CZK/€ 25.325 -0,20%

CZK/$ 23.280 +0,01%

CZK/£ 30.158 -0,25%

CZK/CHF 26.871 -0,13%

Koruna ohrožena! Směřujeme k měnové reformě?

 

V těžkých dobách se výdaje eráru vymykaly zpod kontroly. Miliardy lítaly, rostla zaměstnanost a na pozadí stálo inflační financování. Politici dob minulých se prostě často opírali o financování umožněné emisním monopolem centrální banky a tisknutí peněz. V Československu pak takové měnové uvolnění opakovaně skončilo měnový restartem, měnovou reformou.

Loading



 

Měnová reforma zase jednou zaklepala na dveře. Ostatně jako vždy, kdy se financování utrhlo z řetězu, a centrální banka mající v bankovním systému výsadní postavení pomáhala vládě s financování děr v rozpočtech. Připomeňme si, jak měnové autority a politici v minulém století přistupovali ke znehodnocování úspor a korunových rezerv.

Žádné strachy, o své úspory nepřijdete. Tak nějak československé autority promlouvaly k lidem, když se někdo v těžkých dobách zajímal, co bude s penězi a úsporami. Ti, kdo v prohlášení politiků a národohospodářů věřili, to nakonec odnesli. Kdo nevěřil a raději něco nakoupil na černém trhu, ze svých peněz měl alespoň něco. Kdo uvěřil, tomu zbyly jen oči pro pláč – mohl se těšit ze zmrazených vkladů, peněz, které už nikdy nemohly být k utrácení použity.

Měnové reformy, které stát, politici a technokrati úřadu národní banky v minulém století zosnovaly, nebyly procházkou růžovým sadem. Bylo jich několik, v roce 1919 (vznik koruny československé), 1939 (protektorátní koruna), 1945, 1953 (koruna československá).

Cenová stabilita a inflace pod kontrolou

Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava na našem území spatřila světlo světa nová měnová jednotka, protektorátní koruna (K). Úspory byly znehodnoceny oslabením kurzu koruny vůči říšské marce. Za jednu říšskou marku bylo zapotřebí zaplatit deset korun. Okupanti mohli díky nastolenému  kurzovému závazku v protektorátu výhodně nakupovat – i koruna posloužila jako způsob,  jak se zmocnit kupní i pracovní síly obyvatelstva.

Obrázek 1: Za protektorátní koruny (1939-1945) si toho lidé moc nekoupili. Držení hotovosti bylo omezováno, finanční přebytky musely do spořitelny.

REKLAMA

Měnové reformy v ČR

Představitelé úřadu Národní banky pro Čechy a Moravu hovořili o zajištěné cenové stabilitě. Té bylo v době války dosahováno tím, že díky přídělovým lístkům měl každý nárok na jasný příděl k životu potřebného za oficiální cenu. Na černém trhu se nakupovat nesmělo, a kdo se k tomu odvážil, platil ceny inflací nafouklé.

Přídělový systém protektorátu

Už v roce 1939 vyhlásila protektorátní vláda zavedení odběrních lístků na potraviny. Kdesi v centru bylo určeno, kolik lístků kdo dostane. Při nákupu zboží podléhajícímu přídělovému systému pak bylo nutné příslušné lístky předložit. Ceny na oficiálním trhu nemohly růst, ovšem nakoupit bylo možné jen v množství určeném přídělem. Právě přídělové hospodářství bylo považováno za úspěšné protiinflační opatření.

Obrázek 2: Přídělový systém a přídělové lístky se staly nástrojem péče o cenovou stabilitu. Existoval i černý trh, ale tam byly ceny mnohem vyšší.

Měnové reformy v ČR

Psal se rok 1945 a československý národohospodář Vladimír Kadlec mohl konstatovat, že vzestup (oficiálních) cen nebyl takový, jako v první světové válce. Úřední ceny stouply o 70 %, z čehož Kadlec vyvozoval, že „předválečný peněžní kapitál se znehodnotil o 40 %“. Na jiném místě své poválečné knihy Kadlec dokumentuje, jak docházelo k inflaci korunového oběživa: „oběživo z původních 15 miliard Kč pro celou ČSR stouplo jen v t. zv. Protektorátě na 88 miliard K“.

Původní československé koruny (Kč) opět jednou podlehly měnové reformě a staly se z nich koruny protektorátní (K). Na rozdíl od měnové reformy se ale úspory přepočetly poněkud nevýhodným měnovým kurzem – tentokrát ale nedošlo ke zmrazení vkladů. Lidem to stejně mohlo být jedno, za peníze v podstatě nebylo co koupit. Okupanti si z Protektorátu vytvořili kolonii, kde lidé pracovali za protektorátní koruny, které podle oficiálních statistik a zpráv Národní banky pro Čechy a Moravu žádnou inflací netrpěly.

REKLAMA

Československá koruna pod tíží dění 30. let

korunou a korunovými úsporami to nebylo nijak valné už před druhou světovou válkou a vznikem Protektorátu. V roce 1929 na dveře zaklepala Velká deprese a následovalo zadlužování 30. let. Ekonomové a hlavy pomazané začaly vysvětlovat, že na výši státního dluhu až tak nezáleží a zadlužování je tím správným lékem na odstranění krize a nezaměstnanosti.

