Nakupovat bezpečně? Nejen s platební kartou

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš – aneb neposílejme peníze, dokud nedržíme zboží v ruce. To se týká zejména podezřele levných a impulsivních nákupů přes neověřené internetové obchody. Tam bychom mimochodem vůbec neměli nakupovat.

Radost z levného dárku nám zhořkne v momentě, kdy peníze jsou už pryč a nakoupený tovar nikde. Nebo nám něco přijde, ale není to zboží, které jsme chtěli a objednali si ho. A také může nastat alternativa, kdy sice jde o námi vybraný artikl, ale jaksi opotřebovaný či dokonce nefunkční. Těch variant zklamání je prostě mnoho.

Buď si tedy kupujme zboží v ověřených, známých e-shopech a těch pár procent navíc k ceně berme sportovně, nebo počítejme s tím, že můžeme prohrát na celé čáře. Dokonce ani zaplacení na dobírku nás zcela nezachrání (i když v případech neověřených internetových obchodů je to alespoň nějaká míra jistoty), protože pravý stav věci zjistíme až po rozbalení několika vrstev obalů.

Podej prst a budou chtít celou ruku – aneb pozor na podvodníky, kteří se tváří jako naše banka, pojišťovna, jako náš dodavatel či jiná oficiální instituce. Je to jako onen známý fígl s dobrým a zlým policistou. Jednou jsme údajně vyhráli v jakési loterii či se nám vracejí nějaké peníze z neuskutečněné transakce, jindy jde o domnělý nedoplatek úvěru nebo dluh za jinou službu. Společným jmenovatelem je pak žádost, vlastně taková drobnost, nicotnost – jen je potřeba něco potvrdit, poslat svoje osobní údaje, něco si stáhnout či aktualizovat.

Nejčastější (nikoliv ovšem jedinou) formou nebezpečných podvodů je tzv. phishing – jde o podvodnou techniku, která se používá na internetu k získání citlivých údajů klienta. Zásada obrany je vpravdě prostá – v elektronické komunikaci nikdy neotvíráme přílohy neznámých mailů ani neklikáme na odkazy uvnitř mailu, jakkoliv se mohou tvářit, jako důležitá zpráva například z naší banky. Ty ale tímto způsobem se svými klienty nikdy nekomunikují! Opravdu nikdy.

Pokud si přesto nejsme zcela jisti, raději zavolejme na help-line banky, kde nám naše pochyby rozptýlí a případná podezření potvrdí. Každopádně tyto útoky nepodceňujme. Nejsou na první pohled poznat, nemají už problém s češtinou jako dříve, v případě falešných stránek vidíme téměř dokonalou grafiku. Práce podvodníků se bohužel profesionalizuje, což zvyšuje riziko, že se necháme obelhat.

Jako příklad uvádím e-mail, který mě vybízel k aktualizaci mého bankovního účtu, jakkoliv zrovna u této banky jsem žádný účet neměl.

Nedráždi hada bosou nohou – aneb bezpečnost je bez nadsázky na prvním místě, jak vyplývá z názvu celé této kapitoly. A pojďme rovnou k těm nejkřiklavějším pochybením:

• Nepřipojujme se na svůj internetbanking přes veřejné sítě (restaurace, obchodní centra, ale i kanceláře) ani prostřednictvím jiného než svého počítače.
• Svůj počítač, přes který ovládáme naše bankovní účty, nepůjčujme dětem, které mohou navštěvovat neověřené stránky.
• Nemějme heslo pro vstup do internetbankingu či smartbankingu v mobilu.
• Neukládejme si PIN kód do telefonu nebo do peněženky. Tip: Pokud mermomocí potřebujeme mít napsaný PIN, protože si jej nepamatujeme, tak to udělejme chytře. Například tak, že čtyři číslice PINu zakomponujeme do vymyšleného telefonního čísla – 602 264965, adresy či PSČ.
• Nemějme stejný PIN u všech svých platebních karet.
• U platební karty zablokujme možnost platit na internetu – to je proto, že při platbách přes internet se nemusí zadávat PIN (není nutná fyzická přítomnost platební karty), takže zloděj nebo nepoctivý nálezce, může na kartu v klidu nakupovat, případně snižme limit plateb přes internet na minimum a při našich nákupech jej dočasně zvyšme. Tip: Ponechme možnost platby přes internet u karty k našemu vedlejšímu, nikoliv k hlavnímu rodinnému účtu, přes který jdou veškeré naše příjmy a výdaje.
• Při použití platební karty ji neztrácejme z dohledu a nikomu ji nepůjčujme.
• Nesdělujme PIN ani rodinným příslušníkům.
• Nemějme na dovolené všechny karty a hotovost na jednom místě.
• Berme si účtenku při placení kartou, stejně tak jako potvrzenku při výběru z bankomatu.
• Jednou za rok změňme přístupová hesla do intentebankingu a nikam do počítače neukládejme ta stará.

Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí – aneb pokud nám někdo ukradne platební kartu, musíme ji co nejrychleji zablokovat. I přesto, že máme třeba pocit, že jsme ji zapomněli v autě a ráno se tam podíváme. To už taky může být pozdě. Když toto bezpečnostní opatření uděláme včas, naše peníze ochráníme.

Spoluúčast klienta při zneužití karty je do výše 150 euro, tedy pokud s ukradenou kartou někdo nakoupí a my to včas nahlásili, naše náklady budou maximálně 150 euro bez ohledu na skutečnou škodu. A dokonce se lze i na tyto případy připojistit.

Ovšem v případě, že klient porušil bezpečnostní pravidla nakládání s platební kartou, jde celá ztráta na jeho vrub (více u přísloví „Nedráždi hada bosou nohou“). Kontakty na blokaci platebních karet u jednotlivých bank najdete níže v tabulce. Do mobilu si uložte číslo na svou banku.

Tabulka 1: Čísla pro blokaci bankovních platebních karet

* pro volání ze zahraničí, zpracování: vlastní, červenec 2015. Banky seřazeny podle abecedy.

Důvěřovat je dobré, nedůvěřovat je lepší – aneb nepodceňujme bezpečnost při placení kartou. Jak se chovat u bankomatu (ATM – Automated teller machine) už všichni máme „v malíčku“, takže nebudu „nosit dříví do lesa“. Jen připomenu, že tzv. skimmovací zařízení na bankomatech je téměř neviditelné, takže neuškodí, když rukou prohmátneme otvor pro vkládání platebních karet.

Na co se ale úplně zapomíná, je dodržování bezpečnosti při placení kartou v obchodech, restauracích, prostě všude, kde přijímají karty. Tam by měla být naše ostražitost ještě větší než pří výběru hotovosti z bankomatu, ale překvapivě to málokdo řeší.

Při vyťukávání PINu si klávesnici nezakrýváme, jak to automaticky a spontánně činíme u bankomatu. Důvodem snad může být, alespoň dle odpovědí lidí, kteří tak nekonali, že by tím dávali najevo určitou nedůvěru a podsouvali by nečestné úmysly prodavačce, obsluze nebo číšníkovi. Prostě cítíme jakýsi nedefinovatelný ostych, přikrýt si rukou klávesnici, když u nás stojí člověk, který nám poskytoval službu, jenž navíc viditelně a zkušeně v momentě vyťukávání PINu odvrací svou tvář na druhou stranu.

Ale přece tu nejde jen o personál, musíme myslet i na lidi ve frontě za námi, návštěvníky u vedlejšího stolu a také na kamerový systém. Zkrátka rizik odkoukání čísla PINu je nečekaně násobně více než u zmiňovaného bankomatu.

Dalším bezpečnostním prvkem je nikomu kartu nedávat a neztrácet ji z dohledu. To se týká zejména restaurací, kaváren a dalších podobných provozů. Buď jdeme my za terminálem, který je u pokladny, nebo přijde obsluha s mobilním terminálem za námi. Jakákoliv jiná kombinace je z hlediska ochrany našich peněz neakceptovatelná.

Článek je ukázkou z knihy „Konec finančních negramotů v Čechách“ Patrika Nachera, která je ke koupi v nakladatelství Plot.