Na vlastní kůži: Jak otevřít účet v indonéské bance
Indonésie je zemí s 17 508 ostrovy, více než 230 miliony obyvatel, nerostným bohatstvím a obrovským potenciálem. Není divu, že se navzdory problémům v čele s korupcí se stává vyhledávanou investiční příležitostí mezi rozvíjejícími trhy. Branou k investicím je pak bankovní účet.
Otevřít si účet v indonéské bance byla výzva, které jsem neodolal. Na účet jsem měl dva základní požadavky: internetové bankovnictví a platební kartu. Chtěl jsem účet v některé z velkých bank, která pokud možno působí po celé Indonésii.
V malé pobočce bez úspěchu
V malém městečku Waisai v oblasti Raja Ampat jsou pobočky dvou bank – Bank Papua a BRI Bank. První kroky mě vedly do "domácí" papuánské banky. Vysvětlil jsem lámanou indonéštinou, že mám zájem o otevření účtu. Angličtina byla marná. Bankéř mi na oplátku vysvětlil, že Bank Papua nemá zájem o klienty mimo Papuu, a odkázal mě do Bank Mandiri nebo do nedaleké BRI Bank.
V Bank Rakyat Indonesia (BRI Bank) jsem s angličtinou pochodil lépe, přesto se většina komunikace pohybovala na pomezí indonéštiny a angličtiny. Bankéř byl také již výrazně vstřícnější. Kdybych měl zájem o dolarový účet, byl by mi i schopen pomoci. Po konzultaci s kolegy a telefonátu do větší pobočky v Sorongu mi ale účet neotevřel. Budu se muset zastavit v Sorongu.
Chcete účet? Potřebujete bydliště
Otevřít účet v bance vyžadovalo železnou trpělivost. V pobočce BRI Bank Sorongu jsem jako první na řadě čekal 30 minut. Pak se mě ujal očividně ne zcela zkušený bankéř bez nejmenší znalosti angličtiny. Vysvětlil jsem mu, oč mám zájem, a když si nevěděl již vůbec rady, převzala mě jeho očividně zkušenější kolegyně s na místní poměry nebývale dobrou angličtinou. Pak se vše významně zrychlilo a po hodině na přepážce jsem mohl odejít na úřad.
REKLAMA
Získat účet v bance není až tak jednoduché. Pro jeho otevření je nezbytné získat Surat keterangan domisili (osvědčení o bydlišti). Nejednalo se pochopitelně o osvědčení o bydlišti v České republice, nýbrž o bydlišti v Indonésii. Bankéřka mi napsala dopis pro Kantor Lurah Malawei (obecní úřad Malawei), v němž vysvětlila, že osvědčení o bydlišti potřebuji pro otevření účtu v bance, a odeslala mě na úřad.
S bydlištěm to bylo také zajímavé. Jak v bance, tak následně na úřadě jsem popravdě tvrdil, že bydlím v hotelu, ale nejpozději za dva dny odlétám do Manokwari a v tomto hotelu již nebudu. To nikomu ale nevadilo. Dokonce se nikdo ani nezajímal, zda v daném hotelu skutečně bydlím – ani úřednice, která mi potvrzení vystavovala. Všem stačilo mé ústní prohlášení. Na úřadu dokonce ani nechtěli vidět můj pas. (Nakonec jsem se z onoho hotelu odstěhoval ještě týž den, neboť jeho kvalita byla … o zdraví.)
Komunikace na úřadě probíhala pouze v indonéštině. Ani jsem neočekával, že by tam někdo ovládal angličtinu (pokud ji někdo ovládal, svou znalost nepředvedl). Díky dopisu z banky vše proběhlo hladce a poměrně rychle. Úřednice se mě vyptala, co je cílem mé cesty, odkud jsem, jak dlouho v Indonésii jsem a jak dlouho ještě budu, co jsem již navštívil a obdobné otázky, které jsem při procházkách mezi lidmi odpovídal několikrát denně. Nakonec upravila předpřipravený dopis, vytiskla ho na hlavičkový papír, opatřila razítkem a odběhla pro druhé razítko k dalšímu úředníkovi.
Celá operace trvala přibližně 15 minut a odcházel jsem s dopisem opatřeným potřebnými razítky do banky. Neplatil jsem ani žádný úplatek (Indonésie se za rok 2010 umístila podle Transparency International na 110. místě ze 178 hodnocených zemí v korupci – tj. na 68. nejhorším místě) ani žádný administrativní poplatek.
