Přesně před sto lety se v Československu fandilo deflaci. Byl to zárodek silné koruny a ekonomiky?
Před deseti lety měly finanční operace české centrální banky českou korunu cíleně oslabovat. Fandilo se inflaci, měl být splněn inflační cíl. Označilo se to jako kurzový závazek, mělo to nastartovat tuzemskou inflaci. To před sto lety měly devizové intervence dávat československé koruně sílu. Fandilo se deflaci, měla být odčiněna válečná inflace.
Stinnou stránkou přespříliš uvolněné měnové politiky České národní banky je inflace, která v korunové měnové zóně trhá rekordy. Nejnověji má být koruna silnější, tuzemskou dvoucifernou inflaci je zapotřebí krotit. Zatímco dnes jsme součástí společného trhu Evropské unie a zavázali jsme se i k měnové integraci a přijetí jednotné měny, před sto lety v Evropě vládla dezintegrace.
Skončila první světová válka, trh a odbytiště rakouského mocnářství se rozpadlo. Nově vzniklé Československo převzalo většinu průmyslu někdejší monarchie, jenže po válce „…zanikl rozsáhlý vnitřní bezcelní trh a byly porušeny tradiční hospodářské vztahy mezi jednotlivými oblastmi“.
Někdejší utahování opasků
Žádné takové, aby banky a bankovní systém financoval dluhy státu. Stát má fungovat tak, aby své výdaje pokryl daněmi, má být úsporný. A peněžní a úvěrová politika státu má sledovat cíl silné koruny. Silná a pevná koruna, to je budoucnost. Ano, inflace bývala v našich končinách veřejným nepřítelem, československá koruna měla být silnou měnou. Zatímco okolní země byly před sto lety zmítány inflační bouří, československá měna byla šampionem. Před sto lety se tu vedla deflační měnová politika, v jejímž pozadí stály devizové intervence na posílení kurzu koruny.
Nejedno pojednání později ve třicátých letech poukazovalo, jak chybná politika to byla. Vyvolala zbytečnou nezaměstnanost, přivodila bankovní i hospodářskou krizi. Pokud dnes v našich končinách zažíváme epizodu pádící inflace, před sto lety korunová měnová zóna zažívala deflaci. Zatímco dnes naše země trhá rekordy v zaměstnanosti, tehdy vládla rekordní nezaměstnanost. Cenová (ne)stabilita a zpackaná měnová politika ovlivňuje a ovlivňovala úspory a investice tehdy i dnes.
Hospodářská politika komusi svědčící
Československý stát před sto lety realizoval opatření, o kterých se „tenkrát vedly dlouhé a urputné polemiky,“ poznamenal kdysi docent Průcha z Vysoké školy ekonomické. Uvažoval i o tom, že politika silné koruny a zhodnocení korunových finančních závazků a instrumentů s pevným výnosem v době „předmnichovské“ republiky komusi svědčilo.
„Ve všech okolních státech probíhala po válce ostrá inflace, která vyvrcholila v roce 1923, zato v Československu prováděl již v roce 1919 tehdejší ministr financí dr. A. Rašín, exponent velkého kapitálu, protiinflační politiku,…“ popsal situaci Průcha. Komentář k prvorepublikové peněžní a úvěrové politice zaznívá v knize „Praha 1921. Vzpomínky, fakta, dokumenty“. Ta byla vydána v komunistickém Československu v roce 1981.
REKLAMA
Jakkoli je kniha poznamenána dobou, ve které vyšla, dvě skutečnosti o době před sto lety odpovídají dobové realitě. Jednou z nich je deflační měnová politika, druhou ochranářství a protekcionismus, snaha zabránit importům. Ve dvacátých letech se nejen Československo vezlo na čele ochranářství, protekcionismu.
Byla uplatňována prohibitivní cla. Na automobily podle Průchy ve výši kolem dvou třetin provozní ceny. Prostě vytvořit tuzemským výrobcům skleníkové prostředí umožňující realizovat vysoké zisky. Později se podle Průchy připojila agrární cla, tedy zdanění dovozu zemědělských komodit. Snahy o soběstačnost, ochranu tuzemského trhu, bariéry dovozu zboží ze zahraničí pak stály v pozadí hospodářských problémů a ochromení meziválečných 30. let.
Jistoty a cenová (ne)stabilita
Zpět k době před sto lety. Bylo pět let po válce, po letech inflace válečné následovala inflace poválečná, popisoval situaci docent Průcha. Lidé měli hluboko do kapsy: „Ceny základních životních potřeb pražské dělnické rodiny od doby vypuknutí rostly…Teprve v roce 1921 se maloobchodní ceny ustálily,“ popisuje Průcha. Ve svých odpovědích doplnil celou řadu statistik o tom, jak se ceny v době první republiky měnily.
„Dnes jsou ceny celostátně regulovány. Za housku zaplatíte stejně na Václavském náměstí jako v Čierne nad Tisou. V kapitalistické ekonomice tomu tak není….,“ vysvětloval Průcha z VŠE v době centrálně plánovaného hospodářství. Kniha, ze které citujeme, pochází z doby reálného socialismu, socialistického Československa.
