Mým cílem není hodnotit, zda bylo uvalení intervencí nutné, správné, vhodné či jakékoliv jiné. Pro mě osobně mají intervence formu utopených nákladů – již byly zavedeny, trvaly a stále ještě trvají, a proto pro mě nemá smysl pouštět se do diskuzí, tolik oblíbených bývalým prezidentem Václavem Klausem, zda to tak mělo být či nikoliv. Pro mě je důležitý budoucí vývoj. Zajímá mne, jakým způsobem se nadále bude vyvíjet, v otázce cílování cenové hladiny a udržování kurzů, politika ČNB, zdali budou nadále tendence ovlivňovat prostřednictvím operativních cílů hospodářskou politiku celé země, či po období intervencí nastane doba uvolnění a ponechání kurzu jeho vlastnímu vývoji. Jinými slovy, bude měnový kurz české koruny prožívat svůj laissez faire?
Příčiny uvalení intervencí jsou dodnes předmětem sporů. Objevují se hlasy, že ČNB jednala v zájmu hospodářské politiky a podpory exportu, další tvrdí, že šlo o nastartování hospodářského růstu, objevují se i takové hlasy, které viní bývalou radu centrální banky s paktováním se s Petrem Kellnerem, který na devalvaci měny vydělal díky nákupu eur několik miliard korun. Stačí si v zásadě otevřít jakoukoliv diskuzi pod článkem věnujícím se intervencím a dozvíte se množství verzí limitně se blížící nekonečnu. Pravda je však taková, že Česká národní banka má pečovat o udržování cenové stability a cílování míry inflace. Toto je napsáno i v Ústavě, kde se hlava VI. věnuje právě centrální bance. Ta má pečovat především a v podstatě hlavně o cenovou stabilitu a její udržování pomocí nástrojů přímých či nepřímých. ČNB tak nijak neovlivňuje hospodářskou politiku, je to dokonce v mnoha ústavách zakázáno, podobně, jako monetizace státního dluhu.
Národní banka od roku 1998 využívá tzv. cílování inflace, tedy vytyčí si inflační cíl, kterého chce v určitém období dosáhnout (toto období je zpravidla dlouhodobější, pokud nedochází k výrazným výkyvům ekonomiky). A právě zde tkví podstata měnových intervencí. Pásmo, ve kterém se měla míra inflace pohybovat, bylo nastaveno na 2 %, přičemž je na obě strany akceptovatelná volatilita ve výši 1 procentního bodu. Pokud se ale podíváme na stránky ČSÚ, průměrná míra inflace činila v roce 2013 1,4 %. To by samozřejmě nebyl problém, důležité je ale porovnání s rokem 2012. Meziročně klesla míra inflace o 1,9 procentního bodu, což je na malou otevřenou ekonomiku v srdci Evropy poměrně dosti podstatný propad. ČNB se obávala dalšího snižování míry inflace, které by v dalších letech mohlo vést k opuštění vytyčeného pásma a neplnění inflačního cílování. Jak se ukázalo v pozdějším vývoji, míra inflace opravdu vytyčené pásmo opustila až na samotnou hranici mezi inflací a deflací.
Zde se objevuje další názor, proč tedy ČNB nezměnila své inflační cílování např. na –1 % až +1 %? Přirovnal bych tuto hypotetickou praktiku k atletickému závodu. Dejme tomu, že do závodu na 100 m bez překážek nastoupí sprinter, od kterého se očekává, že zaběhne tuto dráhu pod 10 vteřin. Co když se mu ale takový výkon nepovede? Znamenalo by to, že dráhu zkrátíme na 80 metrů, aby požadovaných výsledků dosahoval? Takto podobně se mi jeví i pohyb s inflačním cílováním.
ČNB byla v situaci, kdy inflačního cíle mohla dosáhnout, a také se o to snažila. Proto došlo k využívání operativních nástrojů, konkrétně devizových intervencí, aby došlo ke zvýšení míry inflace na požadovanou úroveň. Vyvstává zde samozřejmě otázka, zda byla deflace opravdu takovou hrozbou, potažmo je-li deflace jako taková opravdu nepříznivá pro hospodářskou politiku. Tyto úvahy však přenechám jiným článkům, které se výhodám či nevýhodám inflace a deflace budou věnovat podrobněji.
REKLAMA
Centrální banka začala v době intervencí velmi významně používat jeden nekonvenční nástroj. Jedná se o tzv. forward guidence. Volně přeloženo, ČNB využívá veřejných prohlášení členů Bankovní rady, ať už se jedná o guvernéra, viceguvernéry či zbylé 4 členy, aby určitým způsobem uklidnila a usměrnila veřejnost. Banka tak pracuje s racionálními očekáváními občanů, kteří se snaží odhadnout budoucí vývoj nejen pohledem zpět, ale i pohledem dopředu. V takovém případě dávají na slova představitelů národní banky, expertů na slovo vzatých, kteří pečují o zabezpečení fungování této instituce v naší zemi, a upravují tak svá inflační očekávání.
