Lze považovat umění za investici?

Obchodník s uměním a autor knihy „Snídaně u Sothebyho. Svět umění od A do Z“ Philip Hook (*1951) konstatuje, že lidé umění kupují ze čtyř různých pohnutek. Dvěma z nich je duchovní přínos a intelektuální či estetické potěšení. Umění také může být považováno za investici potvrzující status. Poměř těchto různých motivů prý je u každého kupce rozdílný, ale „u všech bude nákup v jisté míře ovlivněn všemi čtyřmi pohnutkami.“

Nákup umění a potěcha duše

Philip Hook se na trhu s uměním pohyboval více než 35 let, nejprve pracoval pro aukční síň Chritie´s, potom byl obchodníkem a nakonec zakotvil v aukční síni Sotheby´s. Hook hovoří o zvrhlém, ale zároveň fascinujícím vztahu mezi uměním a penězi, „vztahu, z něhož míváme špatné svědomí.“

Nákup umění je zpravidla spojen s emocemi, potěchou duše a s estetickým zážitkem. A už i v Česku prý existuje několik poučených sběratelů a investorů, kteří začínají budovat své sbírky, ať už z lásky k umění, tak jako prostředek k ukládání volných financí.

Obrázek 1: Umění by prý mělo představovat alternativní investici. Oponent by ale namítl, že jde spíš o koníček, estetický zážitek a spotřebu.

Máte-li prý skutečně hluboké sběratelské kořeny, budete se na sběratelství dívat více z pohledu milovníka umění než investora. Má to být přístup, který se vyplatí, protože „kvalita vždy přinesla estetický zážitek a s odstupem času i solidní finanční výtěžek“. Z tohoto hlediska existují tři pravidla pro nakupování umění: „musí se líbit, musíte na něj mít a musí být k mání“.

^REKLAMA

Svou roli má mít i intuice, říká jeden propagátor sběratelství obrazů: „Když se podívám na obraz, který je pro mě nový, mozek to nějak vstřebá. A potom potřebuje tak pět minut, aby to vyhodnotil a sdělil mi svoje řešení. A já už vím, jestli je ten obraz dobrý.“

Obrázek 2: Sběratelství je o emocích, rozum má jít stranou

Sběratelství a estetická dividenda

V jednom samostatně neprodejném magazínu celostátních novin se čtenáři nedávno mohli dočíst o problematice sběratelství a investic do umění. Byly zde diskutovány otázky jak začít umění sbírat, jak se na věc dívají sběratelé a jak investoři. Opomenuto nebylo vyzdvižení role galerií, aukcí uměleckých děl a seznámení s aukční etiketou.

Napříč články se vinulo poselství, že „nejde jen o peníze“. Civilizovaný národ má kultivované sběratele umění – ti zakládají sbírky, aby „uspokojili svou vášeň pro krásné věci“ a vybírají v naději, že „pokud vyberou dobře, jednou díky umění zvýší hodnotu svého majetku“.

Než si sběratel nebo investor vybere umělecký artefakt, měl by o tom prý něco vědět. Kdo má k umění obdiv, ten si k němu vytvoří „pevný intelektuální vztah“. Existuje prý pro to poučka, která říká, že kupka není Kupka. Kdo chce mít ze sběratelství radost, musí být připraven umět přijímat podněty bez předsudků a setkávat se s uměleckými díly všude, kde se naskytne příležitost. Čistý investor prostě nedostává kompenzaci, ze které „se mohou těšit sběratelé – radost z každodenního pohledu na dílo neboli estetická dividenda,“ upozornil Philip Hook.

V mnoha článcích napříč magazínem Investice do umění nechyběly rady. Příznačným je působení na emoční stránku – musíte se otevřít a podněty musíte přijímat bez předsudků. Pro svou sbírku musíte mít ideu, to co ji bude držet pohromadě. Předpokladem úspěšného sběratele je zápal pro předmět sbírky. Chce to „stavět kontext“ a smířit se s tím, že jsou „situace, kdy musíte koupit i draho“. Pokud vám ve sbírce chybí něco, co už k mání nebude, „je třeba zatnout zuby a koupit“.

Dozvědět jste se také mohli, kde umění nakupovat. Existují galerie zastupující umělce, právě zde prý dostanete ty správné informace o dílech a umělcích. Zkušený sběratel pak prý testuje galeristy, zda umí vybrat takové umělce a díla, že rozpozná potenciál.

^REKLAMA

Druhá věc, kterou by měl sběratel umění údajně chápat, je definice sbírky. Sbírka přece musí mít svůj vnitřní řád, ideu, to co ji drží pohromadě. Sběratel prý musí být zvídavý, musí dokázat „objevovat nové věci a nová jména“. A i zde prý platí známé „učit se a učit se“ – zkušení sběratelé mají v knihovně jak monografie, tak akademické dějiny umění, úvahy o sběratelství, nebo třeba aukční katalogy umožňující získat informace a srovnávat pohyb cen v čase.

Konečně jsme se v radách dostali na ekonomický pohled, srovnávání výnosů a nákladů. Dokonce i sběratelé se mohou zamýšlet nad tím, zda být „riskérem“, nebo „konzervativcem“. Ten, kdo je konzervativního založení, se prý soustředí na ověřené hodnoty. Výnos je zde menší, ale jistější. Je to zřejmé, vždyť dílo starého věhlasného mistra je prověřené časem a reprezentuje trvalou hodnotu.

Na straně druhé, kdo má rád „změnu, pohyb, riziko, zkrátka adrenalin“, se může zaměřit na mladé umění – a právě takto prý „vznikaly v historii ty nejhodnotnější“ sbírky. Co se týče výnosu, sběratel musí být vybaven trpělivostí: „Výnos je vždycky nejistý, proto se používá k diverzifikaci portfolia, jako alternativní investice“.