„Praktických podnětů k diskusi o tom, zda vnitřní státní dluh má nějakou maximálně nepřekročitelnou hranici jako daně a rozmnožení oběživa, bylo v posledních dobách mnoho,“ poznamenal Vladimír Kadlec v knize Přebytek kupní síly a jeho odstranění (Kadlec, 1945).

V meziválečném období pak vnitřní státní dluhy rostly prakticky ve všech státech. Péče o nezaměstnané byla vedena na účet veřejného úvěru a zadlužení. Právě v tuto dobu přišel John Keynes se svým receptem na léčení krize – když chybí poptávka, je nutné ji doplňovat. Mají nastoupit veřejné investice, stát se má zadlužovat.

Deficity státního rozpočtu neznepokojovaly ty, kteří předpokládali, že léta pasivní a hubená budou nahrazena léty aktivními:

„Jinak ovšem nutno souhlasit, že doba oběhu zeměkoule kolem slunce není nijak posvátným úkazem a schodek státního rozpočtu v této periodě není ničím, co by mohlo děsit národohospodáře, kteří se dívají na hospodářský vývoj očima čtyřletého nebo pětiletého plánu neb celého desetiletí.“ (Kadlec, 1945)

Ve světle ohrožení nacistickým Německem pak ve třicátých letech nastoupila příprava na obranu země. Československo potřebovalo zbrojit, budovat síť pohraničního opevnění, miliardy lítaly. Financování bylo zajištěno úvěrově, zadlužováním.

Státní dluhopisy

Dodnes mohou sběratelé usilovat o získání obligaci z té doby. Na jednom takovém dluhopisu se se píše: „Tento dílčí dluhopis jest částí půjčky, vydané podle zákona ze dne 28. května 1936. Dluhopis zúročí se 4 ½ ze 100 ročně… Povinnost platit úroky zaniká dnem, kterého bude dluhopis splatný. Úroky budou vypláceny doručiteli kuponů v úřední státní pokladny … K dluhopisu jest připojeno 29 pololetních kuponů, z nichž prvý jest splatný…“.

REKLAMA

Obrázek 3: Obligace státní umořitelné půjčky obrany státu. Státu se jich podařilo upsat za 3,6  mld. Kč, část s 4,5% kuponem. 
Měnové reformy v ČR

Vládní rozpočtové politice se nakonec přizpůsobila i politika měnová. Bylo zapotřebí jen upravit zákon – opět jednou bylo zneužito tištění peněz pro financování státu.

Původní zákon zakazoval přímé i nepřímé úvěrování vlády Národní bankou československou. Slovy Františka Vencovského „hledalo se tedy nouzové a legislativně schůdné, i když z hlediska emisních principů silně deformované řešení“.

Stačilo poopravit zákon a financování bylo zajištěno – financování zajistilo oběživo  v podobě státovek. Ty prostě stát podle svých finančních potřeb natiskl. Nově se za státovky tištěné pod taktovkou státu prohlásily 50tikorunové bankovky, krátce poté opatření Stálého výboru Národního shromáždění č. 179/1938 prohlásilo za státovky dokonce bankovky po 100 Kč. Konjunktura mohla nastoupit. Průmyslová výroba a stavebnictví prožily rozkvět. Zavládla zaměstnanost.

Inflační financování války

Když se kácí les, létají třísky. A když se vede válka, není čas řádně vybírat daně a financovat vedení boje férovým způsobem. Když státu teklo do bot, opakovaně se řeklo, že na vnitřním zadlužení a zadlužování nezáleží. Nastoupilo financování „tisknutím peněz“, financování kryté národní (dnes bychom řekli centrální) bankou.

Financování minulých válek anebo politických slibů bylo běžně prováděno prostřednictvím finančních a měnověpolitických instrumentů, které znamenaly odložení vzniklého břemene na pozdější dobu. První světová válka byla financována zčásti daněmi, ale zejména tím, že si stát „tiskl nadbytečné peníze, jimiž hradil státní výdaje.“ Výsledkem bylo inflační pnutí: „Tím důchody a objem oběživa velmi stouply, což se projevilo ve zvýšení poptávky po zboží. Ceny zboží inflačně stoupaly. Se stoupajícími cenami zboží stoupaly i mzdy.“

Citace pocházejí z knihy Vladimíra Kadlece Přebytek kupní síly a jeho odstranění, která vyšla po druhé světové válce v roce 1945.

Kadlec popisuje i situaci v průběhu druhé světové války: „Říše a s ní i tzv. Protektorát v této válce postupovaly zcela jinak. Tvořily si sice pomocí tiskařského lisu též nové nadbytečné peníze, jimiž platily státní výdaje, avšak prohlásily mzdy a ceny zboží za stabilní a zavedly přídělové hospodářství v spotřebním a investičním sektoru.„

Taktéž v době druhé světové války bylo neproduktivní válečné úsilí financováno inflačně. Byly vyslovovány sliby a proklamace, že kupní síla bude moci být „po válce proměněna ve statky, a to při nezvýšených cenách a snad dokonce i při zlepšené kvalitě zboží“. Slibovalo se, že přebytek bude „výhodně proměněn za laciné a kvalitní zboží“.

