:
Už tomu tak je, že český člověk má uvnitř sebe vybudovánu důvěru v klasické kamenné domy, snáze uvěří v bance než zprostředkovateli, který jej navštíví doma, snáze uvěří tomu, co řekne známá osobnost či udělá spíše to, co většina. Pro získání důvěryhodnosti, zprostředkovatel pak volí prohlášení o členství v té či oné asociaci, o existenci etického kodexu, ke kterému je vázán, registrací u KCP.
Námitku nejistoty mnohdy zvládá odkazem na dohled od MFČR (nyní ČNB) či garanci státu za vložené prostředky, apod. Jen aby klient, který má z nedávných dob oprávněné obavy o své úspory, získal pocit bezpečí. Případně se přidá zmínka o ochraně spotřebitele a obraz důvěryhodnosti dostává lepší rozměr. Klient pak mnohdy nabývá dojmu, že má před sebou seriózního partnera, který si nemůže jen tak něco za současného právního stavu dovolit. Opravdu jsou paragrafy tím, co běžného občana bez dalšího ochrání před nešvary trhu?
Dle studie v rámci EU přibližně 85 % lidí se neorientuje ve finančních produktech na trhu. Jak se asi shodneme, je to mimořádně vysoké číslo a mohlo by být zajímavé zamyslet se nad tím, jak je to v dnešním internetovém čase vůbec možné. Svůj podíl nese nepochybně sama doba neboť produkty se v počítačovém věku zkrátka staly sofistikovanými, flexibilními, zajištěnými, pákovými, apod. Vše je mnohem rychlejší a není možné, aby klient znal podrobnosti. Na druhou stranu – bez finančních základů není vůbec schopen posoudit, zda to, co mu sděluje reklama, pracovnice přepážky nebo poradce je realita či fikce.
Zákon 38/2004 Sb. měl vést k narovnání a regulaci pojistného trhu. Mimo jiné ukládá určité registrační povinnosti u ČNB na základě složené zkoušky. Na první pohled to vzbuzuje dojem zvyšování kvality… Jestli tomu tak je, nechť si odpoví každý sám. Pro srovnání, např. na jarních zkouškách 2007 na daňového poradce uspělo 27 % uchazečů, u zkoušek pro registraci u ČNB je úspěšnost 95 %. Že by se na daňové poradce hlásilo tolik neperspektivních uchazečů? Samozřejmě jedná se o rozdílné profese, ale rozdíl v úspěšnosti je příliš markantní a téměř 100% úspěšnost je zarážející! Ty, kdo znají pozadí celého procesu od vzniku zmíněného zákona, přes organizaci dané zkoušky a zájmy zúčastněných stran, toto číslo nemůže překvapit.
REKLAMA
Dále jednou z podmínek pojistného zprostředkovatele je prokázat dokončení střední školy (§18). Osobně nerozumím tomuto omezení, když je nutné stejně složit zkoušku, která by měla dát odpověď na to, zda je v schopnostech daného uchazeče působit na pojistném trhu. Zřejmě někdo usoudil, že bez maturity je dotyčný neschopen pojmout problematiku.
Zprostředkovatelé mají vůči klientovi informační povinnost spojenou s pojistnou smlouvou, ovšem ten nic neví o obsahu, významu a důležitosti tohoto dokumentu. Zvláště když jsou prodejci doslova školeni, jakou formou a s jakým obsahem mají naplnit ustanovení zákona. Klient pak asi v dobré víře v prodejce, či s pocitem dohledu státních nebo profesních institucí nebo s přesvědčením o správných informacích, soustředí svoji pozornost pouze k vlastní smlouvě. Dalšímu formuláři již nepřikládá takový význam, a tak se stane, že mu zůstane bezcenný záznam ze schůzky.
Úroveň prodejců je velmi rozdílná a protože se "jede" na produkci, stane se, že zprostředkovatel pro peníze (či body do produkce) udělá takřka cokoliv pro jejich získání. Zábrany se posouvají s jejich rostoucí potřebou. Pokud jednou klient pozná, že nebylo vše zcela korektní, může se v podstatě opřít jen o zmíněný dokument. Jeho obsah rozhodne, zda se domůže tolik proklamované ochrany.
