Počátky lidového peněžnictví aneb Proč zlato vede?

Finanční a bankovní systém je pro dobré fungování hospodářství podstatný, což si uvědomoval již za Rakouska Uherska František Cyril Kampelík. Kampelík se stal šiřitelem myšlenky lidového peněžnictví, tedy zakládání lidových záložen, které začaly být nazývány kampeličky.

V roce 1873 svět zažil první celosvětovou krizi, která byla z pohledu Rakouska-Uherska nazývána krizí vídeňskou nebo také grinderskou (Gründer boom). I když došlo k pádu a krachu mnoha tehdejších bank, obyčejného člověka se to zásadně nedotklo. Obyčejný člověk v té době žil obvykle na vesnici, používanými penězi byly zejména drahé kovy a lidé své peníze schovávali před jejich ztrátou všemožnými způsoby.

Kolem roku 1861 to František C. Kampelík (1805 – 1872) popsal takto: "Na všech posud končinách mezi čechoslovanským, asi osmimillionovým národem, dědové, baby, tovaryšové, čeledínové, mnozí výměníci, a jiní lakomci, dukáty, dolary, dvacetníky a jiné stříbrňáky v okrouhlíku, hrnci, truhličkách do země na skrytých místech zakopávají, ve sklepích, komorách zazdívají, aneb je do postelní slámy pod hlavou zahrabávají."

Z pohledu drobného a malého šetřílka to bylo výhodné, měl svou rezervu na horší časy a deštivé dny, rezervu, kterou když dobře zakopal, umrtvil ji a ukryl před úřady i zdaněním. Jak píše Kampelík, peněžní oběh tak ale byl utlumen: „I to nám zkušenost oznamuje, že hodní spořiví čeledinové, děvečky si u pánů, hospodářů dvou-, tři- i víceletou mzdu jako uloženou stáli nechávají, aby si ji buď nerozmarnili, aneb jinák jí zbaveni nebyli. To je, pravda, chvalitebné i dosti opatrné! Ale hospodář jim úroků nedá, a není povinen, kolikráte se mu toho nahromadí, že sám do rozpaku někdy přichází, kdy čeledínstvo schovanou mzdu od něho žádá. A tak čeledínstvo ztrácí úroky, národní hospodářství kapitálky, a obecnost oběh peněz.“

František Kampelík byl přesvědčen, že zakládání lidových spořitelen může pomoci zemědělství i řemeslu. Ve své knize "Spořitelny po farských kollarurách orbě, řemeslu ze svízelů pomohou" toto téma do hloubky rozebral. Kollaturou se tehdy označoval farní obvod či farnost, z ekonomického pohledu se jednalo o správní jednotku, do které spadaly ekonomické subjekty podle územního členění. Kampelík ve svém díle rozebral, že "u nás posud mnoho kapitálu mrtvěno bývá" a že "spořitelny mrtvé kapitálky sbírají, aby k práci a obživě obrátěny byly“. Kampelík propagoval myšlenky zakládání lidových záložen: „Orba, řemeslo, průmysl, pracovitost jen tehda povedou k žádoucímu blahobytu, když je laciný kapitál, spořitelnami sbíraný, pak středmost, spořivost, mravnost a nábožnost podporovati budou.“

^REKLAMA

Dnes bychom řekli, že stabilní finanční systém je nosným pilířem ekonomiky, tehdy to Kampelík popsal takto: "Bystrý finanční rozum vzdělanému a dělnému národu náramně prospívaje k moci a blahobytu ho neodolatelně vede. Žádný národ s chudobou zápasící na Evropě bez dobrých financí, bez kapitálu nic valného nepořídí, ani svoje práva přirozená neuhájí.“

Finanční a bankovní systém je pro dobré fungování hospodářství podstatný, což vyplývá z rozboru důvodů, které Kampelík napsal pro podpoření svého argumentu vhodnosti zakládání lidových záložen:

• "Mrtvé sumičky peněz semotam ukryté, scházely by se jako včelky do oulu, velký a dělný kapitál skládajícíce. A to je důležité v národním hospodarstu, ježto ku všeobecnej zámožnosti napomáhati má."
• "Spořitelna (…) stala by se každému (…), zvláště čeledínům, služkám, nádeníkům, tovaryšům a jiným dělníkům po službách Božích snadno přístupnou, nikdo by schválnou cestu drahého času k práci neztrácel."
• "Kapitál potřebující občané, snáze by si ho, bez oklik a ztráty času, mohli vypůjčovati, úroky vypláceti, a také po dílcích vypůjčený kapitál spláceti, aby sobě opatrnou spořivostí z dluhů rychleji a snáze pomáhali."
• "Orba, řemesla, hospodárský průmysl dostaly by lacinější kapitál na zálohy ke svým opravám, kdežto jím výnosnější průmysl fabričný všechny peníze stahuja, kapitál zdražuje, t. j. jsou nutěni velké úroku z kapitálu dávati."
• "Půjčený kapitál větší jistoty by docházel, pněž se kollaturníci dobře znají a hospodárské neduhy, mravní vady, slabá hypotheka (jistota), špatný úvěr (kredit) tak snadno mezi známými utajeny býti nemohou."
• "Vše toho pohodlná vhodnost (praktičnost) nevyhnutelně žádá. Hlavní spořitelny po vládních městech v korunních zemích jsou výborné ústavy, ale jen pro obyvatelstvo velkých měst vhodné, při velkém návalu mnoho času tam lidé, čekajíce a tlačíce se, promeškají. Po krajích na venkově ale také lid dělný dobročinných ústavů potřebuje."

Lidové záložny podle Kampelíkových představ skutečně začaly vznikat, shromažďovaly drobný kapitál mnoha drobných střadatelů a v duchu hesla "halíře dělají talíře" utvářely kapitál, který mohl financovat leckteré větší projekty. František Cyril Kampelík se tak stal šiřitelem myšlenky lidového peněžnictví, zakládání záložen, které začaly být nazývány odvozeně od jeho jména kampeličkami. V lidové mluvě byly v té doby kampeličky rovněž nazývány raiffeisenky, podle Freidricha Wilhelma Raiffeisena, který zakládání družstevních peněžních ústavů prosazoval za účelem umožnění poskytování úvěrů drobným rolníkům v rakouské části Rakouska Uherska.

^REKLAMA

Tichou vzpomínkou doby lidových záložen jsou v mnoha městech dodnes stojící budovy Občanských záložen. Mnoho z těchto budov bylo postaveno na přelomu století devatenáctého a dvacátého století. Zadáme-li do internetového vyhledavače obrázků spojení slov "občanská záložna", zobrazí se nám budovy bývalých Občanských záložen v Přelouči, ve Zlíně, ve Vršovicích, v Karlíně, ve Vsetíně a nespočitatelně mnoho dalších.

Tyto fotografie dokládají reprezentativnost a honosnost dodnes stojících budov tehdejších občanských záložen, stavěných za přispění kapitálu drobných střadatelů. Nebyly to ovšem paláce sloužící úředníkům záložny, budovy sloužily kulturním účelům, hrálo se zde divadlo, byly zde přednášky, bály a zábavy. Vypovídá o tom i vzpomínka na Spořitelnu ve Smiřicích: „Záložny byly takřka prvními novými budovami v obcích a městech, v kterých soustřeďovaly se nové formy hospodářského života, sledované životem společenským, musely sloužiti právě i účelům společenským jako hostince, hotely a shromažďovací ba i divadelní místnosti.“  

Mnohé z těchto budov slouží dodnes, jsou zde provozovány restaurace, prostory jsou používány jako zasedací místnosti, kina nebo reprezentační sály. Ve Zlíně je kupříkladu budova záložny součástí dnešního obchodního a zábavního centra, v době předchozí zde byla restaurace i kino: "Po roce 1948 přešly budovy záložny pod správu podniku Restaurace a jídelny, v budově bylo ještě nějaký čas v provozu kino Oko, později vedle restaurace přetrvávající v přední části sloužila obyvatelům Zlína i pivnice zbudovaná v zadním traktu. Po listopadu 1989 zadní část domu sloužila jako obchody, tržnice, v patrech byly kanceláře."