Kadlec popsal, jak lidé za války drželi úspory v hotovosti (to bylo limitováno a omezováno) nebo je uložili na vkladní knížky. Oběživo za protektorátu stouplo o 78 miliard protektorátních korun (K). Po válce tak začalo být uvažováno, jak se s přírůstkem peněžních nároků, kterým neodpovídaly žádné statky, vypořádat. Šlo o „válečný přebytek kupní síly“.

Odstranění přebytečné kupní síly

Měl to být poválečný úkol národohospodářů, aby se s předešlou inflací poskytování úvěrů a financování státních výdajů vypořádali. Existoval přídělový systém – nekupovalo se ani tak za peníze, jako na přídělové lístky. Nastoupilo hledání způsobu, jak „udržeti dnešní cenovou hladinu v průměru nezvýšenou a vyhnouti se inflaci, jíž se nepodařilo zabrániti v první světové válce“.

Kadlec k tomu poznamenal, že „kupní síla, statky nepodložená, musí zmizet, má-li rovnováha mezi peněžní a statkovou stránkou býti znovuzřízena.“ Nelze ale poškodit „všechny ty, kteří právě v důvěře v prohlašování státu přebytečnou kupní sílu si střídali, a že by naopak dal za pravdu těm, kteří nedovolenými cestami přebytečnou kupní sílu si na černém trhu, i když za zvýšené ceny, přece jen proměnili za poživatiny, látky, boty, luxusní předměty, zlato atd., …“

Odčiňování škod měnových experimentů, inflačního financování vládních dluhů, se stalo náplní nejedné úvahy československých ekonomů, národohospodářů minulého století. V dílech těchto ekonomů lze narazit na úvahy o tom, že by se mělo „uvažovati o tom, zda by při uložení dávek měla býti poskytnuta sleva majitelům prokazatelně předválečného peněžního kapitálu“ (Kadlec, 1944).

Z povinnosti platit dávky z majetku měly být vyloučeny osoby méně majetné. Jejich úspory se jim měly zhodnotit „v poměru válečného stoupnutí cen“. Ano i takového úvahy zrály v hlavě národohospodáře Vladimíra Kadlece (1912 – 1998) na konci druhé světové války, pozdějšího úředníka Národní banky Československé, akademika i politika.

Kdo se obohatil, měl podle Kadlece přispět na dávkách přispět nejvíce: „Snáze je ponese majetek, který byl získán za éry liberalismu, při konjunkturách, na burse a při spekulacích, při nepatrných zdaněních bezpracného důchodu, při malých dědických daních, při vykořisťování dělníků, snáze je ponese majetek válečný, získaný při válečných dodávkách, při tísni na trhu spotřebních statků, při obrovských cenách na černém trhu…“.

Dnes už víme, že spravedlivé řešení se v realitě nenašlo. Korunové úspory byly při měnové reformě v roce 1945 zmrazeny, vyslovené sliby nebyly dodrženy. Korunová aktiva nakonec vynulovala komunistická měnová reforma v roce 1953. Nejvíce spravedlivé asi bylo a je, když se stát o inflační financování neopírá. Nade všechny meze rostoucí vládní dluhy byly a jsou indicií budoucích měnových reforem.

Loading

Vstoupit do diskuze 17 komentářů


Související články

P. Budinský: Bude ČNB bránit dalšímu oslabování koruny?

Pro omezení volatility koruny by bylo žádoucí, aby bankovní rada snižovala úrokové sazby častěji a až na výjimky maximálně o 0,25 procentního bodu. To lze docílit zvýšením počtu  měnově politických jednání z osmi třeba na dvanáct, nebo ještě lépe na omezenou dobu vyhlásit každé zasedání bankovní rady jako měnově […]

Text: Petr Budinský

Foto: Shutterstock

29. 02. 2024


Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • Pavel Filip

    26 června, 2020

    Zahajuji anketu. Jak dlouhý bude komentář šéfa Lehman Brothers a kdy bude publikován? 🙂 Hlasovat můžete teď.

    Odpovědět

  • Tom

    26 června, 2020

    Stanovisko negativní. Jenom zbytečné strašení.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    26 června, 2020

    Přesně tak.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    26 června, 2020

    „kupní síla, statky nepodložená, musí zmizet, má-li rovnováha mezi peněžní a statkovou stránkou býti znovuzřízena. … Nelze ale poškodit „všechny ty, kteří právě v důvěře v prohlašování státu přebytečnou kupní sílu si střádali“.

