České pomazánkové máslo se musí přejmenovat, protože kvůli nižšímu obsahu tuku by klamalo spotřebitele. Ale to, že například v německé Coca-Cole je sladidlem cukr a ve slovenské nebo bulharské je to isoglukóza, to už problém není. Proč? Protože lidé na východ od bývalé železné opony mají jiná očekávání a jiné chutě (?!).
Vliv velkých nadnárodních společností je zkrátka mnohem větší, než potřeba říkat zákazníkům pravdu nebo nabídnout všem stejný produkt pod stejným jménem a jako vysvětlení pak stačí jeden donebevolající nesmysl o jiných chutích. Zdá se, že budeme stále častěji a stále ve více oblastech svědky určité segregace, protože jsme si sice všichni rovni, akorát někteří jsou si trochu rovnější.
Když začalo vycházet najevo, že některé země jižní Evropy na čele s Řeckem nezvládají platit své dluhy, bylo nutné přijít s řešením, které bude vypadat důvěryhodně a rovněž ve veřejném zájmu. Lidé na jihu Evropy jsou zkrátka zvyklí na to, že dostávají nadprůměrné platy za podprůměrnou kvalitu práce, tak jim musíme pomoci. Že by začali šetřit? Ani nápad. A aby to znělo důvěryhodně, je potřeba vyvolat zdání, že zachraňujeme celou Evropu, protože zachraňujeme Euro.
Ve skutečnosti se však zachraňují velké německé a francouzské banky, které nalily do státních dluhopisů zemí PIIGS velké peníze s vidinou velkého, a hlavně bezpečného zisku. V normální ekonomice společnost a její management pyká za svoje špatné rozhodnutí ztrátou. V dnešní ekonomice za špatná rozhodnutí managementu bank platí normální lidé.
Poslední iniciativa, s níž přišla německá kancléřka Merkelová a francouzský všeuměl Sarkozy vyznívá stejně tragikomicky. Banky by se měly spolupodílet na vyřešení situace a vzdát se části investovaných peněz, což zní logicky. Výsměchem je ale pouze dobrovolná účast a navíc banky, které se něčeho takové účastní, chtějí záruky od státu.
REKLAMA
Podobného případu jsme byli svědky po vypuknutí krize, když se začal hroutit finanční systém a bylo potřeba udělat rázné kroky a najít viníka vzniklé situace. Všichni věděli, že hlavním důvodem byla honba za zisky velkých bank, jejichž chamtivost ve spojení se špatnými rozhodnutími přivedla finanční systém až na okraj propasti. Některé banky však byly příliš velké na to, aby padly, a tak milionové padáky jejich neschopných manažerů zaplatí lidé na vyšších daních nebo inflaci.
Za normální situace své dluhy platí dlužník, v případě velkých bank, které jsou zkrátka jiné, platí všichni ostatní. Politické špičky si přeci tak silného partnera nemohou dovolit nechat padnout.
Zdánlivě tyto věci spolu vůbec nesouvisí, lidé to ale vidí jinak. Političtí lídři by si v každém případě měli dát pozor na to, jak dlouho jim bude její výstřelky veřejnost akceptovat a přecházet je stoickým mlčením. Historie nás naučila, že k tomu, aby se věci daly do pohybu, někdy stačí pouhé maličkosti. V konečném důsledku se ale ukáže, že těch maličkostí bylo mnoho a ty poslední byly už jen pouhými kapkami, které přetekly přes pohár trpělivosti.
Všichni víme, jak to dopadlo, když se naposledy naší západní sousedé začali stavět do role lepší společnosti s tendencí mít různý přístup k různým národům a rasám. O násilném řešení dnešní situace někteří lidé již nějakou dobu otevřeně mluví a nezdá se, že by svá slova nemysleli vážně.