Platilo se československou korunou (Kčs), měnou nekonvertibilní, nesměnitelnou. Stěží kdo mohl jít do směnárny, získat valuty a vycestovat do zahraničí. Existovalo řízené devizové hospodářství, na zahraniční obchod i nakládání s devizovými prostředky měl socialistický stát monopol. Hovořilo se o budování lepších zítřků, proklamovány byly socialistické vymoženosti.
Realitou byly pořadníky na byty, automatické pračky, kola s přehazovačkou nebo auta. Co se týká zboží, při pořízení nehrála někdy roli ani tak cena jako známosti a úplatky. Zpět ale do dob dnešních a dob před sto lety, dob konvertibilní koruny.
Inflační a deflační vítězové a poražení
Pokud je vedena peněžní a úvěrová politika, která fandí inflaci, nebo naopak deflaci, ve výsledku to vytváří vítěze a poražené. Na inflaci vydělávají dlužníci, tedy pokud se obezřetně neuplatní inflační doložka. Naopak věřitelé prodělávají, úspory střadatelů tíží inflační daň. Za deflace je tomu naopak.
Z dnešní inflace stát jako dlužník profituje, jeho závazky jsou zlehčovány. To před sto lety vládní dluhy v reálném vyjádření představovaly větší břemeno. Byl tu deflační posun cenové hladiny, dluhy a finanční závazky měly ztěžknout. Naopak finanční pohledávky se zhodnotily a výhodnější bylo věřit a pohledávat, než dlužit: „…pro léta 1918 – 1923 je charakteristický pohyb všech hospodářských čísel,“ popsal situaci Průcha. Dnes bychom řekli, že panovala cenová nestabilita.
REKLAMA
Životní náklady sice poklesly, ale poklesly také nominální mzdy a platy. Stávkovalo se, podotkl Průcha, prý zejména proti snižování mezd. A stávkovali také zaměstnanci v bankách, píše se v knize z dob reálného socialismu, kdy už výši mezd i cen stanovoval plán. Mnoho vody v řekách za sto let uplynulo, byla tu ekonomika plánovaná i tržní. A korunu československou (Kč) střídala koruna protektorátní (K). Po dvou měnových reformách nastoupila koruna československá, ta socialistická (Kčs).
Kdo tratil a kdo vydělal
Od rozpadu Československa máme korunu českou (Kč). Ústava sice Českou národní banku zavazuje k politice cenové stability, v realitě ovšem dnes mzdy denominované v českých korunách nominálně rostou, reálně se za ně koupí méně. Vnitřní nerovnováhy řeší tuzemská inflace. Dlužníci vydělávají, věřitelé tratí, nastupuje učení se zajišťovat se vůči inflačnímu riziku.
Výsledky dnešní inflace jsou zřejmé – vydělali dlužníci. Je-li největším dlužníkem stát, potom se hospodářské politice podařilo dluhové břemeno zlehčit. Jak byl v letech minulých díky kurzovému závazku České národní banky a devizovým intervencím kurz koruny oslaben, byly podpořeny exporty.
To před sto lety byla uplatňována nikoli inflační, ale deflační měnová politika. Důsledky byly opačné. Jak se koruna díky měnové politice a devizovým intervencím na posílení koruny před sto lety zhodnocovala, tratil exportní průmysl. Exportované zboží z Československa bylo po přepočtu měnovým kurzem československé koruny znatelně dražší. Podle Průchy to mělo zhoršit situaci zejména v pohraničí, na kolenou byl zde převládající textilní průmysl vyrábějící pro export.
Preissova Živnobanka
Pokud je měnová politika realizovaná pod taktovkou zájmových skupin a dobývání renty, kdosi získává a jiný tratí. A na deflaci před sto lety zřejmě vydělaly velké banky, zejména Živnostenská banka.
Podle Průchy Živnobanka díky deflaci dosáhla zhodnocení dříve poskytnutých půjček, stejně tak vyzískala z oslabení svých konkurentů. Úvěry se vracely v „hodnotnější deflační koruně,“ popisoval v citované knize dobu první republiky docent Vysoké školy ekonomické.
Za komunismu vydaná kniha, ze které citujeme, vzpomíná i na osobnost nepřehlédnutelného prvorepublikového finančníka Jaroslava Preisse. Tomu se říkávalo „žralok od Prašné brány“, v ilustraci portrétu usmívajícího se představitele velkého kapitálu se v odkazované knize píše: „Dr. V. Preiss, vedoucí Živnobanky a největší finančník předválečného Československa“.
Ilustrační obrázky v knize zřejmě doplnila prodloužená ruka strany a vlády. Na jednom z obrázků sedí několik osob na ulici, na schodech. Žena v šátku, několik slušně oblečených mužů s buřinkou. Obrázek je doprovozen titulkem „Pražští nezaměstnaní“ – zřejmě to mělo vyznít tak, že v Praze skutečně nebývalo blaze.