    Krásná ilustrace rozpolcenosti a bezradnosti tehdejší (ale v podstatě i současných) politiků. 🙂

    Obnova národní měny v roce 1945

    Po válce se Československo potýkalo nejen s válečnými škodami, ale také s totální deinstalací tržní ekonomiky v protektorátu Čechy a Morava. Hlavním problémem byly regulované ceny, s nimi spojené přídělové lístky a množství peněz, které v rámci financování protektorátních i českých válečných výdajů emitovaly banky jako dluhy protektorátu Čechy a Morava. Stát, díky ztrátě své autonomie, ztrátě tržní ekonomiky, díky regulaci cen a přídělovému systému neměl možnost jakkoliv reagovat na rostoucí a akumulující se nárůst „nadbytečné“ kupní sily.

    Od roku 1938 do 1945 vzrostla peněžní zásoba z cca 76 mld. na 324 mld. tedy cca 4,2 krát, přičemž ceny za dané období vzrostly „toliko“ o cca 60%. Jako „řešení“ uvedeného „problému“ byly nabízeny různé varianty. Zvažovala se blokace vkladů a výměna peněz za nové v takovém poměru, aby byla snížena peněžní zásoba a aby se tak zabránilo po zamýšlené deregulaci cen inflačnímu růst těchto cen. Další uvažovanou variantou bylo zrušit cenovou regulaci a nechat růst ceny tak, aby znehodnocení peněz nastolilo novou tržní (!) rovnováhu mezi produkčními kapacitami a kupní silou poptávky. Dále bylo navrhováno, aby za „nadbytečné“ peníze byla držitelům těchto peněz prodána válečná kořist (majetek zabavený Němcům a Maďarům) a takto utržené peníze měly být státem následně zničeny. Jeden z návrhů spočíval ve stažení „nadbytečných“ peněz vydáním státních dluhopisů, což bylo ale zavrženo jako pouhé odsunutí problému na další generace.

    Nakonec vítězilo neméně brutální úřednické řešení v podobě blokace vkladů nad 500,- Kč a výměna hotovosti za nové koruny v děsivých výměnných poměrech a rovněž v podstatě do 500,- Kč. Uvažovalo se i o zachování centrálně řízeného hospodářství včetně cenové regulace, k čemuž nakonec také po roce 1948 došlo, stejně jako následně došlo i k brutálnímu zdanění vázaných vkladů, stejně jako nakonec došlo i k nechvalně známé další tupé konfiskaci peněz a vkladů v roce 1953. Nakonec došlo na realizaci v podstatě všech výše uváděných návrhů.

    Měnová reforma z roku 1945 si v brutalitě nijak nezavdala s jejím pokračováním v roce 1953. V tomto ohledu doporučuji nastudovat především Dekret presidenta republiky č. 91/1945 Sb., o obnovení československé měny. Velmi brutální a depresivní čtení. Výplod tupých levičáckých mozků v linii tzv. Košického vládního programu, jehož jádrem byla hospodářská obnova státu pod všeobecným státním vedením a zahájení cesty k úplnému centrálnímu řízení ekonomiky. Kam to dospělo všichni víme.

    Celková výše vázaných vkladů činila k 15. listopadu 1945, kdy musely být všechny vklady přihlášeny, 287 miliard korun. Do tohoto objemu jsou zahrnuty rovněž veškeré dluhopisy, akcie a jiné cenné papíry, které byly v rámci této reformy rovněž „zavázány“. Tento absurdní objem peněžní kontrakce byl také zcela zjevně v nepoměru ve vztahu k cíli, kterým mělo být údajně zabráněno vysokému růstu cen v deregulované tržní ekonomice, která ale nakonec nebyla vůbec deregulována. Jediným vysledovatelným skutečným cílem dané „obnovy“ hospodářství bylo ještě více ožebračit již tak válkou zbídačené obyvatelstvo naší země.

    A jak to celé dopadlo? Po provedení peněžní reformy se peněžní zásoba scvrkla na 19,2 ml. tedy na 25% předválečného (!) objemu peněžní zásoby bez započítání objemu cenných papírů a na pouhých 6% poválečného objemu peněžní zásoby. Již jen tyto údaje svědčí o tom, že naše poválečná politická „reprezentace“ patřila do rukou psychiatrických odborníků a ne do vlády. To vše v situaci, kdy ceny narostly od předválečného stavu o 60% (!). Proklamovaný účelem této reformy bylo zabránění růstu cen po zrušení přídělového systému a s ním spojené regulace cen. Ke zrušení přídělového systému ani k deregulaci cen ale vůbec současně s měnovou reformou NEDOŠLO!!! Celé to bylo úplně k ničemu. Nikdo tím nic nezískal. A nakonec se vládě ani nepodařilo udržet onu nízkou peněžní zásobu, když od realizace reformy došlo opět k nárůstu peněžní zásoby z 19,2 mld. hotovosti na 72 mld. hotovosti + 33,6 mld. vkladů domácností, kdy tedy objem peněžní zásoby vzrostl za 3,2 let celkem 5,5 krát, tedy dramaticky více, než za celé období okupace Německem(!).
    Kdepak asi soudruzi udělali chybu, že?