Pod tímto konstatováním bychom se mohli podepsat i na Investujeme.cz. Každopádně ale dosud prezentované rozšíříme více o investiční pohled.

Obrázek 3: Investování je o rozumu, emoce mají jít stranou

Investice do umění

Kdybychom si nasadili klobouk racionálního investora, ten by se asi ptal: Jaký příjem investice do uměleckého artefaktu nabízí? Odpověď: žádný. Umění během v průběhu investičního horizontu negeneruje žádný výnos, zato jsou s ním spojené výdaje – za pojištění, skladování, konzervaci atd.

Rady jak začít investovat do umění, zacílené na potenciální investory do umění, se v principu musí podobat radám, jak investovat do jiných aktiv. Chce to začít sbírat zkušenosti a projevovat zájem o třídu aktiv, která je ve středu pozornosti. Následně potenciální investor dokáže vytipovat „tituly“, které by mohly představovat budoucí potenciál, zvažovat investiční cíle, horizont a diverzifikační možnosti. Pokud ovšem někdo říká, že umělecké předměty jsou „výhodná alternativní komodita investování“, oponenti z investiční branže by měli namítat, že zde není plněna definice komodity.

^REKLAMA

Předmětem obchodování tu není vzájemně zaměnitelná komodita, umění je heterogenní, sestává z unikátních objektů, není to trh, který by mohl být „komoditizován“. Komodity představují vzájemně zaměnitelné entity, které jsou obchodovatelné.  Dodávky z různých zdrojů jsou vzájemně zastupitelné a prodávají se za kurzové ceny. Právě vzájemná zastupitelnost ovlivňuje likviditu, schopnost komoditu obchodovat a zpeněžit. Proto se také umělecké artefakty prodávají aukční obchodní platformou.

Umění nelze zprůměrovat

Na investování do umění nelze hledět stejnou perspektivou, jako na tradiční investice typu akcií, dluhopisů nebo třeba komodit. Trh je neefektivní a strana prodávající může být svým způsobem ve výhodě. Je snadné koupit, ale obtížné prodat.

To, co trh s uměním a starožitnostmi nabízí, musí také někdo konzumovat. Je to v jakémkoli jiném byznysu o hledání koupěschopné poptávky. Prodávající hledají cestičky a způsoby jak dosáhnout kontraktu, který bude pro ně výhodný. Je to také o vytváření investičních příběhů, které mají přilákat pozornost – nalákat, dostat téma na čelní stránky novin, časopisů a do médií. Je tu snaha vytvořit nějaký příběh, nějaké motto, proč právě ten námi nabízený umělecký předmět má svou hodnotu.

Prodej se často uskutečňuje licitací, kdy při soupeření více zájemců může finální cena vyšplhat na několikanásobek vyvolávací hodnoty. Příklad popsal Philip Hook: „Když jsem se stal obchodníkem, nedokázal jsem pochopit, čím to je, že výjimečně zdařilá krajinomalba z počátku devatenáctého století, kterou mám vystavenou v galerii, vzbuzuje tak malý zájem. Můj přítel Jasper mi to vysvětlil bez obalu: „Nasadil jsi nízkou cenu. Takhle je to příliš levné. Zkus ten obraz nabídnout za dvojnásobek.“ Do týdne se našel kupec.“

Cena konkrétní uměleckého díla vzniká nabídkou a poptávkou na daném místě v daném čase. O tom, jakou částku za to které dílo kupující zaplatí, závisí na různých faktorech. Podle Philipa Hooka existuje pět významných činitelů: (1) autor, jeho identita a vnímání v rámci dějin umění, (2) aktuální poptávka po námětech a stylech, (3) tržní zákonitosti, (4) původ děl a jejich rodokmen a (5) tržní klima ve smyslu rozpoutané bouře nebo slunečné pohody.

Umění není pro každého

Pokud by ale měla být vyjmenována paleta různých aktiv, do kterých lze investovat a přenést kupní sílu do budoucna, umění by v rámci racionálního hodnocení průměrného investora pravděpodobně bylo zařazeno až někam na konec pořadí. Není to likvidní, nevyplácí to dividendy, jsou zde vysoké transakční náklady a možné regulace. Trh s uměním je neefektivní, neprůhledný a nelikvidní.

Investice do umění bývá považována za alternativní formu investování, která by u některých individuálních investorů mohla zaplnit nepatrnou část investičního portfolia. Umění může být považováno za investici, ale to ještě neznamená, že je to dobrá investice. Kritik by v této souvislosti možná kladl otázku, zda se spíše než o investici nejedná o spotřebu. Také by mohla být položena otázka: „Držím hotovost, akcie, dluhopisy, zlato a nemovitost. Kdo mne přesvědčí, že existuje něco produktivnějšího?“

Při návštěvě galerie se pravděpodobně dozvíte, že nákup umění je emocionálním rozhodnutím. Když se vám obraz nebo soška líbí a stojí vám za to, proč si ji nekoupit. Pak to ale z definičního hlediska není investice. Investicí by to mohlo být v případě, že půjde v budoucnu prodat, že bude existovat zájem.

Úspěch v oblasti investic do umění ale tak trochu žádá vytříbený vkus v Keynesově smyslu výběru akcií jako vítězů soutěže krásy. Je nutné zvažovat, jak moc se bude dílo líbit a kdo bude tvořit porotu. A jsme u štěstí, náhodě či schopnosti vybrat vítěze – a také související pravděpodobnosti.