik si ze svého majetku usmyslíme a odkázat tento majetek třeba nadaci nebo člověku, který se o nás v posledních letech života stará? O tom přece není spor.
Jsou to věci, které jaksi dá prostý rozum, které považujeme obecně za správné. Vždyť naplňují naše občanské právo rozhodovat o svých záležitostech. Ostatně stejně, jako bychom měli mít právo požadovat od budoucích dědiců splnění nějaké podmínky k tomu, aby odkázaný majetek opravdu dostali. Takovou oblíbenou a trochu románovou podmínkou je den svatby nebo dokončení vysokoškolského studia. Jenže možností je daleko, daleko více. Odkaz s podmínkou například může zahrnovat povinnost vynakládat určitou částku ročně na nějaký účel.
Mohli bychom si takto brát mnoho a mnoho jednotlivých ustanovení nového Občanského zákoníku a budeme zjišťovat, že ve svém celku směřují správně – k posílení práva občana rozhodovat o svém životě a k posílení toho, že práva každého člověka jsou lépe chráněna.
REKLAMA
Je tu třeba nový institut ceny zvláštní obliby. Představme si někoho, kdo jinému člověku zničí nějaký majetek bezvýznamné ceny, ale takový, který pro poškozeného má neobyčejnou emoční hodnotu – může to být jedinečná fotografie, jinak prakticky bezcenný šperk a podobně. Dosud se poškozený, který utrpí nespornou emoční a morální újmu, nemohl nijak fakticky bránit, měl a ještě má právo pouze na náhradu ve smyslu výrobní nebo kupní ceny. Propříště však, pokud prokáže, že zničená věc pro něj měla větší význam, může dosáhnout výrazného odškodnění.
Příběh s fotografií zase vypadá trochu románově – ale v mnoha sousedských sporech již vzaly za své stromy (zalité kyselinou), záhony růží či jiné věci, jejichž zničení přineslo jedné ze stran sporu smutek a emoční ztrátu.
A konečně jako člověk, který sdílí domácnost s menší psí smečkou, místopřísežně prohlašují, že zvíře opravdu není věc.
To všechno a stovky dalších věcí přinese nový Občanský zákoník. Kdybych chtěl být patetický, tak řeknu, že jeho účinností bude teprve skutečně zakončena revoluce z roku 1989. Odkládat ho by byla chyba. I když chápu advokáty a soudce, že se jim do těch více než tří tisíc paragrafů (přesně 3081) opravdu moc nechce. Ale tento zákon číslo 89/2012 Sb. byl (jak je vidět z jeho oficiálního označení) přijat před celkem nemalou dobou a mezi přijetím a účinností uplynou skoro dva roky. Je to krátký čas v případě tak rozsáhlé normy, ale pokud je vůle, je to čas dostačující. Ostatně – jak poznamenal Miloš Zeman: „Když ho budeme pořád odkládat, nenaučí se ty paragrafy nikdy.“