    Následně byly vázané vklady přesunuty do tzv. Likvidačního fondu měnového (velmi trefné pojmenování), kde byla současně přesunuta aktiva typu pohledávek (včetně reparačních) vůči Německé říši a Maďarskému státu a vůči cedulovým bankám a peněžním ústavům (peněžním podnikům) v Německu, Rakousku a Maďarsku. K tomuto viz zákon č. 141/1947 Sb., o Likvidačním fondu měnovém.

    Nejprve se sice uvažovalo o pozvolném uvolňování vázaných vkladů, ale pak přišel rok 1948 a Vyhláškou 144/1948 Sb. ze dne 19. května 1948 bylo rozhodnuto, že „Podle §§ 11 a 13 dekretu presidenta republiky ze dne 19. října 1945, č. 91 Sb., o obnovení československé měny, se napříště vázané vklady již neuvolňují.“

    Jen pro ilustraci uvádím, jak byla celá ta absurdnost v roce 1945 obhajována: „Bylo by upřímné a poctivé, kdybychom řekli, že dluh vzniklý z národního hospodářství plně akceptujeme, protože jsme si vědomi, že kdybychom vedli válku sami, také by nám dluh vznikl, a že tento dluh představuje koneckonců cenu naší státní a národní existence, a ta přece stojí za 250 miliard korun!“ Halbhuber, J., Hospodářská politika nového Československa ve světle moderní ekonomiky, Praha, Práce 1946,s.46. Celé tohle zcela absurdní ožebračení národa bylo zdůvodněno jen jakousi zcela pofidérní upřímností(!) a poctivostí(!).

    Celá tahle akce byla nesmyslem navíc totálně zpackaným, kdy stát občanům a ekonomice pouze uškodil, aniž by jim za to alespoň poskytl ono zamýšlené nastolení tržní ekonomiky (deregulaci cen), kterou ta měnová reforma měla chránit před prudkým růstem cen. Tahle měnová reforma je tak ukázkovým příkladem „práce“ levicových diletantů, jejichž řádění pak dokončili a nasadili mu korunu komunističtí fanatici v roce 1953. Toto všeobecně známé řádění komunistů už nestojí ani za kritický komentář.

    Na závěr pak uvádím ukázku, jak tyto šílenosti dopadaly na běžné lidi, které měly chránit před růstem tržních cen, ačkoliv nakonec byla regulace cen a přídělový systém zachovány:

    „Tesařský dělník František Tichý… měl ku dni 1. listopadu 1945 na úsporách 80 000 Kč. Bylo to připravené věno pro dceru i zajištění na stáří. Dne 1.listopadu mu byly tyto vklady zavázány. Ku dni 1.června měl … opět ušetřeno 36 000 Kčs, které si uschovával doma. Dnem 1.července přišel o celý vázaný vklad… a za ušetřené, ale doma uschované 36 000 Kč si přinesl domů 720 Kč. Dřel se tudíž po celý život nadarmo.“ Tuhý, B.: Kronika obce Rosnice u Hradce Králové In: Jirásek, Z., Šůla, J.: Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50:1, Praha, Svítání 1992, s. 88

    Na závěr tak prosím, než někdo zase začnete poukazovat na údajnou neudržitelnost státních dluhů a jak je třeba upřímně a poctivě tyto dluhy splácet, nebo na existenci „nadbytečné“ kupní síly, před kterou je třeba nás všechny upřímně a poctivě ochraňovat, tak si prosím podrobně, pečlivě, upřímně a poctivě nastudujte kam tyto „upřímné a poctivé“ snahy státu vedly a kam i v budoucnu asi zase povedou!

    Odpovědět

  • Ondra

    26 června, 2020

    Pokud se státy budou zadlužovat víc a víc, může to znehodnoit to jejich měnu? Tady přece nějaké riziko inflace je, ne? Navíc je to i o důvěře, není to pravděpodobné, ale svět se může začít hromadně zbavovat měny jako je euro či dolar a to by problém byl ne?

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 června, 2020

    Ano, pokud se budou státy více zadlužovat, pak samozřejmě hrozí riziko inflačního růstu cen, protože na rozdíl od zadlužování soukromých subjektů, stát nic moc, co by stálo na straně tržní nabídky neprodukuje. Pokud je inflace nízká (okolo 2%), pak je to v pořádku. Nebezpečná, resp. škodlivá může být pouze vysoká inflace. Pokud ale toto téma vztáhneme k tématu měnové reformy, pak je podle mě vždy lepší podstoupit riziko inflace, než odstranit riziko inflace tak, že lidem a firmám jejich peníze zkonfiskujete. Podle mne je lepší podstoupit riziko možného(!) inflačního znehodnocení peněz, než lidem znehodnotit úspory určitě(!) tím, že jim část úspor (s)prostě zkonfiskujete.

    Rozhodně je pak namístě zadlužování státu, kterým stát bude čelit v krizi deflačním tlakům. V takovém případě velká inflace nehrozí, protože uvedené inflační tlaky pouze vyrovnají tlaky deflační. Výsledkem takového inflačního působení na ekonomiku je pak jen mírná deflace nebo inflace.

