Michl, Rašín a boj s drahotou

Palivem v ohni cenové nestability, kterou v Česku prožíváme, je mimo jiné kurz koruny. Devizové rezervy ve výši 60 % HDP vzniklé díky emitovaným korunám ovlivnily strukturu ekonomiky, nakoply zaměstnanost, odrazily se v platební bilanci. V konečném důsledku to dopadá i na cenovou stabilitu. Strůjci české hospodářské politiky v poslední dekádě fandili inflaci a několik procentních bodů dnešní inflace je výsledkem jejich snah.

Inflační trojskok

Když se tuzemská inflace porovná s globální úrovní cenového růstu, v Česku existuje několik procentních bodů připsatelných domácímu inflačnímu podhoubí. Radní ČNB Tomáš Nidetzký nedávno popsal vývoj v posledních letech jako inflační „trojskok“. První skok v české inflaci byl předpadnemický, druhý pandemický a třetí válečný.

Ano, ruská agrese na Ukrajině a vedení ekonomické války se do inflace a cenové nestability nutně propisuje. Naplnily se možné hrozby, nastoupily šoky, které tu po mnoho dekád nebyly. Slovy radního Nidetzského přišla dokonalá bouře.

Strůjci české měnové politiky sami sebe v posledních letech sebevědomě chválili. Zaznívala slova o možnostech hledání kompromisu mezi inflací a nezaměstnaností. Ještě loni zaznělo, že ČNB dokáže inflační tlaky zkrotit. Zatímco učebnice daly teorii Phillipsovy křivky k ledu, v českých luzích a hájích se tento pojem a model oprášil. „To je takzvaná Phillipsova křivka. Ale i když patříme k zemím s poněkud vyšší inflací, chci zdůraznit, že to není nijak extrémní,“ zaznělo v roce 2020 z instituce, která je za cenovou stabilitu zodpovědná.

V době pandemie od jednotlivých radních ČNB v různých obměnách zaznívala slova o tom, že inflace spotřebitelských cen bude klesat a klesat, že si lidé prostě nedají dva obědy a nepůjdou se dvakrát ostříhat. Tlak poptávky na zvyšování cen neměl být podle vyslovených úvah velký. Úspory ležící na účtech měly podpořit postpandemický hospodářský růst.

^REKLAMA

Dnes je zřejmé, že se mnoho peněz z poskytnutých úvěrů honí za nedostatkem zboží. Není stavební kámen ani stavební materiál. Víra v odkládání peněz do dluhopisů nebo termínovaných vkladů byla podkopána, platí, že kdo neutratí nyní, toho inflace oškube. V době reálně záporných úrokových sazeb je lepší držet nějakou komoditu v zásobě.

Obměna radních ČNB

Méně dluhů, menší budoucí inflace. Pracovat a šetřit, jak říkal Rašín, zaznělo v inauguračním projevu nově jmenovaného guvernéra ČNB Aleše Michla. Zazněl i příslib zastavení zvyšování úrokových sazeb. O přehřívání českého trhu práce se ovšem hovoří již několik let. Přesto sám Aleš Michl v bankovní radě navzdory původním očekáváním představoval „holubičí“ hlas. Svým hlasem spíše upřednostňoval zaměstnanost před inflací.

V poslední dekádě se drahota a inflace díky klidným a nerozbouřeným globálním vodám měla stát setrvale vymřelým druhem. Modely používané strůjci měnové politiky radily posílat na finanční trhy a do ekonomik více peněz a úvěrů. A tak nejen v Česku nastoupila peněžní a úvěrová politika, která hromadila další a další závazky a slibovala další, žádnou recesí přerušený, růst. Všechny firmy nebyly až tak nuceny být výkonnější a produktivnější. Zdroje byly, i zombie dlužníci mohli a měli být dostupným financováním udrženi při životě.

Všeobecně se tvrdilo, že inflace nehrozí. Inflační cíl bude za každou cenu splněn. S šoky a případnou hospodářskou restrukturalizací se nepočítalo. Na dluhy a závazky nepršelo. S nástupem šoků se vše změnilo, Česko dohnala inflace pádivá, dvouciferná a setrvačná. Modely a analytici v ústřední bance státu doporučovali prudké sešlápnutí brzdy – zvyšování úrokových sazeb. Úvaha, že úrokové sazby se zvýší dočasně, nějakou chvíli zůstanou vyšší a poté postupně poklesnou, už vzala za své.

