Mzdy zítřka? Méně peněz za více muziky!

Almužna namísto mzdy a exportní úspěchy

Svět se před našima očima mění. S tím jak se díky globalizaci propojuje celosvětový hospodářský systém, dochází k přesunu moci a bohatství. Německý ekonomický redaktor Gabor Steingart (*1962) v knize „Globální válka o blahobyt: nové rozdělení světových finančních trhů“ diskutuje příležitost nenechat se chytit do pasti volného obchodu. Tím ale nemyslí přijetí ochranářství a vybudování nepřekonatelných zdí.

Platí, že Evropa „sama rozhoduje o tom, zda občany své země vystaví laciné konkurenci ze zemí, kde je s pracovní silou zacházeno stejně bezohledně jako se životním prostředím“. Způsoby a praktiky asijských útočníků jsou úspěšné, ale brutální. Dochází k podpoře exportních odvětví i za cenu zbídačení obyvatelstva a devastace životního prostředí.

Jádrem problému je, že „v mezinárodních závazných pravidlech o výměně zboží, jež stanovila Světová obchodní organizace, nenacházíme o standardech doporučovaných Mezinárodní organizací práce žádnou zmínku. WTO, citadela zastánců volného obchodu, nemá toto téma v oblibě. Tvrdošíjně odmítá, aby se o smluvním rámci pro globální trh práce vůbec diskutovalo.“

Tab. 1: Západní pohled se liší od pohledu asijských útočníků sledujících své cíle a zájmy chladnokrevně bez ohledu na minimální standardy pro práci.

Rozhazovat peníze druhých a krást pracovní místa

Sjednocení Evropy mělo být klíčem otevírajícím lepší zítřky, byl tu slib větší ekonomické síly a rostoucí životní úrovně. Vnitřní trh měl zajistit hospodářský růst i nová pracovní místa, podobný efekt byl slibován po zavedení společné měny. Jenže jak píše Steingart „tato vize je fata morgána“.

Tytam jsou deklarace, že to bude nejmodernější, nejefektivnější a nejdynamičtější hospodářský prostor. I když tu byla „usnesení, tiskly se brožury, svolávaly tiskové konference, pořádala sympozia,“ unie „ztrácí z očí cíle, jež si vytkla“. V EU „chybí centrální politická síla,“ doplňuje Steingart a konstatuje, že „společná evropská hospodářská politika je ještě stále v plenkách“. Jevištěm politického života zůstává nadále národní stát, ten ztělesňuje oprávněnou moc.

„Konkurenční boj ministrů financí jednotlivých zemí dosahuje rozměrů, které se rovnají sebevraždě,“ upozorňuje autor knihy věnované globálnímu válčení o blahobyt a pokračuje: „Všichni se předhánějí v investičních pobídkách a daňových úlevách, podbízejí se nižšími sazbami, často slibují firmám, které zvažují nové investice, že od nich stát nebude v prvních letech požadovat vůbec nic. Právě v této oblasti je Evropa nejroztříštěnější. Máme společný trh, jednotnou měnu, evropské normy – ale daňové zákonodárství je nadále výlučně v rukou jednotlivých států. Daně považují mnozí za nezadatelné právo národů, jádro jejich suverenity.“ A kdo je v tomto nejhorší? Východní Evropa, tedy i Česko, slovy Steingarta „rozhazuje peníze druhých“. 

Když noví členové EU dostávají z Bruselu vysoké dotace, otevírá se jim lepší manévrovací prostor v oblasti veřejných financí a „získané peníze východoevropské vlády používají proti těm, od nichž je obdržely“. Třeba i díky těmto penězům mohly východoevropské státy snížit zdanění firem a lákat zahraniční investory – mimo jiné i „ty, kteří doposud sídlili v zemích západní Evropy“. Taková konkurenční výhoda je ovšem na úkor druhých. A řešení? Mohlo by jím být to být zavedení minimální daně (floor tax) zamezující nekalé lákání investorů. Každá stát by pak mohl podle vlastního uvážení požadovat víc (ale ne méně).

Dluhy a mizející pracovní místa

Západoevropské státy si výši národního důchodu vylepšují půjčkami. Zde Steingart tak trochu zapomíná, že toto dělají nejen země západoevropské. Žití na dluh a vychloubání se rostoucími příjmy v situaci, kdy ve skutečnosti část výdajů financuje přečerpání bankovního konta, se stává součástí hospodaření zemí nejen vyspělých. Je pravdou, že státní zadluženost dokáže krátkodobě a střednědobě urovnat nejen sociální rozpory; v realitě ovšem zprvu opojné úspěchy postupně blednou. Nejen Západ propadl opojení, opiem jsou miliardové půjčky – a nejde jen o přechodné zadlužení státu v době hospodářského útlumu nebo výkyvu hospodářského cyklu.

Vznik světového trhu práce ovlivňuje a bude ovlivňovat životy milionů lidí. Pracovní místa migrují ze zemí s relativně vyšším mzdami do zemí, kde je pracovní síla levná. Výroba se pak přesouvá do zemí s levnou pracovní silou, třeba do Asie či východní Evropy. Ve vyspělých státech pak nezaměstnaní končí na krku státu.

Jenže nákladní zaměstnanci v západních demokraciích, které po dlouhou dobu obstarávali většinu světové produkce, se ocitli v menšině. Naopak jiné země díky tomuto dosahují úspěchů. A tak i mnozí zaměstnanci v Česku de facto „přebírají práci pracovníkům ze Západu“. Výroba v Česku se vyplatí! Oproti výrobě na Dálném Východě nevyžaduje dopravu na vzdálenosti desítek tisíc kilometrů a ke zlevnění pracovní síly napomáhá i kurzový režim české koruny.