    Odpovědět

  • Ondra

    26 června, 2020

    Pokud se stát neustále zadlužuje, peníze plynou do ekonomiky, peněz je víc a víc, když je něčoho hodně nepochybně to ztrácí svojí hodnotu.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 června, 2020

    Tahle statická kvantitativní úvaha v současném dynamickém peněžním systému moc nefunguje. Dlouhá desetiletí platí, že růst peněžní zásoby spíše, než růst cen, vyvolává zpomalování rychlosti oběhu peněz v ekonomice. Růst cen totiž nevyvolává samotný fakt navýšení objemu peněz. Růst cen vyvolává až oběh těchto peněz v ekonomice, jejich směňování za zboží. K vyvolání panické hyperinflace nemusíte tisknout obrovská množství peněz. Stačí když se dramaticky zrychlí oběh peněz v ekonomice a již tento aspekt spolehlivě vyženě ceny čehokoliv až do nebe i když nebude tisknout další a další peníze.

    Odpovědět

  • Anonym

    30 června, 2020

    Multiplikační faktor od roku 2007 radikálně poklesl. Proto někteří jakoekonomové marně vyhrožovali tehdy hyperinflací…

    Odpovědět

  • Pavel Filip

    27 června, 2020

    Richard Fuld: Co podle vás znamená „splácet státní dluh“? Jak to definujete? Jak poznáme, zda stát splácí, nebo nesplácí (tj. jak se to měří)?

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 června, 2020

    Z právně finančního hlediska dochází ke splácení státního dluhu vždy, pokud absolutní objem státního dluhu klesne. V případě refinancování státního dluhu ke splácení státního dluhu nedochází, neboť daná část státního dluhu je v takovém splacena penězi, které stát získal emisí nových státních dluhopisů.

    Z materiálního hlediska dochází ke splacení státního dluhu např. tím, že stát za peníze půjčené od banky pořídí veřejné statky, které slouží veřejnosti nebo slouží státní podpoře určité části, či funkce společnosti.

    Jinými slovy, když stát za půjčené peníze postaví dálnici, kterou dá následně „zdarma“ veřejnosti k užívání, pak lidé a firmy, kteří drží peníze jsou materiálními věřiteli státu, a tato jejich materiální pohledávka je materiálně umořena právě tím, že dostali k veřejnému užívaní předmětnou dálnici. Za takto „zdarma“ postavenou dálnici ale lidé držící peníze platí možným(!) inflačním znehodnocením jejich peněz, který může (nemusí) nastat v důsledku předmětnému nárůstu objemu peněžní zásoby, který narostl právě v důsledku utracení předmětných půjčených peněz státem za onu dálnici.

    Odpovědět

  • Radovan Novotný

    4 července, 2020

    Ke státním dluhům. Mám za to, že tento dotaz směřuje k podstatě věci. Nejen ve vztahu k vnějším závazkům, tak k závazkům vnitřním.

    Zásadně tíživé jsou a budou závazky států vyplývající ze sociálního, resp. zdravotního pojištění a schopnost jejich finančního krytí v podmínkách stárnutí populace – v realitě jde o součást státní dluhu. Hledání rovnováhy bude znamenat pnutí a třebas i politické převraty. Politici upřednostňují populistická řešení, zájem uvažovat dlouhodobě neexistuje.

    Odpovědět

  • Reakce na pana Fulda

    2 července, 2020

    Nebylo by tedy prvořadě správné a jak autor článku píše spravedlivé, aby se stát přehnaně nezadlužoval, reálné bohatství nevzniká monetizací dluhu, je to jen státní okrádání lidí, kteří si vytvořili úspory na důchod nebo horší časy. Multiplikátor se zpomaluje, protože tyto nadbytečné peníze se ukládají do aktiv, čímž jejich ceny extrémně rostou o více než je 2 % ročně. Primárně nemovitosti tedy zdražují a stávají se nedostupnými většímu množství lidí. Lidé, firmy a stát se více a více zadlužují a při příští krizi budou náchylnější k existenčním problémům, protože budou mít spoustu závazků a žádné úspory. Snaha jim říkat, že zadlužování je ok a spoří jen hlupák dělá morální hazard, který celý systém může nakonec potopit a nakonec způsobit tu hyperinflaci nebo přivolat další měnovou reformu. Je to zahrávání s ohněm, jehož nekontrolované vzplanutí může způsobit rozpad celého systému, což již v minulosti mnohokrát nastalo. Skutečné bohatství je tvořeno prací a ne tiskem peněz.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    2 července, 2020

    Ano, je správné (nevím jestli spravedlivé), pokud se stát přehnaně nezadlužuje. Nikde neobhajuji přehnané zadlužování státu (nebo kohokoliv jiného). Jistý problém ale je v onom obecném slovíčku „přehnané“. Co to znamená „přehnaně zadlužený“? Jak se pozná, že se stát přehnaně zadlužil? U jednotlivce je to prosté, nikdo už mu nepůjčí. U státu to ale takto fungovat nemusí, protože státní dluhy jsou z hlediska kreditního rizika bezrizikové, a jako na takové na ně pohlíží i pravidla kapitálové přiměřenosti bank, které nemají žádný racionální důvod nenakupovat další a další státní dluhopisy a mají mnoho dobrých důvodů, proč tak stále činit.

