"Představa o zásadní regulační roli profesních sdružení je v našich podmínkách naivní a nereálná," napsal nedávno Jiří Rusnok – a na pomoc mu rychle přispěchal Martin Gardavský.
Škoda, že se neozvali i zástupci asociací, které vůči členům uplatňují přísnější pravidla a které dokázaly svůj segment posunout o kus dál.
Tak jsme zatím mohli číst jen názory představitele asociace, která se i přes členství všech licencovaných subjektů v oboru vědomě rozhodla řadu věcí neřešit (což je její svaté právo), a představitele asociace, která musela výrazně slevit ze svých plánů a kde se velmi jasně ukazuje problém toho, když asociaci dominuje jedna jediná firma.
AKAT A AFAM
Je ale naivní a nereálné navrhovat zásadní regulační roli profesních sdružení, když to funguje nejen v mnoha zemích okolo České republiky, ale i u nás doma?
Stačí se podívat na Asociaci fondů a asset managementu (AFAM), která právě důrazem na samoregulaci dokázala zachránit umírající kolektivní investování a udělat z něj nejdynamičtější segment spoření a investování v ČR.
REKLAMA
AFAM měl samozřejmě "výhodu" v tom, že na počátku musel čelit krizi, která jej nutila jednat. Měl také velké štěstí na kvalitní lidi ve vedení asociace, a to nejen všemi respektovanou osobnost Jiřího Brabce.
Dobrým příkladem samoregulace je také příprava AKATu na převzetí makléřských zkoušek, řada aktivit České bankovní asociace (například aktivní příprava Basel II), České asociace pojišťoven či některých menších asociací.
Je to tedy možná představa naivní a nereálná, ale přitom v řadě případů dobře fungující. A to nemluvím o asociacích v zahraničí, které si i bez povinného členství dokázaly vybudovat autoritu vůči finančním institucím i dozoru nad finančním trhem.
ROLE ASOCIACÍ
Jak by měla ideální asociace fungovat? Za důležité považuji následující vlastnosti:
REKLAMA
Být reprezentativní: nemusí povinně sdružovat všechny hráče na trhu, ale její členové by měli tvořit významnou část trhu.
Být respektovaná: musí být schopna chovat se tak, aby vzbuzovala důvěru všech stran – finančních institucí v daném segmentu, dozoru i regulátora, médií i spotřebitelů (či jejich organizací).
Být důvěryhodná: pokud se uzavře na úrovni asociace nějaká dohoda se státem či spotřebiteli, musí být jasné, že dohoda platí a jsou jí vázáni všichni členové asociace.
Být ochotna investovat do spolupráce: pokud je stát ochoten s asociací spolupracovat na úpravě podmínek v daném sektoru, musí být asociace schopna poskytovat relevantní vstupy a věcně v debatě vystupovat od jejího počátku. To obvykle mívá lepší výsledky než investování do lobbyistů při projednávání legislativy v parlamentu.
Být schopna zajistit punc kvality: měla by tedy důsledně vyžadovat, aby vše, na čem se asociace dohodne, velmi důsledně dodržovali všichni členové – a také to důsledně vymáhat. A neustále vysvětlovat spotřebitelům, proč jsou členové asociace důvěryhodnější než nečlenové.
Takové asociace by měly dostat větší prostor k tomu, aby pomáhaly svým členům rozvíjet byznys, snižovat náklady na regulaci a spolu se státem se snažit, aby byl český finanční sektor schopen konkurovat zahraničním institucím.
Samozřejmě se také můžeme rozhodnout, že snaha takové asociace mít je zbytečná. Proč bychom ale měli být tak jiní než země, které si tak často bereme za vzor?