Nově jmenovaný guvernér se nikdy ke zvyšování úrokových sazeb nehlásil. Opakovaně se jako stávající člen bankovní rady ústřední banky státu svým hlasem vyslovoval proti zvyšování ceny peněz.

Holubičí guvernér

Pandemie a razantní zvyšování úrokových sazeb v Česku, cosi ,co nebylo jedinými šoky. V těsném závěsu za ní nastoupila válka téměř v sousedství. A nejnovějším šokem je možná rozhodnutí prezidenta republiky týkající se jmenování nového guvernéra ČNB. S inflací je zapotřebí bojovat jinak. Když nám zdražuje ropa a jiné suroviny, které kupujeme za dolary, pak prý vlastně drahotu dovážíme.

^REKLAMA

Skutečnost, že ústřední banka českého státu v poslední dekádě pod heslem „fanděte s námi 2% inflaci“ emitovala přes dva biliony korun a tyto exportovala v podobě zahraničních investic, jakoby vůbec neexistovaly. Naopak kdesi i zaznělo, že pod taktovkou bankovní rady má být provozován státní investiční fond, který bude devizové rezervy investovat.

Když ústřední banka českého státu drží cizoměnová aktiva na úrovni přes 160 miliard eur, odpovídající 60 % českého HDP, má to být přece výhoda. Financování je prý zdarma, na hospodaření ČNB neprší. A pro bankovní radu existuje komfortní situace, umožňující devizovými intervencemi kurz koruny v případě potřeby stabilizovat.

Spekulanti na FOREXu podobné záležitosti sledují ostřížím zrakem. Výsledkem jmenování holubičího guvernéra byly tlaky na oslabení kurzu koruny. ČNB musela kurz koruny stabilizovat devizovými intervencemi. Mandát ale končí i dalším radním a spekuluje se o tom, že do bankovní rady bude najmenována čtveřice, která rozhodování bankovní rady ovládne.

Většina v radě

Zásadní rozhodnutí bankovní rady úřadu ČNB jsou kolektivní, rozhoduje většina 4 hlasů. A tak se vlastně hraje o to, kdo získá v obměněné bankovní radě většinu. Tiskové zprávy Hradu z poslední doby separátně píší o tom, že prezident republiky přijal stávající radní ČNB – Nidetzkého, Moru a Michla. U Nidetzkého i Mory v tiskově zprávě stojí „na jeho žádost“, jako by chtěla prezidentská kancelář zdůraznit zájem těchto radních, kterým končí mandát, se s prezidentem republiky sejít.

„Myslím, že nám pan prezident trochu zazlívá zvyšování úrokových sazeb,“ vyslovil následně v poskytnutém rozhovoru pro newstream.cz stávající radní ČNB Tomáš Nidetzký, kterému končí mandát a který se připravoval na křeslo guvernéra ČNB. Očekával, že jde na Hrad pro pochvalu, ale odcházel s dojmem, že prezidentovi růst sazeb vadí. V květnovém rozhovoru rovněž vyslovil, že na hrad ho a jeho kolegu pozval prezident: „…Pan prezident si pozval mě a Marka Moru. Je přirozené, že se z pozice viceguvernéra připravujete i na případnou budoucí pozici guvernéra.“

Nidetzský v rozhovoru upozornil na slovní závazek jmenovaného guvernéra nezvyšovat úrokové sazby. ECB chce zastavit kvantitativního uvolňování, očekává se zvyšování úrokových sazeb na euru. Až k tomu dojde, sníží se rozdíl mezi úroky a vytvoří tlak k oslabování koruny. Opět třeba vznikne důvod zvýšit korunové úrokové sazby.

Může se zdát, že pan radní v rozhovoru naznačuje, že pokud od prezidenta mandát nezíská, mohla by být důvodem právě ochota a připravenost Nidetzkého krotit inflaci zvyšováním úrokových sazeb. Možná jde alo o spor o měnovou politiku. Další směřování peněžní a úvěrové politiky, ať už o výši úrokových sazeb, tak o provozování státního investičního fondu. Možná i o to, zda bude vyhlášený jiný a třeba i vyšší inflační cíl.

Historie se neopakuje, ale rýmuje. O to, aby peněžní a úvěrová politika byla uměřená, se vedly spory už před sto lety. Třeba právě v tom, co prosazoval Rašín, na kterého se nově jmenovaný guvernér Aleš Michl odvolává.