    Ano oběh peněz v ekonomice se zpomaluje, protože lidé a firmy se mají lépe a stále větší část svých příjmů směřují do úspor nebo na trhy s aktivy. Ano, proto rostou ceny aktiv a ceny statků zahrnutých do spotřebního koše rostou v poměru k růstu objemu peněžní zásoby pomaleji. O tom jak rychle roste peněžní zásoba ale nerozhoduje pouze stát, který svým zadlužováním tvoří nové peníze. Nové peníze tvoří i soukromé subjekty, které si půjčují od bank. Dalo by se zjistit, kdo má na svědomí větší podíl na růstu peněžní zásoby (zda stát nebo soukromé subjekty). Odhaduji, že lví podíl na tom bude mít právě soukromé zadlužování (nejvíce půjde o hypotéky a korporátní dluhy).

    Ano, nemovitosti se stávají pro průměrnou populaci nedostupné, přesně tak, jak to ale bylo vždy v minulosti. Toto není žádná novinka. A za růst nemovitostí nemůže stát. Za ten může nerovnováha mezi slabou nabídkou a silnou poptávkou. Širší prosperita má hold určité následky a zrychlený růst cen aktiv je jedním z nich. Lidé sice mají vyšší mzdy a tím více jich dosáhne na hypotéku a tím více převažuje poptávka nad nabídkou a jediným výsledkem je pak růst cen nemovitostí, který nastolí novou rovnováhu na úrovni, která znamená obnovení nedostupnosti nemovitostí, která panovala předtím, než příjmy začaly růst. Takto se prostě trhy chovají.

    Ano lidé a firmy se z vlastního svobodného rozhodnutí zadlužují a je jen jejich odpovědností, jaké toto jejich počínání bude mít důsledky pro ně samotné. Nikdo nikoho nenutí, aby se zadlužoval. V případě státu ale takové zadlužování (pokud nevede k vysoké inflaci) není ani špatné ani dobré. Jde prostě jen o výsledek hospodaření státu, který žádného jednotlivce v podstatě nemusí zajímat. Zjednodušeně řečeno na výši státního dluhu nezáleží a nikdo není schopen uvést logické a racionální důvody, proč by na výši státního dluhu mělo záležet.

    Pokud přijde krize stát si může od bank půjčit právě tolik peněz, kolik bude na odvrácení krize potřebovat. Představa, že si stát má nějakým způsobem předem tvořit finanční rezervy na budoucí krize, je jednoduše zcela absurdní, a to říkám s vědomím toho, jak je tato představa velmi rozšířená a široce odbornou i laickou veřejností akceptovaná.

    Ano, přístup typu: zadlužovat se a nespořit, není na úrovni jednotlivce bůhví jak chytrou strategií. Nicméně je věcí každého jednotlivce, zda bude žít „na vysoké noze“ na dluh nebo bude žít skromně a neutracené prostředky investovat a spořit. Velkým paradoxem ale je, že jedni nemohou existovat bez druhých. Když chcete nějaké peníze uspořit, musel si je někdo jiný půjčit. Ten kdo si je půjčil je potřebuje získat, aby jimi mohl splatit svůj dluh. Ten, kdo ale ty peníze neutratí, tak je činí pro onoho dlužníka na trhu nedostupnými a ten tak musí svůj dluh refinancovat. Jinými slovy, aby mohl existovat majitel peněz, který je uspořil, musí vždy existovat dlužník, který ty peníze bance dluží. A v této situaci je skvělé, že do tohoto systému se dostávají i peníze, které svým zadlužováním vytváří stát. Na trh se tak dostávají peníze, které „jsou k dispozici“ dlužníkům ke splacení jejich dluhů a současně zde mohou zůstat střádalové, kteří své peníze uspoří, a proti jejichž penězům zde existuje dlužník – stát. Jinými slovy současný finanční systém podmiňuje existenci úspor současnou existencí dluhů. Střádalové nemohou bez dlužníků existovat. Nelze tedy tvrdit, že všichni by měli jen spořit a nezadlužovat se, protože takové chování všech jednotlivců naráz jednoduše vůbec není možné.

    Hyperinflace ani měnová reforma vůbec nic neřeší. Hyperinflace postihuje držitele peněz a nikdo jiný, než držitelé peněz nemohou hyperinflaci vyvolat. Hyperinflace je tak zjevně masochistickým a zcela absurdním procesem vymazání peněz, a to nikým jiným, než právě vlastníky těch peněz. Peněžní reformy jsou stejně absurdní, jen o vymazání peněz střádalů rozhodne vrchnost. V demokratickém právním státě by mělo jít o něco zcela zjevně nepřípustného. Přesto se něco podobného stalo v nedávné době na Kypru a v Řecku, kde o tomto rozhodovaly dokonce vrchnosti jiných států a mezinárodních organizací (tzv. Trojka). Ona údajná „záchrana“ Řecka Trojkou, nebylo v podstatě nic jiného než ekonomický terorismus, který měl na Řecko obdobně ničivé následky, jak vážný válečný konflikt. Ano riziko takovýchto absurdních vrchnostenských zásahů tady je. Avšak k těmto zásahům neexistuje a ani nikdy neexistoval jediný racionální ekonomický důvod.

