Jakýkoliv pokus uskutečnit v rezortu zdravotnictví nějakou kontrolu nákladů ztroskotá na problému zájmů – doktoři či lékárníci mají zcela jiné zájmy než pacienti.
Zájmem doktora (ať se jmenuje Němeček nebo jinak) není vyléčit pacienta, ale léčit pacienta. To je ekonomická zákonitost. Pacient léčený přináší úkony, náklady, body a konzumuje léky. Je to zlatý důl pro doktora. Pacient vyléčený je sice přínosem pro společnost, ale doktor z něj nemá ani korunu – a uspokojením se člověk neuživí.
Zájem na vyléčených pacientech by měly mít zdravotní pojišťovny jako správci peněz z veřejného pojištění. Jenže ty jsou ve skutečnosti v moci politiků a těmito politiky jsou v daném oboru zase lékaři.
Existence většiny manažerů pojišťoven závisí na tom, jakou náladu má ministr zdravotnictví. A pokud ten začne mít pocit, že nějaká pojišťovna nedostatečně nadšeně vyplácí lékařům peníze, dá to najevo. To většinou hned stačí.
Svatopluk Němeček oznámil, že pošle k ledu další pokus racionalizovat alespoň trochu rozhazovačné české zdravotnictví a zřejmě zlomí obě nohy projektu elektronických receptů.
REKLAMA
Farmaceutická lobby chrání v tomto státě výdělky výrobců léků v řádu téměř osmdesát miliard korun ročně, není tedy divu, že si ministra – lékaře vodí na provázku. Zarazit kontrolní systém, který by podle odhadů ušetřil dvě a možná i více procent předepisovaných léků, znamená nechat farmaceutické firmy dál vydělávat kolem jedné až dvou miliard korun ročně navíc.
Kolem příběhu s elektronickými recepty je řada menších nebo větších nepravd. Ministr třeba tvrdí, že všechna data, která by systém elektronických receptů získával on-line, jsou k dispozici i bez tohoto systému. To je možná pravda – jenom jsou k dispozici s obrovským zpožděním a v době, kdy jsou k ničemu. Ministr také říká, že náklady 120 milionů korun na zavedení systému jsou příliš vysoké. Ano, 120 milionů je poměrně hodně peněz. Za to ČSSD například pořídila skoro půlku jedné volební kampaně. Ale z ní určitě nebudou mít občané této země úsporu minimálně jedné miliardy korun ročně.
Ministr také tvrdí, že v Evropě nic podobného nefunguje. To není tak úplně pravda. Kompletní elektronický systém má Dánsko, další skandinávské země k němu usilovně směřují.
V podstatě všechny státy, které mají dlouhodobě nízkou míru korupce, buď již mají, nebo právě zavádějí, podobné kontrolní mechanismy do zdravotního systému: evidují přesně předepisované léky, kontrolují počty úkonů a podobně. Naopak státy s vysokou mírou korupce – jako je tradičně i Česká republika – podobné systémy nezavádějí, a pokud se o to někdo pokusí, tak jsou takové systémy zpochybněny a rušeny.
Pak není divu, že třeba ceny zdravotnických úkonů a léků rostou podstatně rychleji než jiné ceny v zemi. Od roku 2000 do konce roku 2012 dosáhla inflace úrovně asi 40 procent. Ve zdravotnictví to bylo 98 procent. V roce 2000 byly náklady na celý systém 146,8 miliardy korun. V roce 2012 dosáhly 293,6 miliardy korun. To jsou oficiální čísla Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky. Pan ministr je jistě zná. A o to je jeho postup horší.