Vzpomínat podle kroniky Občanské záložny v Letovicích mohou i Letovice, kde na náměstí dodnes stojí nárožní dům někdejší občanské záložny: "Na místě, kde je nyní situována restaurace a kino Karlov, stál původně hostinec „U Jelena“ postavený již začátkem 18. století (1710 ). V roce 1893 tento objekt Občanská záložna převzala, nechala zbořit a na jeho místě dala postavit na tehdejší poměry velkou záloženskou budovu. Byla to třetí největší stavba tohoto druhu na Moravě. Tato stavba nebyla budována jen pro záložnu, ale  měla se stát kulturním stánkem obce, jakým se nemohlo pochlubit hned tak nějaké město v okolí. Budova Občanské záložny  byla slavnostně otevřena v roce 1896. Od svého vzniku využívalo budovu Občanské záložny hned několik spolků. Mimo čtenářský spolek Neruda to byl také Sokol, který využíval sál jako tělocvičnu. Divadelní ochotníci zde našli na svou dobu moderně vybavené jeviště. Sál byl pronajímán bezplatně pouze za úhradu úklidu,světla a tepla. Občanská záložna tak přispěla k rozvoji kulturní a vzdělávací činnosti v Letovicích."

Možná by se dalo říci, že hospodářský život na přelomu století devatenáctého a dvacátého začaly zásadně ovlivňovat občanské záložny. Zmiňuje se o tom i prokurista Spořitelny města Boskovic v roce 1937 Jaroslav Jurek: „Obraz hospodářské vyspělosti a síly každého kraje nejlépe se jeví ve velikosti jeho peněžních ústavů. Podnikání, ať výrobní, obchodní nebo kulturní děje se vždy za přímého anebo nepřímého spolupůsobení peněžnictví. Do peněžních ústavů soustředí se úspory, výsledky tvořivé práce občanstva, aby z nich peníze se rozváděly ve formách úvěrů a tak opětně oživovaly hospodářský kraj. Dobře řízené peněžní ústavy jsou dobrodiním a nepostradatelnou složkou hospodářského života; svým soustavným posilováním jednotlivců i celku pomáhají k samostatnosti a neodvislosti a přispívají k hospodářskému upevnění krajů a státu.“

Jaroslav Jurek pokračuje: „Náš okres rozložen jest z části v hornatém, tedy málo úrodném kraji, což zajisté má vliv na majetnost jeho občanstva. Není tu proto význačnější zdroj výživy a zvláštního blahobytu občanstva. Nemáme tu velkých kapitalistů, továrníků, nýbrž drobné zemědělce, dělníky a živnostníky, kteří musí houževnatě usilovati, aby měli obživu. Při tom nezapomínají na případné doby zlé a také spoří u lidových peněžních ústavů.“

V lidových peněžních ústavech shromážděný kapitál zkrátka pomáhal místnímu hospodářství a financoval projekty, které by jinak uskutečněny nebyly. Škoda, že dnes ve zpětném pohledu historického ohlédnutí musí být konstatováno, že díky dějinnému vývoji tento kapitál profinancoval i skutky a aktivity různých spřátelených i znepřátelených vlád. Střadatel, který neuposlechl Kampelíka a své rezervy si ponechal ve zlatě, sice narušoval peněžní oběh, ale dokázal svůj kapitál přenést v čase i do nových režimů. Mohl se tak vyhnout daním i dávkám, které byly na majetek novými režimy uvalovány, nepostihly ho měnové reformy. Není právě toto důvodem neutuchajícímu zájmu o ukládání kapitálu právě do zlata?