    Pokud jde o riziko rozpadu systému, pak to nacházím přesně v opačném gardu, než Vy. Za rizikové nepovažuji zadlužení státu, které nastalo za účelem pomoci ekonomice v krizi. Naopak za obrovské riziko rozpadu ekonomického a finančního systému považuji, pokud by stát s odkazem na údajně již přílišné zadlužení státu ekonomice v krizi nepomohl. Toto je to hlavní riziko, nikoliv to imaginární, na které poukazujete Vy.

    Ano, skutečné bohatství je tvořeno ekonomickou aktivitou a ne tiskem peněz. Naprostý souhlas. Nikde netvrdím, že by se stát měl prostřednictvím svého zadlužovaní a s ním související tvorbou nových peněz pokoušet o tvorbu nějakého dalšího bohatství nad rámec toho, které zde již existuje. Pokud ale stát v krizi použije nové peníze na udržení (ne navýšení) stávajících produkčních kapacita a koupěschopnosti poptávky, tak tím samozřejmě žádné nové bohatství nevytvoří. Avšak zachová to aktuální, zachová chod ekonomiky, která to bohatství bude produkovat dál, a to krizi navzdory. Nepoužití těch peněz by vedlo k poklesu bohatství, k poklesu ekonomické aktivity, k poklesu produkčních kapacit, k poklesu koupěschopnosti poptávky. Ano, tisk peněz nemůže sám o sobě vytvořit bohatství, ale může jej pomoci zachovat a tohoto detailu si málokdo všímá, protože věta „tiskem peněz žádné bohatství nevytvoříte“, je přece tak jasně pravdivá, že. 🙂

    A ještě doplním, že samotným(!) tiskem žádné bohatství nevytvoříte, ale utracením bankou „natištěných“ peněz za např. novou dálnici, nebo nový dům rozhodně zcela reálné bohatství vytvořeno bude. I v tomto ohledu je ona na první pohled tak jasně pravdivá věta, pravdivá jen pokud si neuvědomíme i další krok, který po onom tisku peněz následuje.

    Odpovědět

  • Radovan Novotný

    4 července, 2020

    Inu měnové reformy napříč historií byly výsledkem politického kompromisu a zvratů. Stěží to kdy bylo řešení rozumu, svůj vliv měly i zájmy na pozadí. Jestli to někdy možná byly zájmy těch, kteří reprezentovali zájmy bank a finančních skupin (deflační politika r. 1922), tak třebas jindy (po 2. světové válce) to bylo přesvědčení a paradigma oněch „levicových“ sil.

    Různé reformní změny asi prospívaly různým kruhům, bankovním, agrárním, průmyslovým, třebas i umožnily dobývání renty jistým skupinám (např. bankovní socialismus 90. let a identifikovatelné zájmové skupiny).

    Odpovědět

  • andy

    1 října, 2021

    dementní nenavistne žvásty

    Odpovědět

  • Ivan Orisek

    26 prosince, 2023

    Vazeni, neni treba okolo toho chodit jako „kolem horke kase“: Financovani statnich vydaju tistenim penez je vzdy dekadentni politika. Politici se tomu ale nejsou schopni vyhnout jako nam mimo jine potrvzuje soucasny pripad (2023) chinskeho statniho kapitalismu.

    Tak pro jednoduchost: Inflace neni zpusobena narustem cen vyyrobku. Tento narust cen je nasledkem a nikoliv pricinou inflace.

    Monetariste v cele s Laureatem Nobelovy pametni ceny v ekonomickych vedach nam potvzuji, ze pricinou inflace je prave to financovani shodku statniho rozpoctu tistenim penez.
    Neboli: Vyroba vyjadrena Hrubym domacim duchodem roste pouze nasledkem zvysene produktivity, 2 az 6 % rocne.
    Jestlize se vsak mnozstvi penez v narodnim hospodarstvi zvysi vyssim procentem nez je narust produktivity, tak hodnota penez v narodnim hospodarstvi se musi snizit aby se mnozstvi penez dostalo do nove rovnovahy s vyrobou – vysledkem je inflace, neboli znehodnocene penize zpusobi, ze platime vice za stejny vyrobek.
    Nez se do mne pusti ti vice informovani s tim, ze to neni tak jednoduche nebot zde rovnez zalezi na „velocite penez“ v narodnim hospodarstvi, neboli kolikrat se penezni jednotka v narodnim hospodarstvi obrati za jenotku casu jako je napriklad rok a ze se tato rychlost muze menit:
    Ano, rychlost se meni, ale neni to zadnym duvodem pro zamitnuti tvrzeni monetaristu, ze shora uvedene vysvetleni inflace je platne.

    Odpovědět