Miroslav Hošek: Trh nám za nezodpovědné projídání budoucnosti vystaví nemilosrdný účet

Nastává doba změny dosud platných ekonomických pravidel?

Tohle je opravdu velmi zajímavá otázka, protože ekonomická pravidla lze chápat dvěma způsoby – buď jako ekonomické vztahy mezi subjekty působícími na trhu nebo jako způsob řízení ekonomiky vládami konkrétních zemí.

Pokud se týká prvního, objevují se ve zvýšené míře názory, že principy ekonomických vztahů na trhu se změnily. Argumentují tak nové ekonomické teorie, jako například moderní teorie peněz nebo nové teorie konvergence, tzv. třetí cesty.

Já se domnívám, že nic se v ekonomických vztazích mezi subjekty na trhu nemění. Stále platí, a platí to pro každého bez výjimky, že ekonomické zákony trhu existují objektivně a nejsou vytvářeny nebo měněny vůlí tržních subjektů. Stále platí, že „žádný oběd není zadarmo“, a platí to na trhu pro každého. Je jen otázkou času, kdy neviditelná ruka trhu vystaví těmto moderním názorům účet. Už dnes vidíme první z těchto možných zúčtování: situaci čínského developera nemovitostí Evergrande nebo federální dluh USA. V nedávné minulosti to byl třeba případ krachu investiční banky Lehman Brothers.

Ekonomické vztahy na trhu působí objektivně a podivné události na regulacemi zdeformovaném trhu na tom nic nemění. V Československu trvalo například 40 let, než trh vystavil komunistické teorii ekonomických vztahů závěrečný účet, ale k jeho vystavení nevyhnutelně došlo.

^REKLAMA

Způsob řízení ekonomiky a regulace trhu vládami se pochopitelně mění. Nejsem si však jist, jestli se mění k lepšímu, přes všechny vznosné deklarace všech politiků o tom, jak „bojují za lidi a pro lidi“.

Život, či spíše přežívání, na dluh budoucnosti se v důsledku kroků dnešních vlád stává moderní návykovou drogou a tato ekonomická nemoc prolíná i do hospodaření soukromých firem a rodin. Protikoronavirová opatření tuto tendence ještě urychlila a prohloubila. Nevidím zde řešení, pokud hlavní motivací vlád a jejich ekonomických politik i nadále bude snaha o politické přežití ze dne na den. Obávám se, že trh nám za toto nezodpovědné projídání budoucnosti jednoho dne vystaví opravdu strašlivě nemilosrdný účet.

Co lze považovat za největší riziko – podceňování inflace, masivnost kvantitativního uvolňování, extrémní růst zadlužení nebo něco jiného?

V globálním měřítku považuji za hlavní ekonomické riziko dneška majetkovou a znalostní nerovnost. Reprodukce a akumulace kapitálu koncentruje jak bohatství, tak znalosti na velmi malou část dnešní společnosti a tato tendence stále více limituje možnosti optimálního vytváření hodnoty a alokace kapitálu.

Extrémní růst zadlužení, masivní kvantitativní uvolňování, to všechno jsou pokusy tento problém adresovat, ale obávám se, že nejenže nevedou k vytouženému cíli, ale situaci ve svém souhrnu ještě zhoršují. Bylo by zřejmě třeba uvést do života jiná opatření než nekontrolovaně rostoucí dluhy, jiné pokusy o řešení těchto dvou zásadních problémů.

Jednou takovou zajímavou možností by bylo zavedení institutu tzv.”milostivého léta”, tedy plošného smazání všech dluhů za určité období. Toto pravidlo fungovalo například ve starém Izraeli a určitě by přispělo alespoň ke zmírnění tendence k obrovské majetkové a znalostní polarizaci, kterou koncentrovaný kapitál dnes vytváří. Obávám se však, že vzhledem ke globální politické fragmentaci není k této diskusi mezi vládami klíčových ekonomik a světových rezervních měn žádná politická vůle.

Jakou roli v tom hraje slabost světových lídrů, resp. omezené možnosti voličů skutečného lídra vybrat a zvolit – stařeček Joe Biden, vulgární Donald Trump, nevýrazná a neschopná Ursula von der Leyonová?

^REKLAMA

Teď jste se trefil do mého oblíbeného ekonomicko-politického tématu. Zásadní problém je to, že lidé naprosto směšují dva pojmy, a sice pojem demokracie a pojem svobody. Demokracie samotná, projevující se svobodnými volbami, nepředstavuje žádnou garanci svobody nezávislého originálního myšlení zvolených politických vůdců. Stejně, jako je pevnost řetězu definovaná pevností jeho nejslabšího článku, svoboda a originálnost zvoleného politického vedení je stejná, jako je chápání svobody individuálního myšlení nejméně schopnými voliči.

Považuji za děsivé, že titíž voliči, kteří si zvolili svou politickou reprezentaci, o ní hovoří, jako o „nich“, zatímco voliči samotní, neboli „my“, jsou jakoby něco úplně jiného. Jasně že nejsou. Není žádné „my“ voliči a „oni“ politikové. Jak řekl již klasik, každá společnost má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Volby neznamenají svobodu a prosperitu. Té je třeba dosáhnout změnou myšlení jednotlivých lidí, ne volbami a akcemi vlády. Pokud se ovšem více jak 60 procent obyvatel České republiky domnívá, že o jejich prosperitu se má postarat vláda a ne oni samotní, tak to s budoucností svobody a silných lídrů vidím černě.

