Praktiky finančních poradců

Kniha „Praktiky finančních poradců aneb Taky pěkní šmejdi“ není žádným širokým pojednáním ani hlubokou analýzou finančně poradenského trhu. Opírá se o zkušenost autora se dvěma finančními poradkyněmi jedné společnosti. Tu František Pokorný nejmenuje, ale indicie, které uvádí, vedou jednoznačným směrem.

Systém finančního poradenství popisuje jen okrajově. Upozorňuje na skutečnost, že finanční poradci jsou samostatnými podnikateli, kterým finančně poradenská společnost poskytuje pouze zázemí. „Díky tomu se mohou – když na to přijde – zříct jakékoli odpovědnosti za ně,“ mylně dovozuje autor. Česká národní banka, jakožto dozorový orgán, by s jeho názorem rozhodně nesouhlasila.

Finančně poradenská společnost působí jako pojišťovací makléř nebo pojišťovací agent. Na ně (a na pojišťovny přímo) jsou navázáni podřízení pojišťovací zprostředkovatelé. A stejně jako pojišťovna zodpovídá podle ČNB za svou distribuční síť, zodpovídá i makléř a agent za své podřízené pojišťovací zprostředkovatele. Potíž je v tom, že není jednoznačně definováno, co je a co není pochybení finančního poradce.

Spory mezi klienty a finančními poradci se zpravidla urovnají mimosoudním vyrovnáním. Několik z nich již prošlo jednáním u Finančního arbitra. K soudu se sporů dostává naprosté minimum a jejich rozřešení trvá bohužel příliš dlouho. Česká národní banka se může držet pouze platné legislativy, což jí svazuje ruce na sankcionování především formálních nedostatků. Jedním z důsledků je povinnost poradce nechat klienta podepsat souhlas, že nabízené finanční produkty odpovídají potřebám klienta. Bez nich s ním finanční zprostředkovatel smlouvy uzavřít nemůže.

„Jen někdy zkuste finančnímu poradci, bankovnímu úředníkovi nebo pojišťovákovi říct, že ten formulář nepodepíšete. […] Já jsem to zkusil a bylo mi řečeno, že pokud nepodepíšu, nebude platná ani smlouva o pojištění. Je toto smluvní svoboda, jakou by nám měl právní stát zajišťovat?“ rozhorlil se v závěrečných kapitolách autor knihy.

Hlavní část knihy ale není věnována finančnímu poradenství obecně, nýbrž osobní zkušenosti autora se dvěma finančními poradkyněmi. První z nich neměla sestavit finanční plán, ale autor chtěl „pouze“ zainvestovat určité finanční prostředky na několik různých účelů. Zde nastal první problém.

^REKLAMA

Finanční poradci jsou výborní, dobří, průměrní, špatní a jsou mezi nimi i podvodníci. Pokud klient pozná, že jeho finanční poradce není dostatečně odborně na výši, měl by si najít buď více erudovaného, nebo si svého poradce ohlídat. Je to stejné jako v ostatních oborech lidské činnosti: Pokud si pozvete domů řemeslníka, u kterého poznáte, že neodvádí dobrou práci, můžete ho buď vyhodit a najít jiného, nebo na něj dohlédnout, aby svou práci udělal dobře.^[1]

Autor knihy neudělal ani jedno z toho. Přitom sám píše: „V porovnání s poradkyní jsem toho věděl kupodivu víc než ona.“ Následně přiznává: „Nezpozornil jsem ani tehdy, když se mi poradkyně během jedné cesty mezi mým a jejím domovem svěřila, že neví, jak by mohl výhodně zhodnotit peníze její otec, a já jsem jí radil.“

Nechat si poradit od někoho, kdo má méně znalostí? Může to být účelné jako konzultace či možnost získání nové inspirace. Ale svěřit se (své peníze) do jeho rukou? Výsledkem bylo doporučení uzavřít investiční životní pojištění na částku celkem přes 4 tis. Kč měsíce do běžného pojistného u několika smluv. „Nezbystřil jsem, přestože jsem už tehdy nebyl úplně neznalý,“ hodnotí své schopnosti autor. Později s poradkyní uzavřel ještě jednu smlouvu o IŽP…

Součástí doporučení byla i investice do podílových fondů. U nich si autor stěžuje na předplacené poplatky – a trápí ho nejistota výnosu. Předplacené poplatky, zejména na dlouhou dobu, jsou diskutovaným tématem etiky finančního poradenství.

