Měli bychom s eurem nižší inflaci?

Ale tak či onak, s tímto zkreslením nebo bez něj, inflace bude v každém případě oproti eurozóně celkem podstatně vyšší. Na první dobrou bych odhadl, že za říjen zamíříme k osmi procentům podle ČSÚ a o něco výš podle metodiky Eurostatu. Což jsou čísla proklatě horší než data eurozóny.

Což nutně vzbuzuje otázku, zda by nám s tím eurem přece jenom nebylo lépe, a tak nějak i cenově bezpečněji. A vskutku: Kdybychom brali do úvahy jen ta jediná dvě čísla, tedy inflaci podle Eurostatu za eurozónu a za Českou republiku, mohlo by to tak jednoduše i vypadat.

V euru to není

Jenže pravda je taková, že i s eurem bychom asi měli inflaci úplně stejnou nebo tak silně podobnou, že by v tom nebyl velký rozdíl.

Číslo za eurozónu je průměr. Ve skutečnosti neexistuje příliš statistických dat, která by byla tak matoucí, jako je matoucí průměr. Pojďme nahlédnout do „střev“ toho údaje 2,9 procenta.

^REKLAMA

A tam najdeme třeba 7,8 procenta meziroční inflace na Slovensku, podobně 6,7 procenta v Chorvatsku či případně 6,6 procenta ve Slovinsku. A na druhé straně inflaci 1,9 procenta v Itálii či dokonce jednoprocentní deflaci v Nizozemsku či deflaci 1,7 procenta v Belgii. To znamená, že země s eurem mají rozpětí inflace 9,5 procentního bodu. Tomu se lidově říká rozpětí jako kondor.

Takže v euru to není. Všechny tyto země platí eurem, některé déle (všimněme si, že především ty s nízkou inflací či s deflací), jiné kratší dobu. Jenže ani pravidlo „kdo déle, ten lépe“ zdaleka neplatí. Třeba Litva a Lotyšsko, které nemají euro nekonečně dlouho, hlásí v říjnu meziroční inflaci pod třemi procenty, tedy oproti nám velmi nízkou. Obraz tradičních zemí jako protiinflačních bašt pro změnu kazí třeba Rakousko (+4,9 procenta) či Francie (+4,5 procenta).

Musí v tom být něco jiného, co v jednotlivých zemích vytváří tyto rozdíly. Teoreticky by to měla být předchozí fiskální expanze. To by odpovídalo kvantitativní teorii peněz.

Poměr sazeb a schodku rozpočtů

Takže by mělo platit, že čím větší byla emise peněz v jednotlivých zemích z titulu růstu státního dluhu, tím vyšší by pak měla být inflace. Emisi peněz ovlivňuje řada faktorů, my si vybereme dva. Prvním je klíčová sazba národní banky (případně ECB), druhým schodek rozpočtu.

V eurozóně je sazba z principu věci společná a jakkoliv jsou již delší dobu příznaky poklesu inflace, ECB sazby zvýšila v červnu a znovu v září (4 procenta) s cílem dosáhnout rychlejšího vývoje. Pro zajímavost je aktuální sazba amerického FED 5,5 procenta. My máme už od července 2022 sedm procent. Což by mělo znamenat, že máme nejvíce „jestřábí“ politiku (vždyť sedm je jistě více než 4 nebo 5,5), jenže sazbu je dobré porovnávat s aktuální inflací. A tady to už vypadá trochu jinak: ČR inflace 8,3/sazba 7, stejná data euro 2,9/4 a dolar 3,7/5,5.

^REKLAMA

V takovém srovnání totiž představa o tvrdém protiinflačním postupu slábne. Hodně zjednodušeně řečeno (vliv má totiž řada dalších věcí): Pokud bychom chtěli postupovat podobně jako ECB a FED, sazba by musela být někde na úrovni 9,5 procenta. Nicméně zmíněné rozpětí inflace uvnitř eurozóny ukazuje, že specifika jednotlivých zemí si „jestřábí“ politiku ohýbají ku obrazu svému. (Mimochodem: I uvnitř USA jsou značné rozdíly ve vývoji inflace mezi jednotlivými státy, jakkoliv to může vypadat divně.)

A co schodky rozpočtů

Že by tedy vysvětlení přinesly schodky rozpočtů? Ani ty nedávají úplné vysvětlení. Podívejme na data. Třeba Itálie staví věc trochu na hlavu. V letech 2020 až 2022 dosáhl vládní deficit neuvěřitelných 26,8 procenta HDP, což je s přehledem nejvyšší údaj za eurozónu. A přesto je inflace aktuálně jen 1,9 procenta, tedy dost hluboko pod průměrem eurozóny.

Když se podíváme na premianta Belgii, vidíme souhrnný deficit 13,7 procenta HDP a u Nizozemska s jednoprocentní deflací dokonce pouhých 9 procent HDP. To je v pořádku, to odpovídá představě, jaký vztah by měl existovat, ale jak mohla Itálie dosáhnout tak nízkého výsledku s tak obřím deficitem? Protože když si vedle postavíme Slovensko s nejvyšší inflací v eurozóně (7,8), tak souhrnný deficit byl 13 procent HDP. Ještě hůře to „odnesli“ spořiví Chorvati s deficitem 9,5 procenta HDP, ale s inflací 6,7 procenta.

Samozřejmě nějaké racionální vysvětlení existuje a dokonce i ta kvantitativní teorie peněz platí, jakkoliv v krátkých časových úsecích nikoliv vždy evidentně. Výše jsou vybrány příklady, které ji zpochybňují, kdybychom si ale postavili vedle sebe všechny země, vztahy mezi sazbou, deficitem a inflací budou zhruba platit. Zvláště, pokud bychom do úvahy vzali ještě rychlost obratu peněz a řadu dalších vlivů.

Namátkou: Itálie je charakteristická silným vztahem mezi místní produkcí a místním prodejem, který poměrně výrazně snižuje vliv prodejních řetězců. Česká ekonomika je v tomto směru pravý opak – vliv velkoprodukcí i řetězců je až mimořádně vysoký, což snižuje tlak trhu na ceny zvláště potravin, ale i řady dalších produktů.

Co z toho plyne pro základní otázku, zda bychom s eurem měli nižší inflaci? Neměli, a pokud, tak jen málo. V delším výhledu bychom možná měli šanci na její rychlejší pokles, ale i to je diskutabilní – uvidíme, jak se věc bude vyvíjet na Slovensku, pro které je aktuální politika ECB příliš volná (zatímco v deflační Belgii by jistě ocenili sazby nižší).

Specifické Česko a růst nerovnováhy v eurozóně

Tak či onak: Naše situace v inflaci je jistě specifická, už jen proto, že v rámci Evropské unie patříme k menšině s vlastní měnou, ale o mnoho lépe bychom na tom určitě nebyli.

Co je ale zajímavé, to je obrovský experiment uvnitř eurozóny, který nyní můžeme s nemalým napětím sledovat. Obrovská rozpětí schodků vládních financí v posledních letech a obrovská rozpětí ve vývoji inflace v jednotlivých zemích nutně musí vytvářet nerovnováhy – pokud je euro dokáže zvládnout, tak to už nebude maturita, jako v době dluhové krize (Řecko, Irsko a další), ale rovnou doktorát.

Ono to totiž uniká pozornosti, ale divergence vývojových křivek uvnitř eurozóny je skutečně mimořádná.