Mentální účetnictví a finanční omyly chytrých lidí

Z hlediska většiny ekonomických teorií je člověk chápán jako "homo oeconomicus" – racionální tvor, který uvážlivě maximalizuje svůj užitek s uvážením všech dostupných informací. Na této teorii stojí hypotéza efektivních trhů a celá moderní teorie portfolia: základ hlavního proudu financí.

Jenže teorie chladně uvažujícího stvoření nevysvětluje zdaleka všechny myšlenkové pochody, které probíhají v hlavě normálního a v reálném světě žijícího investora. Běžný člověk, bez ohledu na inteligenci a vzdělání, má tendenci pohlížet na finance jiným než čistě racionálním způsobem. Často proto dělá zbytečné chyby.

Příkladem může být tzv. mentální účetnictví. Autorem tohoto termínu (v originále "mental accounting") je americký psycholog Richard Thaler. Oč jde? V "klasickém" účetnictví má každá měnová jednotka stejnou váhu, ať už jde o příjmy či výdaje. Nezáleží na tom, odkud příjmy pocházejí a na jaké účely jdou výdaje.

V mentálním účetnictví však každý člověk přiřazuje různým příjmům a výdajům různou váhu. Některé příjmy jsou chápány jako těžce vydělané, jiné mají charakter "nalezených peněz". S těžce vydělanými penězi lidé zacházejí opatrněji, zatímco nečekané a bezpracné příjmy jsou schopni utratit s lehkým srdcem.Nejen to: nečekané příjmy mohou zvýšit sklon k utrácení i v míře vyšší než 100 %.

Autoři Gary Belsky a Thomas Gilovich uvádějí v knize Why Smart People Make Big Money Mistakes (Proč chytří lidé dělají velké finanční chyby) příklad pracovníka evropské pobočky menší americké firmy, který na dovolené v USA namátkou navštívil centrálu svého zaměstnavatele. Ten byl natolik potěšen zájmem svého loajálního zaměstnance, že mu vyplatil jednorázovou prémii v hotovosti ve výši 400 dolarů.

^REKLAMA

Co se stalo s těmito 400 dolary? Dotyčný je ještě během dovolené v USA utratil, ale nejen to: na konci dovolené si spočítal, že čtyřsetdolarová prémie jej "vyprovokovala" k nákupům v celkové hodnotě kolem 1600 dolarů.

Mentální účetnictví fungovalo tak, že nečekaně získaných 400 dolarů mělo natolik vysokou "psychologickou hodnotu", že obdarovaný utrácel čtyřikrát radostněji než obvykle.

Podobný jev pozoroval izraelský ekonom Michael Landsberger. Zkoumal finanční chování izraelských domácností, které patřily mezi příjemce dávek z německého restitučního fondu pro odškodnění obětí holocaustu. Ačkoli šlo o peníze doslova podložené krví, z ekonomického hlediska je lze považovat za "nalezené".

Landsberger zjistil, že rodiny, které dostávaly z restitučního fondu velké částky, zvýšily svoji spotřebu o 23 % hodnoty získaných peněz. U rodin, které byly příjemci relativně malých částek, ovšem došlo ke zvýšení spotřeby až o 200 % vyplacených prostředků!

^REKLAMA

Malé částky získané bez práce tedy stimulují spotřebu relativně více než velké částky získané stejným způsobem.

Něco podobného platí pro výdaje na velké položky. Kupuje-li člověk něco velmi nákladného (například dům, automobil, drahý fotoaparát) je naladěn do psychologického modu "Velké utrácení". Při této příležitosti je ochoten vydat mnohem větší částky peněz na doplňkové vybavení, než kolik by vydal za normálních okolností.Když kupujete dům, výdaje za nábytek a zařízení domácnosti často vypadají jako pakatel.

Když nakoupíte nábytek v obchodním domě IKEA za několik desítek tisíc, vydat několik stokorun za zázvorové perníčky nebo dort v obchodě za hlavní pokladnou už vám přijde jako pakatel. (Koneckonců, za tu námahu si přece zasloužíte sladkou odměnu, ne?)

A když kupujete fotoaparát v ceně několika desítek tisíc korun, obchodník vás snadno přesvědčí k nákupu dalšího vybavení v ceně, nad kterou byste se normálně hluboce zamýšleli.

^REKLAMA

V oblasti investic se mentální účetnictví samozřejmě projevuje velmi výrazně. Drobní klienti, kteří často obchodují s akciemi, velmi často a rádi myslí na své úspěchy. Naproti tomu ztráty jsou psychikou vytěsňovány do pozadí. Skutečný zisk pak často bývá podstatně nižší než zisk imaginárně vykázaný v "mentálním účetnictví". Spekulant má proto tendenci držet se investiční strategie, která ve skutečnosti není optimální.

Opačně se chovají lidé, kteří své těžce vydělané peníze dlouhodobě investují, například do penzijních fondů nebo na jiné dlouhodobé účely.

Kdo má peněz málo, nebo těžce vydělané, vidí skrze optiku mentálního účetnictví potenciální rizika mnohem větší, než jaká ve skutečnosti jsou. Proto se tito investoři zpravidla drží fondů peněžního trhu, termínových vkladů nebo jiných velmi konzervativních nástrojů, přestože agresivnější investiční strategie spojená s dlouhodobým pravidelným měsíčním investováním by v jejich případě byla mnohem racionálnější.

Dokonce i v případě "nalezených" peněz hraje roli, odkud pocházejí. Belsky a Gilovich uvádějí příklad třicetileté ženy, která po babičce zdědila 17 tisíc dolarů. Z úcty a piety k babiččině památce se dotyčná žena rozhodla nechat celou částku na bezpečném (a málo úročeném) bankovním účtu.

Psychologický důvod: babička měla těžký život, prožila Velkou krizi ve 30. letech, během níž doslova hladověla, a její těžce nastřádané celoživotní úspory přece nelze bezstarostně vystavit riziku kolísaní akciového trhu.

Člověk se tedy nechová vždy jako "homo oeconomicus". Za jistých okolností je jistě dobře, že lidé zůstávají pouhými lidmi, ale někdy se tak jen zbytečně připravují o peníze.