Nyní je velmi pravděpodobné, že jsme překročili bod zlomu, ze kterého se budou ekonomiky jednotlivých zemí těžko vyhrabávat. A to jen díky precedentům, které byly v poslední krizi stanoveny.
Vše začalo bublinou na nemovitostních trzích, která byla způsobena dlouhodobě nízkými úrokovými sazbami a uvolněnými kreditními standardy poskytovatelů hypoték. Díky krachu mnoha domácností a exekucí několika miliónů nemovitostí v USA, se do problémů se solventností dostaly téměř všechny větší americké i evropské banky. Svou roli hrála i kombinace nedostatečné regulace a mimořádné (až chorobné) snahy bank dosahovat zisky.
V září a říjnu 2008 jsme se dostali do fáze, kdy byl celý americký a potažmo světový finanční systém na pokraji kolapsu. A to byla chvíle, kdy se celý kolotoč spustil. Americká vláda se tehdy rozhodla vykoupit z problémů hned několik bank a dalších finančních institucí. Oficiálně tak odměnila hamižnost a nadměrné podstupování rizika penězi daňových poplatníků.
Série vykupování dluhů podniků pokračovala v následujících měsících a po určité chvíli se vymkla ze spárů finančního sektoru a peníze tak začaly téct i do automobilového průmyslu, nebankovním hypotečním společnostem a nakonec i samotným vlastníkům domů, kteří nebyli schopni své hypotéky splácet.
V podobě různých stimulů se tedy efektivně Amerika dostala do situace, kdy se na ty jedince, kteří si vzali hypotéku a nebyli schopni ji splácet, skládali ti občané Spojených států, kteří svou hypotéku i daně poctivě platili, nebo dokonce ani žádnou neměli. To je dle mého názoru ta nejhrubší forma socialismu, nespravedlnosti a v konečném důsledku i hlouposti americké vlády. Na celé této maškarádě vydělali všichni kromě daňových poplatníků.
REKLAMA
Nyní dosáhl řetězec různých podpor a vykupování poslední instance; vláda vykupuje jiné vlády. Již jsme toho byli svědky i dříve, nicméně v mnohem menším měřítku a poněkud jiným způsobem. V případě Řecka je ale vše jinak.
Řecko je nezodpovědná země, která se vydala v osmdesátých letech minulého století na cestu sociální populistické politiky a které se během dvou desetiletí vyšplhal státní dluh z 20 % HDP na 150 % HDP. Řecko je země, která lže všem ostatním o skutečném stavu financí a provádí regulérní účetní podvody, aby svá tvrzení podpořila čísly. Řecko je také země, která má jednu z nejvyšších úrovní daňových úniku, stávkovosti a míry zaměstnanosti ve státní sféře ze všech „vyspělých“ zemí. A Řecko je také země, která s největší pravděpodobností dostane 120 – 150 miliard eur pomoci od Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Evropské centrální banky (ECB).
A v řadě za Řeckem stojí další, jako Portugalsko, Španělsko, Itálie, Irsko, Velká Británie, Francie, USA?,… seznam by byl jistě dlouhý.
Nejedná se o nic jiného než subvencování nezodpovědnosti, lži či lenosti. Situaci krásně vystihuje výrok z roku 1932 (rovněž doba světové krize), který je přisuzován Tomáši Baťovi: "Nevěřím v žádné přelomy (rozumějte konec krize) samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat krise, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující."
REKLAMA
Takhle nějak by vypadal svět, který má naději se z té dnešní šlamastiky ještě někdy vyhrabat. Nebýt podpory bankrotářů a nezodpovědného chování, tak se systém „vyčistí“ od plevele a prostor dostanou subjekty, které mravní hodnoty neopustily. Ti, jejichž činnost není jen továrnou na zisky, ale má rovněž jakousi sociální přidanou hodnotu. Banky jsou dnes jedněmi z nejziskovějších sektorů vůbec (především díky podstupování nadměrných rizik), přitom by jejich činnost měla spočívat v čistém zprostředkování, bez výrazné přidané hodnoty. Jednoduše se přiživují na ostatních a přidanou hodnotu tak v mnoha směrech dokonce snižují. V tomto systému je něco špatně.
Evropská unie měla poslední šanci říct dost. Morální hazard je dnes bohužel naprosto běžnou součástí systému a díky poslednímu rozhodnutí je změna v nedohlednu.
Řecko by stále mělo být ponecháno vlastnímu osudu. Nestalo by se nic tak strašného. Řecko za posledních 200 let „zbankrotovalo“ tím či oným způsobem tolikrát, že byste to nespočítali na všech svých prstech. A nikdy nepřišel konec světa. Restrukturalizace dluhu je v „normálním“ světě naprosto běžnou součástí života. Restrukturalizace by znamenala to, že investoři, kteří vědomě postupovali riziko nakupováním řeckých dluhopisů, by museli akceptovat nějakou výši ztráty (v extrémech i 100 %, ale zpravidla 30 – 60 %). To je však při investování normální. Každá investice nese riziko. Kdybych já držel akcie, jejichž hodnota by se propadla o 30 %, těžko mi někdo tuto ztrátu pošle na účet. Proč tedy investoři do řeckých dluhopisů? Proč by mé daně měly platit investiční chyby někoho jiného? Nezodpovědnost jiných lidí?
Dlouhodobě je tento systém samozřejmě neudržitelný. Na světě není neomezené množství peněz a nelze vykupovat dlužníky do nekonečna. Současnými akcemi vládní autority pouze oddalují nevyhnutelné, nicméně samotné oddalování přinese jen hlubší a bolestnější vystřízlivění.
Bez rozpaků by se tento ekonomický systém dal přirovnat k drogově závislému jedinci. Ten bere drogy tak dlouho, dokud je schopen za ně platit. Poté však musí přijít vystřízlivění (dlouhá a bolestná abstinence), nebo smrt. Oddalování problému není řešení. Celý systém je předlužený a dluhy se platí jen novými dluhy. Tato situace se vrátí. Otázkou je, zda za rok nebo za dvacet let.
Existuje 200 let evidence, že z krizí se nedá vykoupit penězi a vyššími daněmi. Je to přesně naopak. Je potřeba posilovat podnikatelskou sféru, minimalizovat daně, restrukturalizovat dluh, zavést úsporná opatření, neutrácet za nesmyslné a kolikrát přehnané sociální dávky a omezit výdaje jen na to nejnutnější – staré a nemocné. Zavést pohnutky k tomu, aby se lidé snažili postavit na vlastní nohy a přestali spoléhat na stát. A v neposlední řadě je potřeba se uskromnit a začít hledat ztracené morální hodnoty. Pokud se nám to nepodaří, tak nás tato krize opět nic nenaučila a příště se spálíme znova a hůře.
Autor je analytik Sophia Finance.
