Nový zákon o spotřebitelském úvěru lichvu nejspíš neomezí
Motivací pro přijetí novely Zákona o spotřebitelském úvěru by měla být transpozice směrnice 2011/90/EU ze dne 14. listopadu 2011, která se zabývá především sjednocením RPSN v EU, jejím hlavním cílem je však zvýšení ochrany spotřebitelů před nabídkami a praktikami některých úvěrových společností. Základní myšlenka tedy vyvolává optimismus, zkušenosti s novelami z minulosti pak spíše opatrnost, nebo pesimismus.
Podle ministra financí Miroslava Kalouska je cílem novely „především posílení postavení spotřebitelů a principu odpovědného úvěrování.“ Záměr je to možná správný, protože na trhu stále působí množství subjektů, jejichž cílem je zneužívání špatné situace jejich potenciálních klientů, k čemuž využívají neférové praktiky vedoucí k eskalaci problémů stále více se zadlužujících lidí.
Hlavním pozitivem novely by měl být zákaz využívání směnek a šeků jako nástroje ručení u spotřebitelských úvěrů. Již podepsaných směnek se novela bohužel nedotkne, ale i přesto jde o pozitivní krok. Zákaz se týká také využívání placených čísel (začínajících číslicí 9) ke sjednávání a zprostředkovávání úvěrů a mimo jiné došlo také k výraznému zvýšení pokut za porušování zákona, což by rovněž mohlo pomoci k omezování nezákonného chování některých subjektů. Rovněž dojde ke zpřesnění úpravy v oblasti zprostředkovatelů úvěrů (například prodejci aut apod.), kde je zakotvena možnost odstoupení od smlouvy se zprostředkovatelem, nebo způsob odměňování.
Z dalších návrhů, které mají za cíl omezit některé nekalé praktiky, však již tak velké nadšení nepanuje. Jedním z návrhů, které by měly omezit poskytování peněz za nevýhodných podmínek a zároveň ochránit spotřebitele, je zákaz zajišťovat úvěr předměty, nebo majetkem, který výrazně převyšuje hodnotu úvěru. Zejména se tím má předejít poskytování relativně malých úvěrů zajištěných nemovitostmi. „Ustanovení může ovšem v praxi vést k situacím, kdy bankovní instituce nebudou moci poskytnout spotřebiteli úvěr, neboť nebude možné pro zajištění pohledávky ručit nemovitostí. Lze tedy očekávat, že v praxi budou využívány mnohem častěji ručitelské závazky třetích osob či zajištění pohledávky movitým majetkem – například automobilem,“ říká Pavel Fráňa z advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři. Lidé kvůli tomu mohou častěji sáhnout po nabídkách, kde jim sice ručení nebude třeba, ale podmínky splácení mohou být mnohem nevýhodnější.
Dalším bodem, který je poměrně často kritizován ze strany odborné veřejnosti, je nutnost odborně posoudit, jestli je spotřebitel schopen poskytnutý úvěr splácet. Tato povinnost se vyskytuje již v platném zákonu, problém je ale v tom, že „podle § 22 odst. 5 ZSÚ se zde navíc uplatní vyvratitelná domněnka, že věřitel tuto povinnost nesplnil,“ míní JUDr. Ervín Perthen, advokát z Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o. a pokračuje: „Je tedy porušena zásada presumpce neviny a orgány dozoru (Česká národní banka a Česká obchodní inspekce) by tedy teoreticky měly zahájit správní řízení s každým poskytovatelem spotřebitelského úvěru, neboť již od okamžiku uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu existence vyvratitelné domněnky by byly naplněny skutkové okolnosti umožňující uložení sankce. Teprve tehdy, když by věřitel v každém jednotlivém případě prokázal, že s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet, mohl by se věřitel odpovědnosti za správní delikt zprostit.“ Zákonodárce tak z lidí vytváří nezodpovědné hlupáky a zase vytváří prostor pro to, aby spotřebitelé, v případě důsledného dodržování zákon a ze strany věřitelů při žádosti o úvěr, ve větší míře uváděli nepravdivé údaje, pokud na něj budou chtít dosáhnout.
REKLAMA
Jedním z nedostatků, který rovněž může mít opačný efekt, než jaký byl myšlen, je na jedné straně požadavek, aby byly ve smlouvě informace uváděny jasným, výstižným a zřetelným způsobem, ale již není jasně uvedeno, které informace jsou vhodné a které nikoli. Povinnost uvádět množství informací pak rovněž nemusí mít kýžený efekt, protože dlouhé smlouvy nejsou tím, co by klienti rádi četli a může tak docházet k tomu, že budou podepisovat něco, čemu nerozumí a co pro ně bude nevýhodné (i když pravidlo přečíst musíš a podepsat můžeš, by měl znát každý).
Přicházet každé dva roky s novou regulací, která má za cíl zvyšovat ochranu spotřebitelů, asi není ideálním řešením. Na jedné straně se po určité době objeví nové praktiky lichvářů, kteří si najdou způsob, jak omezení obcházet. Každá nadměrná regulace ztěžuje podmínky pro seriózní obchodníky a společnosti, a naopak vytváří prostředí pro nové podvodníky a rozvoj šedé ekonomiky. Zkušenosti z minulosti mluví za vše, a to nejen v oblasti úvěrů.
Na druhé straně taková regulace prakticky dělá z lidí nesvéprávné a nezodpovědné hlupáky, přičemž mnohem účinnější by bylo zaměřit se na zvyšování finanční gramotnosti. Lidé dnes mají pocit, že je zákonné normy ochrání před podvodníky, ale v konečném důsledku pouze snižuje jejich opatrnost a zodpovědnost v rozhodování o finančních záležitostech.