Masivní plánované investice do restartu ekonomik po covidu a do přechodu na ekologické zdroje ještě více zadluží už tak předlužené státy. Gordon Gekko (Michael Douglas) před více než deseti lety ve filmu „Wall Street: Peníze nikdy nespí“ prohlásil: „Základním zlem jsou spekulace a naše dluhy. Končí to tím, že si jenom půjčujeme. Nerad to říkám, ale tenhle systém vede k bankrotu.“

S tímto výrokem Gordona Gekka se stoprocentně ztotožňuji. Lidské podstatě a povaze je spekulování vlastní, je to dané už tím, že člověk je tvor stádní, sociální, a na úrovni své individuality musí zaujmout v tom člověčím stádu určitou „funkci“, určitou pozici. No a spekulace všeho druhu (nejen ekonomické a finanční: například výběr životního partnera je svou podstatou také spekulace) jsou jedním z nástrojů k dosažení určité pozice. Na tom není nic nelegálního ani nemorálního.

Tato individuální svoboda spekulace však musí být doplněna a vybalancována individuální a ničím nezjemněnou zodpovědností za výsledek této spekulace, ať už je jakýkoli. Nelze aktérům na trhu, ať už jsou v právním slova smyslu fyzickou osobou nebo právnickou osobou, poskytnout neomezenou svobodu spekulace a jednání na trhu a pak jim po špatném výsledku házet vládní záchranné finanční balíčky a podobné na dluhu založené nástroje finanční pomoci.

Ekonomika se pak dostane na přímou cestu do pekel dlážděnou rádoby ušlechtilými úmysly, z níž není úniku a jejíž cenu budou muset zaplatit budoucí generace. Potřebujeme nastavit jednoduchá a jasná pravidla.

^REKLAMA

Jak kdysi řekl Alois Rašín: „ Potřebujeme tvrdou práci a tvrdou měnu. Vláda zde není od toho, aby chránila hospodářské zájmy těch, kdož se jich sami nezhostili s péčí řádného hospodáře.“ K tomu není co dodat. Představuji si šok, ve kterém by se Alois Rašín asi ocitl, kdyby viděl, co vlády všech vyspělých svobodných společností dnes dělají. Poukazování na nutnost těchto kroků z důvodu hrozby systémového kolapsu také neobstojí. Je třeba se včas bavit o tom, jaká pravidla systému nastavit, ne o tom, kolik špatných ekonomických rozhodnutí udělat, protože systémová pravidla byla nastavena špatně.

Jaký dopad to může mít na „západní“ ekonomiky? Skutečně může demokratický (předlužený) svět zbankrotovat a uvolnit prostor autoritářským režimům?

Znovu opakuji: nehovořil bych v této souvislosti o „demokratickém světě“, ale o „svobodném světě“.  A samozřejmě že hrozba bankrotu visí na trhu nad každým, včetně společností svobodného světa. Lze ji samozřejmě oddálit, například rostoucím zadlužením, možná na několik generací, ale to je tak asi vše.

Bankrot sám o sobě není nic špatného. Z ekonomického hlediska jde o zdravý očistný proces, který výsledky špatných spekulací pošle ke dnu a zdravé prvky v ekonomice zachová. Má však své sociální důsledky, protože v jeho centru jsou samozřejmě lidé. Domnívám se však, že bankrot ve svém důsledku vůbec nemusí vést k nastolení autoritářských režimů. Záleží na tom, jakou úroveň individuální svobody bude mít daná společnost nastavenou a jakými mechanismy ji bude chránit.

Ve Výmarské republice byl společenský konsensus o nastavení individuální svobody velmi slabý, laťka byla postavena nízko a Hitlerův režim se chopil moci. V USA se přes opakované snahy nastavený systém vždy ubránil a moc přešla na nové zvoleného prezidenta. Jde tedy o to, jak se každý jednotlivý člen svobodné společnosti ztotožní s myšlenkou individuální svobody a individuální zodpovědnosti a jak moc bude ochoten za ni bojovat a angažovat se.

Myslím, že mnohem více by se měly případného bankrotu obávat současné autoritářské režimy, ať už jsou otevřeně autoritářské nebo svůj charakter mlží za závojem různých teorií o třetí cestě, o politické a ekonomické konvergenci různých společenských systémů. Autoritářské režimy přejaly prvky tržního ekonomického modelu, jež byl historickým výsledkem vítězství svobodné společnosti, a buď se samy v delším časovém úseku stanou svobodnou otevřenou společností nebo se zhroutí.

Koexistence individuální svobody a zodpovědnosti a nelimitované a nekontrolované autority prostě není možná. V tomto smyslu jsem, řekl bych, historickým optimistou.

Miroslav Hošek vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a postgraduálně studoval na Columbia University a University of Chicago. V roce 2006 se přestěhoval do Pensylvánie v USA a převzal pozici generálního ředitele společnosti Advanced Food Products (AFP), LLC. Současně zastává pozici generálního ředitele Global Foodservice System Solutions, Savencia Fromage & Dairy. Mezi jeho pozoruhodné obchodní úspěchy patří zdvojnásobení velikosti byznysu za tři roky a pětinásobné zvýšení obchodního zisku za 10 let.