Lék nízkého úročení? Střadatelé, plačte!
Kladný úrok pokrývající inflaci? Tak na to cosi takového zapomeňte. Když už investor nebo střadatel cosi zinkasuje, má to být draze vykoupená odměna na podstoupené riziko. Nastoupila doba finančního útisku, ve které mají být závazky inflačně umazávány. Pokud bude 2% roční inflace a 1% úročení, věřitel bude rok co rok tratit. A za deset let dlužníkovi zmizí desetina dluhu..
Webové stránky jsou toho plné. Prasátka střadatelů a úspory mají trpět a být stlačovány politikou úrokových sazeb nižších, než činí míra inflace. Konkurencí pro našetřené koruny, eura nebo třeba dolary totiž jsou koruny, eura nebo třeba dolary, které v podobě likvidity dodávají centrální banky.
Obrázek 1: Úspory budou v důsledku finančního útlaku v podobě nízkých úrokových sazeb trpět. Ceny aktiv mají být závratné, vyplácí se spekulovat a otevírat sázky na růst cen aktiv. Střadatelé mají strádat, dlužníci mají být podpořeni.
Zdroj : Vyhledavač Google
Protože jsou centrální banky ochotné poskytovat financování, peněz může být dost a ještě více, nedojdou. Hospodářská deprese už nehrozí. Dluhy a zadlužení prý může růst nade všechny meze a praktiky jako kvantitativní uvolňování, helikoptérové peníze anebo třebas poskytování zdrojů financování úvěrů centrální emisní bankou („funding for lending“) mají zajistit, aby peníze nedošly.
Ano, v roce 2020 vstoupily národní vlády, za podpory různých institucí včetně centrálních bank, do boje s pandemií nemoci COVID-19. Nastoupily ambiciózní a dalekosáhlé fiskální a měnové stimulační balíčky a opatření. Použité taktiky peněžní a rozpočtové expanze nebývalých rozměrů, jakkoliv jsou pro boj s pandemií zásadní, mají své důsledky. Jedním z nich je finanční útisk střadatelů a přebytkových subjektů a druhým zvýhodnění dlužníků. Nízké úrokové sazby mají být lékem.
Centrální banka bezednou kasičkou?
Nekonvenční měnověpolitické nástroje se ve světle posunů souvisejících praktik staly novým standardem. Novým normálem jsou i nízké, nulové anebo i záporné úrokové sazby. Cestou k hospodářskému oživení se stalo „tištění“ peněz, financování poskytované centrálními bankami. V době pandemie COVID-19 pak centrální banky v duchu hesla „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“ prezentují, že nafukování bilancí a poskytování financování z jejich měšce je osvědčeným nástrojem. Co se v poslední dekádě naučily, má být v dekádě následující ordinovaným lékem.
REKLAMA
Čas od času můžeme slyšet, že dnešní dluhy budou platit ještě naši vnuci. Co už ale neslyšíme, je realita – v historii se dluhy umazávaly měnovou inflací. Státy své dluhy redukovaly, ať už měnovou inflací, tak měnovými reformami. Když se v 90. letech profesor ekonomie František Vencovský v knize „Dějiny ekonomického myšlení do roku 1945“ ohlížel na století hospodářské a měnové politiky, upozorňoval na mnohé měnové zádrhele z doby dávno minulé.
Finanční a měnový vývoj byl složitý už kdysi, byl nepřímočarý, plný zvratů. Když nastoupily těžké časy, emisní pravidla zamezující a limitující inflační financování centrální bankou byla prolomena. Na našem území se to několikrát zopakovalo už za dob Rakouska-Uherska. Tíživá situace státních financí vždy znamenala, že „centrální banka musela ustoupit a obětovat svou měnovou politiku politice rozpočtové“.
Vencovského příkladem takového inflačního financování rozpočtových deficitů bylo třebas uvolnění emisní politiky Rakouské národní banky v březnu 1848. Došlo k zastavení směnitelnosti stříbrných mincí za bankovky. Obnovená směnitelnost v roce 1858 dlouho nevydržela. O pár let později byla opět jednou idyla roztrhána na kusy, centrální banka dostala možnost hodit záchranný kruh.
Prohraná válka s Pruskem v roce 1866 si vyžádala přijetí zákona, který dal ministru financí povolení „k opatření peněžních prostředků nutných za válečné tísně a k zajištění dalšího bytí státního hospodářství rozvráceného vpádem nepřítele“.
Útisk střadatelů a zvýhodňování dlužníků
To, co by se v dnešní hantýrce dalo označit za neortodoxní měnovou politiku, bylo v různých formách a obměnách uplatňováno už v době dávno minulé. Třebas i v roce 1892 vzniklá rakouská koruna, předchůdkyně koruny československé, skončila v roce 1919 inflačním rozvratem a měnovou reformou. Mezitím stačila profinancovat nejeden schodek deficitního hospodaření.
