24. 01. 2008

Nepodceňujme schopnosti trhu

Finanční poradenství

"Představa o zásadní regulační roli profesních sdružení je v našich podmínkách naivní a nereálná," napsal nedávno Jiří Rusnok – a na pomoc mu rychle přispěchal Martin Gardavský.

Škoda, že se neozvali i zástupci asociací, které vůči členům uplatňují přísnější pravidla a které dokázaly svůj segment posunout o kus dál.

Tak jsme zatím mohli číst jen názory představitele asociace, která se i přes členství všech licencovaných subjektů v oboru vědomě rozhodla řadu věcí neřešit (což je její svaté právo), a představitele asociace, která musela výrazně slevit ze svých plánů a kde se velmi jasně ukazuje problém toho, když asociaci dominuje jedna jediná firma.

AKAT A AFAM
Je ale naivní a nereálné navrhovat zásadní regulační roli profesních sdružení, když to funguje nejen v mnoha zemích okolo České republiky, ale i u nás doma?

Stačí se podívat na Asociaci fondů a asset managementu (AFAM), která právě důrazem na samoregulaci dokázala zachránit umírající kolektivní investování a udělat z něj nejdynamičtější segment spoření a investování v ČR.

^REKLAMA

AFAM měl samozřejmě "výhodu" v tom, že na počátku musel čelit krizi, která jej nutila jednat. Měl také velké štěstí na kvalitní lidi ve vedení asociace, a to nejen všemi respektovanou osobnost Jiřího Brabce.

Dobrým příkladem samoregulace je také příprava AKATu na převzetí makléřských zkoušek, řada aktivit České bankovní asociace (například aktivní příprava Basel II), České asociace pojišťoven či některých menších asociací.

Je to tedy možná představa naivní a nereálná, ale přitom v řadě případů dobře fungující. A to nemluvím o asociacích v zahraničí, které si i bez povinného členství dokázaly vybudovat autoritu vůči finančním institucím i dozoru nad finančním trhem.

ROLE ASOCIACÍ
Jak by měla ideální asociace fungovat? Za důležité považuji následující vlastnosti:

^REKLAMA

Být reprezentativní: nemusí povinně sdružovat všechny hráče na trhu, ale její členové by měli tvořit významnou část trhu.

Být respektovaná: musí být schopna chovat se tak, aby vzbuzovala důvěru všech stran – finančních institucí v daném segmentu, dozoru i regulátora, médií i spotřebitelů (či jejich organizací).

Být důvěryhodná: pokud se uzavře na úrovni asociace nějaká dohoda se státem či spotřebiteli, musí být jasné, že dohoda platí a jsou jí vázáni všichni členové asociace.

Být ochotna investovat do spolupráce: pokud je stát ochoten s asociací spolupracovat na úpravě podmínek v daném sektoru, musí být asociace schopna poskytovat relevantní vstupy a věcně v debatě vystupovat od jejího počátku. To obvykle mívá lepší výsledky než investování do lobbyistů při projednávání legislativy v parlamentu.

Být schopna zajistit punc kvality: měla by tedy důsledně vyžadovat, aby vše, na čem se asociace dohodne, velmi důsledně dodržovali všichni členové – a také to důsledně vymáhat. A neustále vysvětlovat spotřebitelům, proč jsou členové asociace důvěryhodnější než nečlenové.

Takové asociace by měly dostat větší prostor k tomu, aby pomáhaly svým členům rozvíjet byznys, snižovat náklady na regulaci a spolu se státem se snažit, aby byl český finanční sektor schopen konkurovat zahraničním institucím.

Samozřejmě se také můžeme rozhodnout, že snaha takové asociace mít je zbytečná. Proč bychom ale měli být tak jiní než země, které si tak často bereme za vzor?

Vstoupit do diskuze 7 komentářů

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Radek Mann

2 srpna, 2006

Osobně nemám nic proti samoregulaci. Nicméně jsem nucen se zamýšlet nad dopady na trh.
Nesouhlasil bych s přirovnáním pana náměstka k jiným profesním organizacím, členy AKAT, AFAM nebo APFCR jsou velké finanční instituce, s přístupům ke zdrojům, například na právní zastupování, mají možnost zaměstnávat lidi, kteří se profesnímu sdružení věnují atd..
V oblasti, o které se bavíme je situace poněkud odlišná, trh v České republice je rozdělen mezi několik dominatních společností s několika stovkami až tisícovkami spolupracovníků. A na zbývajících pár malých a bezvýznamných, jak jsem na některém servru četl definici firem, majících pouze desítky spolupracovníků :-).
Nejsme příznivcem státních regulovčíků, ale tak nějak se bláhově domnívám, že si do jisté míry zachovávají jistou nezávislost. Což si v žádném případě nemohu myslet o organizaci, ve které budou sdruženi velcí a dominantní a pár těch malých a bezvýznamných a která by měla dohlížet nad etikou trhu (Do etiky zahrnuji například i právní normy, neměla by existovat situace, kdy je konstatováno, že je něčí konání sice neetické, ale jinak plně v souladu se zákony.)
Že i velká společnost může udělat zcela zásadně špatné rozhodnutí, o tom jsme se v minulosti již přesvědčili. A umím si představit ten tlak, kterým by pak působila na orgány profesního sdružení. A možná že ani ne aktivně, že by říkala „ale mě přeci nemůžete potrestat!“, ono by bohatě postačovalo pasivní nátlak, rozhodování příslušných orgánů, „a co se stane, když je potrestáme? Nestáhnou své lidi z jednotlivých odborných skupiny? Nedojde k paralyzování celého sdružení? A co na to řeknou novináři, taková veliká firma!“ .
Proto bych se poněkud obával samoregulace. Pokud tedy není cílem profesního sdružení odbourat právě ty malé a bezvýznamné.

