Platy a odměny manažerů: Zastropovat ne, ale…
Je zábavné, jak vypadaly některé reakce českých sdělovacích prostředků. V nich se vedle informace o výsledku švýcarského referenda objevily zmínky, že i jiné evropské země bojují proti přeplácení vedoucích pracovníků, protože zavádějí platové stropy. To je ale strašné nepochopení toho, co udělali Švýcaři a naprosté nepochopení toho, co uskutečnil Brusel nedávným rozhodnutím o omezení platů bankéřů a postupným tlakem na zavádění platových stropů na manažerských pozicích. Oba postupy jsou absolutně odlišné, dokonce tak odlišné, že bychom je mohli nazvat „z různých světů“.
(Na tom nic nemění ani to, že švýcarská sociální demokracie chce údajně také prosadit referendum, kterým by chtěla zavést platový poměr manažer : nejhůře placený zaměstnanec jako poměr 12 : 1 – tento opravdu hloupý nápad vznikl v rámci takových hnutí, jako Occupy Wall Street a má mnoho zastánců ve Španělsku či na Islandu. Pravděpodobnost, že by ho schválili Švýcaři v referendu, je velmi nízká.)
V čem je ona odlišnost mezi švýcarským referendem a evropským trendem? Především ve zcela a naprosto základním postoji ke světu. Švýcaři se vyslovili proti tomu, že ve velkých společnostech (ať jsou to banky nebo výrobní podniky či poskytovatelé služeb) pokračovala naprosto nepřijatelná situace, kdy tyto firmy již ve skutečnosti nejsou řízeny svými akcionáři, protože kvůli roztroušenému vlastnictví je ovládá úzká skupina držící v podstatě nikoliv velký podíl. Jde o skupiny často propojené s managementem nebo se skupinami manažerů, které vytvořily jakousi novou kastu připomínající svým chováním Dogberta, Catberta nebo Šéfa z komiksu Dilbert.
Evropský postup zastropování příjmů je klasickým omylem ve volbě mezi příčinou a následkem. Řeší následek. Extrémní platy a odměny vyplácené manažerům firem v rekordních ztrátách, jejichž jediným skutečným cílem je kolektivizace těchto ztrát, jsou důsledkem ztráty tradiční a logické vlády a odpovědnosti majitelů nad obchodními společnostmi. Především nad těmi, které jsou dostatečně velké na to, aby byly pro politickou reprezentaci „nepostradatelné“.
Kolektivizace ztrát, jakou v České republice známe například z Českých drah nebo z ČSA, vedla především v Evropě, ale i v jiných vyspělých zemích, k neuvěřitelnému morálnímu hazardu uskutečňovanému managementy nejen bankovních domů, ale i mnoha a mnoha výrobních podniků. Pokud ale řídím podnik extrémně riskantně s tím, že mne pravda může kdykoliv doběhnout, pak se mým cílem stane primárně vlastní výnos, který mne dostatečně zajistí na dobu po ztrátě pověsti. Řada rozhodnutí, v nichž jsou riskovány miliardy, tedy bohatství vlastníků firmy, je přijímána s cílem udělat něco neobyčejného, co povede k mediální pozornosti namířené na manažerskou skupinu. Neboť mediální pozornost znamená slávu a tedy zase krok nahoru.
REKLAMA
Evropské stropování platů nepovede k nápravě, ale k ještě větší džungli, většímu riziku, menší odpovědnosti k majitelům. Švýcarský systém povinného hlasování o odměnách a platech manažerů (o kterém ostatně – což není náhoda – přemýšlí také Velká Británie) naopak jde na dřeň problému, když vrací vlastníkům možnost dominovat ve vlivu uvnitř vlastní obchodní společnosti. A pouze idiotský vlastník nezaplatí manažerům dost, stejně jako pouze idiotský vlastník bude manažery přeplácet za vytváření ztráty.
Švýcarské referendum o kontrole manažerských platů ukázalo, že takto pojatá přímá demokracie může fungovat. Jenom na okraj připomenu, že před několika měsíci Švýcaři jednoznačnou většinou zamítli prodloužení dovolené ze čtyř na šest týdnů, protože to uznali jako opatření tragicky omezující konkurenční schopnost vlastní země. Stejně odmítli řadu jiných populistických návrhů. Pánové z Bruselu by se měli někdy na tento systém pořádně podívat a přiučit se, jak může fungovat odpovědnost, pokud se otevře prostor pro uplatnění práv občanů.
