Řecko svými machinacemi a lžemi o svém zadlužení vyvolalo hysterii, která možná bude mít za následek rozpad měnové unie. Alespoň tak to dnes vidí mnoho analytiků, ekonomů a politiků. Jedni uvádějí logické a ekonomicky podložené závěry, proč nemůže evropská měnová unie fungovat a proč je lepší se některých států zbavit. Zapomíná se však na to, že hledat logiku a rozumná řešení dnes jednoduše nejde.
Do hry vstupují už i politici, kteří si ohřívají vlastní polívčičku a snaží se zviditelnit tím, že budou s ekonomy souhlasit a přidají ještě rázná tvrzení o nekompromisním postoji vůči Řecku a podobným zemím, pokud se nepolepší. Zejména němečtí a nizozemští politici již názor svých obyvatel na společnou měnu znají, a proto se jejich výroky o nutnosti změn a jasných nekompromisních řešení budou objevovat častěji.
Dalo by se to považovat za náznak nějaké politické odvahy, pokud by skutečnost nebyla diametrálně odlišná. Politická vůle ke změnám by možná byla, ale „prasata“ (země PIGS, tedy Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko, které je pro mnohé ještě větší hrozbou než Řecko) se kvůli tomu určitě z měnové unie vylučovat nebudou. Je to patrné také z vyjádření některých politiků, kteří sice na jednou stranu nešetří kritikou, ale na druhé straně kují plány na pomoc bezmocnému kolegovi na jihovýchodě Evropy.
Ministři financí EU zatím na doporučení Evropské komise Řecku pouze pohrozili, že musí výrazně snížit veřejný deficit. Pokud ale bude třeba, nakonec mu pomohou i finanční injekcí. A nebude je zajímat, jestli to budou vyhozené peníze. Dnes se zachraňuje kde co, tak proč bychom nezachránili před krachem celou zemi, zejména když jde o dobré jméno projektu s názvem EU a EURO. Začíná se mluvit o obnově důvěry v euro a je to jasné. Nikdo z politiků by nechtěl mít nálepku, že byl tím, kdo nechal padnout společnou evropskou měnu.
To samé, co před lety
Poněkud divné je také to, že i když mělo Řecko s manipulacemi ekonomických výsledků a rozpočtovými deficity již před několika lety (tříprocentní hranici překročilo již v roce 1997), nikoho nenapadlo jej přísněji kontrolovat a již tehdy vyvozovat nějaké důsledky. V roce 2004 se pouze konstatovalo, že pokud by byly skutečná čísla známa již před jeho vstupem do EMU, nebylo by přijato.
REKLAMA
Opatření, která chtěla komise v roce 2004 přijmout, „aby se podobná pochybení již nemohla opakovat“, tedy byla úplně zbytečná a neúčinná, nebo jsou prostě úředníci z EU neschopní a nezodpovědní. Zajímavé je, že před pěti lety to až takový problém nebyl, dnes je to ale rovnou důvod k rozpadu EMU. Je to médii, která se do problému s radostí pustila a rozpoutala tuto hysterii? Nebo je to pouze přetrvávající nervozitou a nejistotou nad budoucím vývojem? Nebo v tom mají prsty lobbysté na straně euroskeptiků?
V každém případě to vypadá, že někomu se tyto problémy velmi hodí, možná i pro krytí jiných, možná závažnějších problémů, jako jsou ještě stále nedořešené bilance evropských bank plné kostlivců v podobě bezcenných derivátů apod.
Euroskeptici se dlouho radovat nebudou
Euroskeptici si dnes určitě mnou ruce, protože jim dělá radost skutečnost, že měli prakticky pravdu. Euro ani Evropská unie podle nich nemá perspektivu a řecké problémy jen zviditelnily slabiny tohoto spolku nesourodých ekonomik. Jak ale připomněl Otmar Issing, bývalý člen výkonní rady Evropské centrální banky (ECB) a v současnosti prezident Centra pro finanční studie (CFS) na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu, je otázkou, jestli měnová unie může bez politické unie států vůbec přežít.
A to už je zase voda na mlýn těm, kteří vehementně prosazovali Evropskou ústavu a chtějí mít z EU takové Spojené státy Evropské. Stále více se pak začnou objevovat hlasy, že Unie potřebuje nový impuls a bez větších pravomocí to zkrátka nejde. Mezi prvními, kdo cítí potřebu mít „silnou ekonomickou vládu“, je samotný prezident EU Herman van Rompuy. Další pravděpodobně budou následovat. Z krize tedy vyjde EU možná politicky silnější, než do ní vstoupila. Zní to jako utopie? Nechme se překvapit.