Odpovědět
Zachrdla - TriMan

2 srpna, 2006

Myslím, že diskuse o profesní samoregulaci je v této chvíli předčasná a zbytečně odvádí pozornost od základního tématu, kterým je regulace zprostředkování a poradenství. Stát (po diskusi s odbornou veřejností) musí nejprve stanovit pravidla hry. Teprve potom se může rozhlížet, jestli na trhu existují profesní sdružení splňující daná kriteria (kriteria formulovaná panem náměstkem jsou správná a vystihující). A až ve třetím kroku (budou-li již nastavena pravidla hry a bude-li i existovat odpovídající profesní sdružení) můžeme diskutovat o tom, jestli tomuto sdružení stát některé pravomoci přepustí či nikoli. Zatím jsme ale na úplném začátku. Zatím se ještě nedokážeme shodnout na rozlišovacích znacích mezi poradenstvím a zprostředkováním. Zatím tápeme v tom, co je a co není etické. Zatím stávající profesní sdružení svými stanovisky spíše odrazuje než napomáhá. Takže postupujme krok za krokem a nepřeskakujme, mohlo by to mít velmi negativní dopady. Jednou i my budeme mít svoji fungující samoregulaci, musíme ale do toho nejprve dozrát.

Odpovědět
Karel

2 srpna, 2006

Převzít od státu řadu let fungující makléřské zkoušky požadované zákonem – to je samoregulace? To snad ne! A běžte na ČAP řešit systémový problém s pojišťovnou – půl roku si vás budou přehazovat jejich sekce a nakonec se dozvíte že nemají ke svým členům žádné kompetence! Pan náměstek by měl sestoupit ze svého Olympu o dva roky zpět – tenkrát měl reálný pohled na zdejší trh pobytem na MF a neustálých zahraničních cestách ho bohužel ztratil!

Odpovědět
Petr Šafránek

2 srpna, 2006

Situace kolem makléřských zkoušek potvrzuje můj níže uvedený názor – AKAT se začal o makléřské zkoušky zajímat až v okamžiku, kdy stát přitvrdil a tehdejší KCP vyslovila názor, že určitý typ této zkoušky by měli mít všichni přepážkoví pracovníci bank, nabízejíci investiční instrumenty. V ten moment logicky AKAT začal vyvíjet aktivity, aby tyto zkoušky mohl dělat a zaměstnanci jeho členů nemuseli jezdit na zkoušky do Prahy. Byla to tedy jasná reakce na tlak státu!

Odpovědět
Richard Siuda, Conseq Investment Management

14 srpna, 2006

Makléřské zkoušky jsou pouze jednou z částí aktivit AKATu a rozhodně ne tou nejstarší. AKAT má mnohé další sekce, jako custody, asset management, dluhopisy, etická komise, kolektivní investování a další. Zároveň souhlasím s tím, co napsal jako reakci na tento příspěvek p. Šafránek, totiž že hlavním motivem k převzetí makléřských zkoušek byla obava bank z toho, že by všichni jejich přepážkoví zaměstnanci museli mít makléřskou zkoušku u KCP – jenže k tomu se váže i druhý problém, totiž že již dlouho před rozhodnutím zkoušky převzít byla s KCP mnohokrát diskutována zkouška kategorie IV, která byla na jednu stranu velmi přísná, na druhou stranu téměř vůbec neprověřovala to, co by bylo potřeba. Právě jednání o tomto problému vyvolalo celé téma organizování makléřských zkoušek AKATem – převzetí fungujících zkoušek nebylo hlavním tématem, šlo především o vytvoření kategorie zkoušky pro přepážkové pracovníky a její případná aplikace i na investiční poradce či investiční zprostředkovatele, kteří dnes pracují v podstatě bez jakéhokoliv prověření jejich znalostí z oblasti investic.

Odpovědět
Petr Šafránek

2 srpna, 2006

Souhlasím s panem náměstkem, že AFIZ musela slevit ze svých samoregulačních plánů. Příčinou ovšem není dominance jedné firmy, ale rezignace státu na aktivní dozor. Pan náměstek správně vzpomenul příčiny vzniku a úspěchu UNIS (AFAM) – ohrožení obchodu. Chtít ovšem „samoregulovat“ obchodní firmy v situaci, kdy necítí žádné ohrožení, je velmi složité, ne-li nemožné. Majoritní oblastí činnosti většiny finančních zprostředkovatelů je pojišťovnictví. Na dodržování zákona 38/2004Sb. dnes ve skutečnosti nikdo nedohlíží – nejsou lidi…. Přijít za této situace se samoregulací je opravdu velmi složité – fimy se logicky ptají, proč si samy sobě mají komplikovat obchod, když tady budou vesele a za tichého přihlížení státu působit ostatní, kteří si obchod nekomplikují (a to ani dodržováním platné legislativy) … Jenom blázen by se „samoreguloval“ v situaci, kdy by to znamenalo, že jej díky tomu ostatní obchodně „převálcují“! Samoregulace je reálná pouze v situaci, kdy ji dotyčné subjektu cítí jako potřebnou nebo dokonce nutnou pro zachování svého byznysu.

Odpovědět
Petr Šafránek

2 srpna, 2006

Ještě bych doplnil, že druhá cesta, vedoucí reálně k samoregulaci, je tlak klientů. Jinými slovy – jde o to, zda samoregulace je či není konkurenční výhodou. Zatím jednoznačně není. AFIZ proto navázala spolupráci s významnými organizacemi na ochranu spotřebitelů, je to ovšem běh na velmi dlouhou trať. Zatím je klientům úplně jedno, zda poskytovatel služeb je či není členem nějaké samoregulační organizace.

Odpovědět

Zpět k článku