REKLAMA
Na propadlišti dějin pak skončila o florinová měna, peněžní jednotka dělitelná na 100 krejcarů, stejně jako nenaplněné snahy o přidružení do Latinské měnové unie. Zvraty, rozvraty a epizody měnového financování byly, jsou a budou. Zpět ale k době dnešní, době vyznačující se cílováním inflace spotřebitelských cen a souvisejícím finančním útiskem střadatelů.
Obrázek 2: Zatímco ceny investičních aktiv zažívají inflaci a investoři nesou větší rizika, centrální banky se stávají věřiteli a investory, dluh a finanční aktiva v jejich bilancích se hromadí. Investoři mají být spoutáni inflační daní a střadatelé nést důsledky.
Zdroj : Vyhledavač Google
I dnes mají být dluhy v reálném vyjádření díky měnové inflaci snižovány. Státy mohou své závazky vyjádřené v domácí měně třebas i nenápadně umazávat. Pokud byly z indexu spotřebitelských cen odstraněny ceny, které vlivem měnové inflace rostou, nelze se divit, že na růst peněžní zásoby takto měřená inflace nereaguje. Měnovou inflací jsou živeny a přiživovány cenové bubliny a vyšponované ceny aktiv. Tentokrát to má být jiné, hladké přistání má jistit makroprudenční politika.
Finanční krize roku 2008 se stala předělem. Vlády napříč zeměmi se ve snaze oživit růst opřely o nové dluhy. Státní dluhopisy se ve velkém prodávaly a jejich nákupy leckdy umožnily dodáváním čerstvé likvidity centrální banky. Centrální banky pod taktovkou kvantitativního uvolňování nafukovaly své rozvahy. To, co bývalo nekonvenční, má být novým normálem.
Označí-li se důsledky jako finanční represe a útisk střadatelů, má to negativní konotaci. Jde totiž o formu konfiskace a přerozdělování ordinované tvůrci měnové politiky. Už není třeba střadatelů, zdroje financování poskytne centrální banka prostřednictvím měnové inflace.
REKLAMA
Měnové financování „takřka učebnicové“
František Vencovský ve svém dějinném ohlédnutí upozorňoval na střetávání v názorech na řešení praktických hospodářských problémů a souvisejícím měnovém a finančním dění. Jakkoliv byly ekonomické školy protichůdné a nejednou sebevědomé, „tíživé problémy státního rozpočtu se řešily v měnové historii už takřka tradičně – na vrub měnové politiky“. Slovy Vencovského šlo o řešení „takřka učebnicové“.
I když třeba byla měna ukotvena a uplatňovalo se nějaké zákonné krytí, když nastoupily těžké časy, emisní pravidla zamezující inflační financování byla prolomena. A tak když dnes kreslené vtipy naznačují, že špatný dluh může být naložen a odvezen, ukryt a zamknut do bilancí finančních subjektů, které jsou financovány likviditou dodávanou centrální bankou, na zkušenosti ze staletí finančních pošetilostí nelze zapomínat.
Obrázek 3: Investoři bruslí na tenkém ledě potenciálně toxických aktiv a inflací zatížených investičních aktiv. Investice jsou ovlivněny spekulativní složkou a vírou ve všemohoucnost centrálních bank.
Zdroj : Vyhledavač Google
Dočkaly jsme se zvláštních dob. Strůjci měnové politiky vytvářejí prostředí, ve kterém se nemá vyplácet šetřit. Všechno souvisí se vším. Národní dluh s kvantitativním uvolňováním a nafukováním bilance centrální banky. Stlačené úrokové sazby s udržitelností a ufinancovatelností dluhové služby. Nastupuje hromadění dluhů s tím, že centrální banka (na výše uvedeném obrázku reprezentovaná FEDem) krmí své bubliny nebo nafukují do nebes ceny aktiv.
Jsou aktiva, na která investoři bez zadlužení a rolování dluhu nedosáhnou. Kdo byl bonitní, koupil ta správná aktiva ve správnou dobu, dosáhl na dluhové financování, mohl nebývale zbohatnout. Kdo se na vlně měnové inflace nesvezl, relativně zchudl. V realitě jde o zásadní změny, které jsou předzvěstí nejisté budoucnosti. Není inflace jako inflace, kromě inflace spotřebitelských cen světem hýbe i inflace cen aktiv a inflace měnová.
Nad tím, že sledování inflace jedním cenovým indexem je pošetilé, se pozastavoval už kdysi Adolf Sturmthal (1903-1986):
„Kdyby byl někdo sledoval jenom index cen, nebyl by měl ani tušení, že existuje nějaká jen poněkud podstatnější inflace; a kdyby naopak někdo byl sledoval jen bankovní úvěr a kursy akcií, byl by býval přesvědčen, že inflace je tu,…“.
Psal o tom v roce 1937 v knize Velká krise netušíc, že bude z Rakouska emigrovat, že vzniklá pnutí směřují k válce, k inflaci a měnovým reformám.