Výprodej akcií a nostrifikace
Hegemonie Živnobanky je v knize vyzdvihována. Není opomenuta role této banky v tzv. nostrifikaci. Československo vzniklo jako nový stát a podniky na československém území se měly podrobit nové legislativě. Zákon o nostrifikaci žádal, aby společnosti na československém území do země přeložily svá sídla a požádaly o uznání státem. Akcie nostrifikovaných podniků se vzhledem k nejistotám hromadně vyprodávaly. A právě Živnobanka z toho těžila.
REKLAMA
Zahraniční akcionáři se o podniky a své investice na území Československa jako nově vzniklého státu obávali. Jejich akcie se octly ve výprodeji: „Převážná část akcionářů v hospodářsky rozvrácených okolních státech byla ráda, když mohla akcie prodat za relativně pevnou valutu,“ poznamenal Průcha. Dobový výprodej akcií popsal Průcha takto: „Rakouští a maďarští kapitalisté prodávali podle hesla, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše – tedy tvrdá koruna v hrsti než nejistý osud podniků v cizím státě.“ Závěr je jasný: „Prodávali akcie lacino a Živnobanka vydělávala.“
V Praze nebylo blaze
„Byla to doba společenských zápasů, podnícených Velkou říjnovou socialistickou revolucí, doba reakce na strašlivé zkušenosti válečných let, doba plná velkých nadějí a vzruchů,“ píše se na přebalu knihy „Praha 1921. Vzpomínky, fakta, dokumenty“ z pera Miroslava Honzíka a Jana Galandauera.
Čtvrtá kapitola se v názvu ptá „Bylo v Praze blaze?“. Ilustrační obrázek s dovětkem „Pražští nezaměstnaní“ má zřejmě ve čtenářích navodit dojem, že asi moc blaze za té první republiky nebylo.
Stejně tak ilustrace „Exekuční vystěhování bytu pro neplacení nájemného (ÚML ÚV KSČ)“ zachycující věci ležící na ulici působí sklíčeně. Podle zkratky lze soudit, že zdrojem fotografie byl Ústav marxismu-leninismu Ústředního výboru Komunistické strany Československa.
Byla to doba reálného socialismu, kdy každý měl či musel mít práci a nezaměstnaní neexistovali. Byla tu uzavřená a plánovitě řízená ekonomika, řízené devizové hospodářství a spotřebitelé museli zápolit o podpultové zboží. Uzavřené byly také hranice, někde i v podobě železné opony. Ale existovaly výdobytky vyspělé socialistické společnosti, zejména pro ty, kteří se v tom naučili chodit.
Je otázkou, nakolik lze informacím z knihy vydané v době komunistického režimu věřit. V jádru ale popis docenta Průchy sedí – v roce 1921 v prvorepublikovém Československu vládlo období deflace. Živnostenská banka formovala svůj koncern a „získala důležité pozice v těžkém, cukrovarnickém a pivovarském průmyslu“.
Společenské zápasy a hospodářská politika
To, že prvorepubliková měnová a deflační politika pomohla k ovládnutí průmyslových podniků, je nasnadě. Preiss byl v odkazované knize představen i jako „československý kapitalista, který se tehdy mohl vyrovnat mocným zahraničním finančníkům“. To prvorepublikový politik Alois Rašín byl podle výkladu knihy exponentem Živnobanky: „…všechny kroky nového státu v oblasti měny a financí se dály v souladu se zájmy Živnobanky,..“
Tak jako tak před sto lety měla být koruna silnou měnou, inflační politika byla zavrhnuta. Ke slovu se dostala politika deflační. Touto politikou, unikátním experimentem, proslul právě Alois Rašín. Toho za komunistického režimu označovali za exponenta zájmů skupiny Živnostenské banky. Kritice ale neušel ani Karel Engliš, ten byl označen jako představitel jiné skupiny buržoazie.
Zřejmé je jedno. Jisté skupiny si přejí a žádají silnou měnu a deflační politiku, zatímco jiným skupinám vyhovuje měna slabá a inflační. Zatímco kdysi se vedl spor o deflaci, dnes se vede spor o inflaci.
Před sto lety v rámci hospodářské politiky nastoupila „…horečná spekulace s československou korunou, podněcovaná navíc intervenčními nákupy koruny za cizí valuty“. I dnes jsou devizové intervence součástí hry, tuzemská inflace a zaměstnanost je i jejich výsledkem.
Je tu ale zásadní rozdíl. Zatímco tehdy v Evropě došlo ke zmaru, rozpadu tradičních trhů a nástupu obchodních bariér, dnes tuzemská ekonomika těží z evropské integrace. Společný trh, jednotná měna jsou v evropském hospodářském prostoru realitou.
Česko je ale díky udržení si vlastní měny v inflaci a zaměstnanosti na výsluní. Politika „Pomáháme české ekonomice – Fanděte s námi 2% inflaci“ nese své ovoce.