Kdo aktivně pracuje s penězi určitě moc dobře ví – co je psáno, to je dáno. Obávám se, že sebelepší zákon klientovi nijak nepomůže. Zase bude tím méně gramotným, který není schopen domyslet a porozumět souvislostem, a stane se vděčným konzumentem marketingu. Proto pokud je skutečná vůle po ochraně klienta, mělo by se její součástí stát i cílené finanční vzdělávání. Samozřejmě nelze očekávat výsledky v blízké době, je to spíše otázka jedné generace. Ovšem právě proto by se s tím mělo začít v ranném věku a možná v den zletilosti bude takový člověk schopen převzít kvalifikovanou zodpovědnost za svá finanční rozhodnutí.
REKLAMA
Velkou otázkou je, kdo by měl být tím vzdělávacím prvkem. Rodiče? Podle současného stavu i oni spadají do skupiny, která by se měla sama začít vzdělávat. Další alternativa "finančního učitele", která asi mnohé napadne jsou finanční společnosti. To lze však stěží očekávat. Jak by asi vypadalo jejich hospodaření bez poplatků za účty, jak by asi řešily své cash flow, když by ponaučení klienti na běžných účtech skutečně držely minimální částky, jak by asi vypadala prodejnost zajištěných fondů či dalších produktů ve stávající podobě? Banky jsou soukromé společnosti jejichž cílem je dosahovat stabilně zisku, který se lépe tvoří na jednoduchém trhu, ideálně si takový trh tvoří sami a podporují jej.
Obdobné chování lze očekávat od účelových asociací, které sdružují zainteresované osoby z finančního trhu. Asociace přeci vznikají proto, aby chránily a prosazovali zájmy členů. Nebo by jím měl být stát? Má skutečně zájem prostřednictvím institucí chránit občany, nebo upřednostňuje zájmy velkým finančních skupin? Kdo koho víc potřebuje? Pro koho se tvoří hlavně zákony?
Na závěr jeden příklad ze života, který mluví sám za sebe. Na českém trhu je v pořádku uzavírat životní pojištění s nezletilými dětmi, co by pojistníkem a pojištěným v jedné osobě. A nikomu to zjevně moc nevadí. Že prodejce potřebuje někdy nutně body je přeci pochopitelné. Inu, chce to dávku drzosti a hroší kůži. Že jeho postup shledá ona česká pojišťovna zcela v souladu mne až tak nepřekvapilo jako fakt, že Úřad pro dohled v pojišťovnictví a penzijním připojištění se spokojil s vysvětlením ze strany pojišťovny odkazující na §9 Obč.Z.
Co naplat, existuje sice také §8 Obč.Z., ale zřejmě nezletilý učeň už je natolik způsobilý pochopit tak sofistikovaný produkt, jakým je ŽP, a musí mu k tomu stačit základní vzdělání… Přitom tomuto produktu nerozumí někdy ani ten, kdo jej prodává, a to musí mít ukončené středoškolské vzdělání a složenou zkoušku. Co na tom, že jde o studenta bez příjmu, který nehospodaří s penězi, nemá účet. Přestože se finanční věci neučí na školách, bere se, že je dost vyspělý pochopit smlouvu životního pojištění se všemi závazky, které z ní vyplývají.
Z toho usuzuji, za prvé: buď naše děti jsou již nyní po základní škole velmi dobře finančně vzdělané a pak nám musí patřit světový primát v této oblasti, a tedy netřeba již zavádět vzdělávání a také se zcela vymykáme zmíněné studii EU. Kupodivu jsem v ní zmínku o nadprůměrné finanční gramotnosti české mládeže nenašel. Dále bych si dovolil vyvodit závěr, že další regulace je zbytečná, protože již nezletilí jsou schopni se sami zorientovat ve financích a kvalifikovaně se rozhodnout.
Anebo za druhé: s tolik proklamovaným zájmem o ochranu klienta to bude "jinak", než je sdělováno. Už tomu tak je, že český člověk snáze uvěří něčemu v bance, snáze uvěří tomu, co řekne známá osobnost či udělá spíše to, co dělá většina… Každý si samozřejmě může vybrat čemu a komu chce věřit.