Dovážená produkce je ztělesněním práce vykonané někde jinde, v zahraničí. Takto „dovážená práce může být laciná, jak chce; nikoho nezajímá, zda byla vykonávána v nedůstojných či dokonce nelidských podmínkách. Standardy platné v našich zeměpisných šířkách – od bezpečnosti a hygieny přes rovná práva žen až po zákaz dětské práce – dovozci ani náhodou nedodržují, ale naše celníky to nezajímá“.

Věk sociálního státu tak podle Steingarta naráží na období raného kapitalismu manchesterského typu, se ten „kdo srovnává v prodejně dva mobilní telefony, nezajímá se o to, že byly vyrobeny v odlišných sociálních podmínkách. Jeden obsahuje všechny sociální závazky vyspělého průmyslového státu, počínaje přiměřenou pracovní dobou a konče výpovědními lhůtami a chráněnou mateřskou dovolenou. Konkurenční produkt vznikl v podmínkách kapitalistického pravěku, kde dělníci nemají o mnoho víc práv než hlídací psi. Zní to jako levicová propaganda, bohužel je to však jen střízlivý popis situace, v níž se při globální výměně zboží střetávají společnosti z různých historických epoch.“

Lidí je dost

I když mzdy představují menší část celkových nákladů, výše mezd je nakonec rozhodující. Steingart to vysvětluje takto: „U televizoru vyrobeného v Německu představují mzdové náklady už jen devět procent z prodejní ceny – jenže u srovnatelného výrobku dovezeného z Číny je to ještě méně, pouhá dvě procenta. A tento rozdíl připravuje dělníky v západních zemích o pracovní místa.“

Na zisk orientované firmě, která chce uspět v konkurenčním boji, nezbývá než sáhnout po levné zahraniční pracovní síle dříve, než to udělá konkurence. Nezbývá než přesunout velkou část výroby do východní Evropy, Číny a Indie.

Nabídka ochotných a levných pracovníků je bohatá, pracovní síly si vzájemně konkurují, i když je prostorově dělí obrovská vzdálenost a vzájemně o sobě neví. Když hodně lidí nabízí totéž, hodnota toho co nabízí, klesá. Převis nabídky práce na globálním trhu vytváří nerovnováhu, vedoucí k úpravě mzdové hladiny směrem dolů.

Poselství je zřejmé, nabídka práce se zvýšila o miliardy pracovních sil a to pocítí i v západních společnostech. Převis nabídky práce vytváří na trhu práce nerovnováhu, vedoucí k úpravě mzdové hladiny směrem dolů. Přizpůsobování mezd nemusí být jen přímočarým prostým snížením, může být i v podobě „více práce za míň peněz“, škrtání prémií a příplatků. Zejména nekvalifikovaní pracovníci se ocitají v pozici, kdy je hodnota jimi odváděné práce v rostoucí míře poměřována s náklady na pracovní síly v jiných zemích.

Na světovém trhu práce dochází ke sbližování ceny práce, mzdy a životní úroveň pracujících se patrně začne vyrovnávat. Steingart upozorňuje, že pokud někdo přijde trvale o práci, z pohledu statistického jeho mzda sice klesne na nulu, ale ve mzdových statistikách toto zůstane skryto.

Globální úroveň mezd je tlačena směrem dolů a kdo dnes zdůvodňuje výši své mzdy vysokými životními náklady, kolektivní smlouvu a standardní úrovní kvality života, se může v budoucnu velmi divit. Jsou země, kde nejen mzdy čeká obrat k horšímu. Realitou je, že pro úroveň mezd není rozhodující výše životních nákladů, jak tvrdí teorie – rozhodující je relativní vzácnost toho, co člověk světu nabízí. A budoucnost? Kdo nemá mimořádné kompetence, bude dostávat spíše jen skromné kapesné.

Semkne se Evropa?

Steingart věří v to, že společnými silami bude Evropa silnější. Evropská unie potřebuje realizovat rozumnou a citlivou obchodní politiku, způsob obchodování, který nesmí být zaměňován s ochranářstvím. Chce to vystupovat sebevědoměji a více chránit evropské hospodářské prostředí. Dočkáme se sjednocení daňových sazeb v rámci EU a přispěje to k zachování výdobytků sociálního státu? Ukáže to až čas, ale matematika je jasná, menší náklady znamenají větší konkurenceschopnost.

V realitě dnes „(…) vidíme Evropu plnou protikladů, která takto nemůže fungovat dál. Pro zásuvky, dětské sedačky a těstoviny platí stejné normy, pro daně a sociální pojištění ne. Některé země proti špinavým penězům bojují, zatímco jiné jim poskytují bezpečné útočiště. Také v rámci legální ekonomiky jsou peníze uměle přelévané sem a tam jen proto, že zisky podniků podléhají v každé zemi jinému zdanění. Šéfové vlád se na konferencích předhánějí v oslavných tirádách na sjednocenou Evropu, v zákulisí se však urputně přetahují o investice a pracovní místa. Když jeden zacpe díru, kterou unikají daně, druhý ji ochotně navrtá.“ Jenže „národní stát si musí uvědomit, že pod ním existují regiony, ale vedle něho Evropská unie, která se snaží vypořádat s věcmi, na které on sám nestačí“.