K tomu, aby tento nekonvenční nástroj fungoval, musí mít centrální banka důvěru společnosti jako takové. Pokud by jednala diskrečně, prohlášení jejích jednotlivých členů by neměla pro občany prakticky žádný význam. Tato důvěra je budována dlouhodobě vystupováním jak členů národní banky, tak i prezentováním samotné instituce v očích veřejnosti. V tomto měli iniciátoři intervencí štěstí, ČNB byla v roce 2013 dlouhodobě hodnocena jako nejdůvěryhodnější státní instituce, v překladu, jejímu vystupování a činům lidé věřili a nebáli se motivací či cílů centrální banky.
Nyní se přesuneme v čase dopředu, konkrétně do dnešních dnů. Realita je taková, že ČNB chce ukončit cca na přelomu března a dubna přes 3 roky trvající intervence. Důvodem je přiblížení se k vytyčenému inflačnímu cíli, jehož naplňování by v dohledném období nemělo být problémem. Ozývá se teď mnoho hlasů, které odhadují, jaký vývoj česká koruna po ukončení intervencí nabere. Pro mě je však zajímavé prohlášení samotné centrální banky. Guvernér Jiří Rusnok prohlásil, že ČNB bude i nadále v případě potřeby kurzově intervenovat, byť důležitým nástrojem by měly být záporné úrokové sazby. Zde však podle mě přichází kámen úrazu.
Napříč českou společností se liší názory na úspěch či neúspěch intervencí. Jedna strana mluví o kardinálním neúspěchu, kterým jsme se vrátili do centralistických let, jiní mluví o bezmála boží prozřetelnosti, se kterou se tehdejší členové odvážně pustili do kurzových intervencí, během nichž došlo k nastartování hospodářského růstu, který v zemích střední Evropy v této době prakticky nemá obdoby. Nutno podotknout, že tyto názory jsou často založeny na politické příslušnosti jejich autorů. Je zřejmé, že bývalí členové ČNB nebudou svůj krok kritizovat, naopak dlouhodobí kritici centrální banky neschválí byť jediný krok, který banka podnikne. Je celkem jasné, že se nedá určit, kdo má vlastně pravdu.
REKLAMA
Otázkou ale zůstává, zda si ČNB případné intervence může v budoucnu dovolit. Důvěra české veřejnosti v centrální banku v průběhu intervencí nerostla, ba právě naopak. Její kredibilita, díky pro veřejnost nejasným či pochybným motivacím, spíše poklesla a celkový pohled na banku již není tak růžový jako předtím. Dle mého názoru by případné budoucí, ,,náhodné“ intervence vůbec nebyly ku prospěchu věci. Podle mne jsou dvě cesty, jakými se ČNB může vydat. Buďto nechá českou měnu volně plavat, nechá vytvořit takový kurz, jaký odpovídá ceně naší měny v porovnání s jinými měnami, nebo by si měla zvolit nižší intervenční pásmo, např. nepustit korunu pod 24,50 Kč/EUR.
Proč právě tyto dva způsoby? Pokud by ČNB zvolila volně pohyblivý kurz, tedy čistý floating, získala by zpět důvěru veřejnosti, která by na vlastní oči pozorovala, jak na tom koruna doopravdy je. Při negativním vývoji pak může banka zasáhnout a učinit příslušná opatření. Druhý způsob je změna hranice maximálního posílení koruny. Byť se dá předpokládat posílení, mělo by probíhat spíše postupně než skokově. Proto je kurz nastaven na takovou úroveň, aby banka nemusela okamžitě zasahovat. Tímto způsobem by zabránila přílišnému posílení, tedy by dala záruku exportérům, že nedovolí úplné zastavení exportu, ale zároveň bude mít dopředu jasně danou podmínku, o které budou všichni občané vědět a respektovat ji. Pak už záleží jen na samotném posilování koruny české. Snažit se však intervenovat „v případě potřeby“ mi připadá jako čirý nesmysl, který pouze sníží důvěru v národní banku a oslabí její pozici do budoucna.
Na intervence je nespočet názorů a budou řešeny ještě dlouho poté, co je centrální banka ukončí. Dnes je celá řada ekonomů přesvědčena o své, nevyvratitelné pravdě. Pravda je však taková, že před 1 500 lety každý na světě věděl, že země je placatá, před 150 lety měl každý jistotu, že Evropa zůstane nejmocnějším kontinentem na světě a před 15 minutami někteří čtenáři s jistotou věděli, že ČNB prováděla intervence ze svého vlastního popudu.