^REKLAMA

Kampaň proti drahotě

Psal se rok 1922, od války uplynuly čtyři roky a jednotlivci byli ochuzení a obohacení „porušením měny“. Před sto lety opět jednou vyšlo najevo: „…inflace měla za následek útěk od peněz a snahu po nabývání věcí a zboží, nešetrnost a poživačnost.“

Drahota a inflace byly strašákem už před sto lety. Rašín chtěl v roce 1922 inflaci odčinit, vrátit ceny na původní úroveň. „Inflace, přidávání, rozdávání, stoupání, to dovede každý,…,“ řečnil Rašín. V zemích okolo vládla inflace, tamní měny oslabovaly, zatímco československá koruna posilovala. Měl to být politický recept na drahotu, poválečnou inflaci.

Psal se rok 1922 a koruna posilovala. Nebylo to ale proto, že by ekonomika nově vzniklého státu excelovala svou výkonností. I tehdy na pozadí stály devizové intervence, Rašínem prosazená peněžní a úvěrová politika. Měla to být ozdravná deflace. Posílení kurzu koruny mělo potlačit drahotu a zdražování. Byla to kampaň „pro úspory a snižování cen“. Veřejnost na to slyšela, každý byl drahotou znechucen, v parlamentu vše hladce prošlo.

Československo už mělo vlastní měnu, československou korunu. Inflaci mělo přistřihnout křídla již zadržení oběživa v době Rašínovy odluky měny. Předpokládalo se, že měnový kurz nově vzniklé koruny bude posilovat – v realitě tomu tak nebylo. Tahounem vývoje bylo Rašínovo přesvědčení, jak technokratické kroky deflační politiky Bankovního úřadu (předchůdce centrální banky) inflaci zkrotí.

Silný kurz koruny hrál do karet těm, kteří disponovali deflací zhodnoceným finančním kapitálem. Potřebovali silnou korunu a od průmyslníků v podmínkách vyvolané krize skupovat podíly v tuzemském průmyslu. Československá koruna si na devizovém trhu vydobyla dobou pozici – „I mezinárodní valutový obchod si uvědomil…začal se dívat vlídněji na československou měnu,“ poznamenal v roce 1937 Jaroslav Kolařík v knize „Peníze a politika“.

V roce 1922 byla v Londýně s Baring Brothers s 8% úrokem ujednána cizoměnová půjčka, jejíž „nejvyšší možná výše byla 10 milionů liber nebo 50 milionů dolarů“ (Kolařík, 1937). Silný kurz koruny dosažený devizovými intervencemi a prodejem deviz získaných zahraniční půjčkou v roce 1922 podkopával vývozní schopnost exportních odvětví. Ceny doma sice klesaly, ale doma klesala i výroba a možnost výdělku.

Stát méně vybral na daních a měl problém se svým rozpočtem. Jakkoliv kampaň pro úspory a pro snižování cen předpokládala, že výsledkem této měnové politiky bude jen užitek, výsledkem byly problémy. Úspěšná politika to nebyla, možná to chtělo politiku jinou, možná méně aktivismu.

Fanděte s námi inflaci 2.0!

Historie se neopakuje, ale rýmuje. To že v Bankovní radě ČNB končí mandát jednotlivými radním a prezident republiky rád činí překvapení, může znamenat, že bankovní radu ovládne Michlova čtverka. Může to být změna k lepšímu, ale i k horšímu. Čtyři osoby mohou činit rozhodnutí o bilionech korun ve státním investičním fondu, stejně jako posílit nebo oslabit korunu.

Před sto lety zaznívalo volání po tom, že je třeba korunu jako měnu povznést, zvýšit její kupní sílu. Později vše bylo komentováno, že politika silné koruny prospívá zájmům Živnostenské banky a finančního kapitálu. Zázraky se ale nedostavily.

Co dokáže obměněné vedení ČNB, zda dokáže přispět k adekvátní hospodářské politice, ukáže až čas. A až čas ukáže, jaké budou vysloveny hypotézy o tom, komu případný obrat v měnové politice prospěl. Stejně tak až čas ukáže, jakou inflační daň zaplatí všichni, kteří ještě mají korunu jako referenční měnu.

Ačkoliv Ústava České republiky dává ČNB mandát v podobě cenové stability, lze tento pojem vykládat různými způsoby. Nikde není psáno, že inflační cíl musí být právě 2 %. Právě v inflačních dobách nastupovala opatření, kdy se ukázal lesk a bída peněžní a úvěrové politiky.