Peníze na důchody v USA mizí rychleji, než se čekalo

Ponziho systém je oblíbeným způsobem podvodníků, jak nenásilně vylákat peníze od důvěřivých naivních lidí, kteří se nechají nachytat na sliby o zajímavých, většinou nereálných výnosech. Životnost takového systému závisí na šikovnosti těch, kteří lanaří nové duše, množství těch, kteří se nechají nachytat, slibovaných výnosech (čím reálnější, tím déle to může fungovat) a pak také na tom, jak rychle podvodníci stihnou utrácet nově nabyté prostředky.

Jedním z posledních, poměrně úspěšných systémů, který fungoval dostatečně dlouho a nachytal dostatečně velké množství naivních hlupáků, byl fond Bernarda Madoffa. Ten nějakou dobu dokonce vyplácel zajímavé výnosy, čímž získával popularitu i nové peníze, ale nakonec musel s pravdou ven a zanechal za sebou miliardové škody. Na internetu se pak objevovali obrázkové vtipy o tom, jak Madoff vysvětluje, že příkladem k jeho podnikatelskému modelu byl systém sociálního zabezpečení v USA.

Koncem dubna se objevila v médiích zpráva o tom, že ve fondech systému sociálního zabezpečení v USA, z nichž jsou vypláceny dávky důchodcům od státu, mizí peníze mnohem rychleji, než byly dosavadní předpoklady. Systém podle posledních analýz sice ještě vysloveně nekrachuje, ale peníze vyplácené důchodcům by měly dojít v roce 2035. Kromě toho rychleji také dojdou peníze v systému pomoci pro postižené (2016), nebo v systému zdravotní starostlivosti Medicare (2026).

Tato zpráva opět rozdmýchala diskuse o tom, že státní sociální systém je prakticky to samé, co ponziho schéma. Na začátku jsou sliby o investování peněz, pak se peníze na výplatu důchodců generují od mladších ročníků, ale jsou používány také na jiné účely, než důchody a ti, co do systému přišli později, dostanou stále méně (sociální zabezpečení), nebo vůbec nic (ponzi). Rozdíl je akorát v tom, že u ponziho schématu jde autor do vězení (pokud je polapen) a u státního sociálního systému nikoli.

Do karet jim nahrává také fakt, že politici se nedokáží rozhodnout, jestli budou kvůli navýšení množství prostředků zvyšovat daňové zatížení (což je v roce voleb prakticky nemyslitelné), nebo zkrátka přistoupí k jiným opatřením, jako jsou snižování dávek, prodlužování věku odchodu do důchodu apod. Ty jsou tak oblíbené i v jiných zemích, které začínají pociťovat problémy s udržitelností svých důchodových systémů. USA mají již dnes poměrně velký problém s financováním těchto programů, které znamenají nezanedbatelnou zátěž pro již tak křehký rozpočet a rozdíl mezi příjmy a výdaji je stále více a více v mínusu.

^REKLAMA

Lidé v USA sice nejsou odkázání pouze na státní důchod a kromě tradiční pomoci od státu mají také jiné možnosti. Ani ty ale nejsou bez problémů. V dosti nelichotivé situaci se již před několika lety octly podnikové systémy, které jsou založeny na principu, že (většinou velké) firmy vyplácejí po odchodu do důchodu svým bývalým zaměstnancům určitou doživotní dávku. Jejich fungování ale bylo podmíněno existencí rezervních fondů, z nichž může firma v případě potřeby čerpat prostředky na fungování formy. A podobně, jako je tomu u státního systému, ani ve firemních rezervních fondech není v současné době dostatek prostředků na to, aby pokryly potřeby důchodců. Mladí lidé a zaměstnanci zkrátka nejsou schopni financovat důchody, za což může stárnutí populace a výrazné prodlužování života, s nímž se při vzniku průběžných systému jaksi nepočítalo.

Náhradou firemních důchodových systémů se stal systém 401k, který je obdobou našeho penzijního připojištění, ale i ten se nevyhnul problémům spojeným s  krizí na finančních trzích a mnohé fondy doplatily na rizikovější investiční politiku.

Nad důchodci v USA se dnes stahují mračna, ale Američané v tomto svrabu určitě nejsou sami. Krize průběžného systému se dotýká také našeho penzijního systému, přičemž lidé u nás jsou mnohem více závislí na důchodech od státu, než je tomu ve vyspělých západních ekonomikách. A to, že politici napříč politickým spektrem nejsou schopni se dohodnout na penzijní reformě, na optimismu nikomu určitě nepřidá.