Finanční poradkyně mu sehnala i hypotéku s úrokovou sazbou v poloviční výši než u jeho vlastní banky. U té následně kritizuje vstupní poplatek a další poplatky související např. s povinným běžným účtem. Zřejmě i ty mu musela finanční poradkyně nějakým záhadným způsobem zatajit, když ho překvapily až zpětně a byl ochoten se kvůli odlišnému názoru na tuto hypotéku rozejít ve zlém se svým známým.

^REKLAMA

„Mí šmejdi argumentují tím, že poradce motivují k uzavírání i méně výhodných – a pro klienty optimálních – produktů stejně paušální odměnou za uzavření smlouvy bez ohledu na produkt,“ uvádí autor. Ve skutečnosti se jedná o stejnou odměnu za stejný tip produktu. Autorova následná úvaha o dodatečné motivaci k prodeji drahých produktů vedením společnosti tak stojí na křehkých základech.

„Pak jsem se náhodou dostal k některým informacím o životním pojištění a moje nervozita výrazně stoupla. Uvědomil jsem si, že peníze posílané do chřtánu nevyzpytatelného finančního systému jsou peníze v mnoha ohledech ztracené. Peníze nejisté a – objektivně vzato – vyhozené komínem,“ usoudil (bohužel správně) autor.

Jakmile autor prozřel, neváhal a zažádal o náhradu škody způsobenou finanční poradkyní. Ani to ale nedopadlo podle jeho představ. Společnost mu sice nabídla kompenzaci ve výši 5 400 Kč, ale zároveň chtěla po nespokojeném klientovi mlčenlivost. To odmítl.

Následoval převod jedné smlouvy o životním pojištění tak, aby byl autor knihy jak pojištěným, tak pojistníkem, a mohl využívat daňové úlevy. Nová poradkyně převod smlouvy zařídila, ale jaksi „zapomněla“ nechat klienta podepsat dodatek, v němž souhlasí s 1% poplatkem za převod. Situaci vyřešila po svém a klienta podepsala sama.

Nestandardní způsob uzavření smlouvy nakonec pomohl autorovi k dohodě s pojišťovnou, která pojistku zrušila a přibližně 50 tis. Kč, které tratil na úvodních poplatcích, mu nahradila. U druhé pojišťovny ovšem k tak závažnému pochybení nedošlo a tratných přibližně 40 tis. Kč nezískal…

^REKLAMA

Kniha „Praktiky finančních poradců aneb Taky pěkní šmejdi“ obsahuje příběh poškozeného klienta. Autor ovšem tuto skutečnost vztahuje na všechny finanční poradce, aniž by získal jiné podklady než další názory poškozených klientů v internetových diskusích. Těch je samozřejmě víc než názorů klientů spokojených – ti jsou spokojení a nemají důvod se v diskusích vyjadřovat. Názory na internetu tak představují pouze jeden úhel pohledu.

Bohužel byť se jedná o jeden příběh jednoho klienta, není zcela ojedinělý. Dobří i špatní finanční poradci se pohybují napříč finančně poradenským trhem a najdete je pod hlavičkou libovolné větší^[2] finančně poradenské společnosti. Při výběru poradce by člověk především neměl mávnout rukou nad varovnými signály před nízkými kompetencemi „jeho“ poradce. V konečném důsledku je to vždy klient, který si kupuje a který vydává svoje peníze.

Komentář Petra Borkovce, předsedy představenstva finančně poradenské společnosti Partners

„Všichni musíme opravdu snažit, vzdělávat, vysvětlovat a v krajním případě také tvrdě a nekompromisně trestat, což v Partners děláme a naštěstí těch případů je minimum. Na rozdíl od jiných společností, kde často prostě mlčí. Jen tak bude podobných případů ubývat, i když nikdy nevymizí zcela – selhání jedinců tu byla, jsou a budou. A přiznejme si otevřeně, že na nás naše branže klade výrazně větší etické a vzdělanostní nároky než jiné profese. Že jim někteří nedostojí, je smutné, ale je to tak. Od toho pak jsou (nebo by měly být) kvalitní a silné centrály s odpovídajícím zázemím, které dokáží jednotlivé případy individuálně posoudit, a, pokud uznají pochybení poradce, klientovi vyjít vstříc a pomoci mu situaci napravit. V tomto mám velkou pochybnost u všech těch mini firmiček pod pooly i mimo, kde se klienti často nemají šanci dovolat ničeho už jen proto, že ty firmy stejně rychle zmizí jako se objeví nebo prostě nemají ani reklamační proces a potřebný aparát. Nemají také odpovědnost k brandu a velkému množství slušných poradců pod stejnou značkou. Z konce té knížky je hodně cítit pocit křivdy, proto by mě zajímalo, jestli se autor pokusil společnost kontaktovat jinak než přes poradce a jak pochodil…“