REKLAMA
Formuláře v angličtině? Zapomeňte…
V bance mezitím přibylo lidí. Posadil jsem se mezi čekající s pořadovým lístkem a vyčkával. Po hodině jsem se dostal na řadu a zakládání účtu mohlo začít.
Nejtěžším oříškem bylo vyplnění dvoustránkového formuláře s osobními údaji. "Překvapivě" byl k dispozici pouze v indonéštině a vyplňoval jsem ho s bankéřem, který angličtinu neovládal. Naštěstí jazykově vybavená bankéřka byla poblíž a se svízelnými kolonkami pomohla.
I smlouva byla v indonéštině. Nikoho (naštěstí?) netrápilo, že jí nemohu se svou velmi chabou znalostí jazyka rozumět. Ani jsem se ji nepokoušel číst – v tomto případě považuji riziko plynoucí z nepřečtení smlouvy za přijatelné; chci-li indonéský účet, nic jiného mi ostatně ani nezbývá. Zvláštností bylo, že smlouva byla vyhotovena pouze v jediném exempláři, který si ponechala banka.
Přibližně po půl hodině jsem měl účet založený a vloženy první 2 mil. Rp.
REKLAMA
Karta a internetové bankovnictví do druhého dne
Následující den po založení účtu jsem si měl přijít pro platební kartu a přístup k internetovému bankovnictví. Po 45minutovém čekání jsem na přepážce strávil dalších 45 minut a odcházel s kartou – ovšem ještě nikoli aktivovanou. Prý se nepodařilo navázat spojení s Jakartou, a tak se mám zastavit ve 4 hodiny odpoledne.
Do banky jsem přišel ve stanovený čas. Na dveřích visela cedulka "Tutup" (Zavřeno). Když jsem ale strážnému sdělil, že mám domluvenou schůzku, vpustil mě.
Tentokrát jsem ve frontě nečekal. Banka byla prázdná, jen několik zaměstnanců ještě pracovalo. Bankéř na mě už čekal. Kartu, kterou jsem dopoledne dostal, jsem zase vrátil, neboť mi mezitím aktivovali kartu jinou. Navolil jsem si 6místné PIN a bylo mi aktivováno internetové bankovnictví, k němuž jsem si též navolil úvodní vstupní heslo.
K pasivním operacím na bankovním účtu (kontrola zůstatků a pohybů) stačí uživatelské jméno a heslo, pro aktivní operace jsou zasílány kódy na mobilní telefon. Ten musí být od některé z indonéských telekomunikačních společností. Naštěstí jsem si jedno indonéské číslo již předtím pořídil, a tak mi mohlo být v bance na účet navázáno.
Jiná země, jiný zvyk
Indonésie je zemí oproti České republice na druhé straně světa. Přesto i tam lidé řeší především stejné starosti, mají stejná přání a tužby jako lidé v Evropě. Konec konců, všichni jsme přeci lidé. Přesto jsou zvyklosti, které svou odlišností upoutají na první pohled. Kupříkladu standardním polem ve formuláři s údaji v bance (a nejen tam) je náboženské vyznání (agama). Otázka na vyznání patří ostatně mezi první, na které nejčastěji přijde řeč.
Po úspěšném založení účtu jsem se vrátil do hotelu. Na mobilním telefonu jsem měl zprávu od bankéře, že jsem si v bance zapomněl "Departure card", což je karta s osobními údaji a razítkem vstupu do země, kterou mám odevzdávat při odjezdu. Vrátil jsem se tedy do banky, abych se vyhnul komplikacím při návratu domů.
Bankovní hala se mezitím proměnila. Popruhy vymezující směr fronty u pokladen zmizely, židle sloužící k pohodlnějšímu čekání klientů byly přestavěny. Z bankovní haly se stala modlitební místnost. Obdržel jsem zapomenutou výjezdní kartu a – pozvání zúčastnit se společných modliteb křesťanských zaměstnanců pobočky BRI Bank v Sorongu a přilehlých expozitur. Scházejí se takto jednou měsíčně a já měl štěstí, že jsem banku navštívil ve správný den – a že jsem svou Depatrure card nechal ve změti papírů v bance po aktivaci platební karty.
