Půjčení peněz je svou podstatou stejné, jako půjčení čehokoliv jiného
Máme-li nedostatek peněz a potřebujeme si půjčit, budeme muset pravděpodobně zaplatit cenu půjčky, budeme muset zaplatit úrok. Pokud naopak máme peněz přebytek, pak můžeme úrok inkasovat, úrok bude výnos, který získáme.
Robert Frank v knize Mikroekonomie a chování (Svoboda 1995) existenci úroku vysvětluje na příkladu přírůstku dřevní hmoty. Máte-li nějaký kapitál, "nic nebrání, abyste za tyto peníze koupil nějaké výrobní aktivum, například nevelký pozemek se stromy." Stromy v průběhu času rostou a jejich cena je úměrná množství přirostlé dřevní hmoty. Na konci roku bude k dispozici dřevní hmoty více, než jí bylo na počátku roku. A tak kdo vlastní sad, může mít profit z výnosu v podobě ovoce, podobně jako vlastník chovného stáda získává výnos v podobě mláďat.
Podobné zdůvodnění úroku přináší Samuelson a Nordhaus (Svoboda 1991): "Proč by měl někdo platit úrok? Konec konců, ten, kdo půjčuje peníze, nevykonává žádnou práci, jen činí peněžní fondy dostupnými. Peníze jsou opravdu jen papírem, dokonce nejsou ani kryty zlatem nebo stříbrem. Důvody, proč není tržní úroková sazba nulová, ale kladná, jsou závažné a netýkají se peněz, ale reálných zdrojů, které peníze činí dostupnými. (…) Když si vypůjčujete peníze, vypůjčujete si právo kupovat statky, služby, kapitál, půdu, ropu, roboty a rozsáhlé spektrum na trhu nabízených komodit. Jakmile jednou tyto komodity získáte, můžete uspokojit touhu po spotřebě. Nebo si můžete nakoupit investiční statek, který má vysoký výnos v budoucích statcích a službách. A právě prospěch ze spotřeby nebo z investic vede lidi k tomu, aby platili za vypůjčené fondy úrok."
Aktiva poskytující výnosy nebo úroky
Když půda poskytuje periodické sklizně a dům dodává mnohonásobné užitky, může je jejich vlastník pronajmout a získat nájemné. Samuelson a Nordhaus o vlastnických právech, kapitálu a kapitalismu hovoří takto: "Vlastnická práva udělují jejich vlastníkům oprávnění využívat a směňovat jejich kapitálové statky, natírat je, překopávat, vrtat do nich a těžit z nich. Tyto kapitálové statky mají tržní hodnotu, a lidé mohou kupovat a prodávat kapitálové statky za jakoukoli cenu, které se jim podaří dosáhnout. Způsobilost jednotlivců vlastnit kapitál a mít z něho zisk je tím, co dává kapitalismu jeho jméno."
Půda poskytující periodické sklizně nebo dům poskytující přístřeší jsou statky trvanlivými a zůstávají ve vlastnictví majitele, i když jsou pronajaty. Jenže kapitál může být i ve formě peněz a pro peníze je typické, že to není trvalý statek jako půda nebo dům, ničí se jejich použitím. Peníze nelze jednoduše pronajmout, peníze lze jen půjčit.
Peníze jsou kapitálem abstraktním, pouhou hodnotou, která je podle Charlese Gideho "zajisté statkem trvanlivým zachovávajícím svoji totožnost stejně, ba lépe než dům, jenž dříve či později se rozpadne a zřítí."
REKLAMA
Historičtí odpůrci oprávněnosti úroku, jako byli kanonisté nebo Aristoteles, nepopírali právo vlastníka kapitálu brát nájemné nebo pachtovné, ale zakazovali půjčovat peníze na úrok. Charles Gide (1932) svou úvahu o oprávněnosti úroku uzavírá: "Neboť, je-li nájemné z půdy nebo z domu oprávněné, proč není oprávněné nájemné z kapitálu, zvláště může-li býti kapitálu vždycky užito ke koupi domu či půdy? (…) Jakmile dva statky jsou navzájem směnitelná, není možno, aby jeden měl menší cenu než druhý."
A tak se posledních dvě stě let všeobecně uznává, že kdo má peníze a dostatečný kapitál, může si třebas koupit pozemek, který mu poskytne trvalý výnos (rentu). Jeho ochota prodat takový pozemek bude podmíněna právě existencí úroku – peněžní kapitál může být uložen na úrok a čekat na své další uplatnění.
Co je to vlastně úrok
"Půjčit někomu peníze znamená vzdát se příležitosti zužitkovat zisk z určité investice. Úrok placený z půjček tuto cenu příležitosti pouze odráží," napsal o obětované příležitosti k zisku Robert Frank v knize Mikroekonomie a chování. Samuelson a Nordhaus (Svoboda 1991) píší, že úrok je "výnos placený těm, kdo půjčují peníze.
Je to cena, která musí být zaplacena za vypůjčení peněz na určité časové období, obvykle vyjadřovaná jako procento z jistiny za rok."
Pokud je například úroková sazba 5% p.a. (z latinského per annum, což znamená ročně), pak bude z částky deset tisíc korun vyplaceno na úrocích pět set korun. Úroky musíme platit, půjčujeme-li si peníze. Úroky naopak dostáváme, půjčujeme-li my někomu peníze nebo je ukládáme v bance.
REKLAMA
Pro drobné střadatele jsou dostupnou příležitostí k dosažení úrokového výnosu dobře vybrané bankovní vklady. V době internetového bankovnictví a konkurujících si nabídek spořících účtů tak peníze některých střadatelů přetékají od k banky k bance a hledají nejlepší zúročení.
Dokládá to i tento názor z diskusního fóra: "Je věcí každého, kam si kdo svoje peníze přesune. Pokud někde dávají na úrocích více, tak se ani není čemu divit, že tam lidi přesouvají peníze." Na tento názor reagoval někdo, kdo má s takovým přesunem dobré zkušenosti: "Od poloviny ledna do změny úrokové sazby se mi ty penízky zahřály o +4 000 Kč. I kdyby se teď srovnaly sazby u všech bank, tak mi to za ty tři kliknutí stálo. Na ulici ty čtyři litry neleží. Nebo ty snad víš o nějakém poli, kam si je člověk může jít vykopat jako brambory?"
Společnost žije nejen z práce aktuálního roku nebo měsíce, hospodářský život využívá dřívějších úspor a dříve vytvořeného. Dnes postavené domy a továrny, postavené dálnice a průplavy pomohou někdy v budoucnu vytvářet větší přidanou hodnotu a konzumovat přínosy vynaložené práce. Jsou kapitálovou investicí, která má zlepšit blahobyt do budoucna, má usnadnit budoucí výrobu a spotřebu.
Společnost může věnovat na tvorbu nového kapitálu jen zdroje v takovém rozsahu, v jakém jsou lidé ochotni spořit a vzdávat se současné spotřeby. Podle některých výkladů má právě úrok napomáhat tomu, že určitá část současné spotřeby je uspořena a může být přeměněna na kapitál a investici.
Úrokové míry představují cenu kapitálu
Ti, kdo uspořili kapitál a hledají pro něj umístění, ho nabízí v penězích. A tak se drobný střádal směřující svůj kapitál na spořící účty, termínované vklady, do akcií nebo do podílových fondů podílí na tvorbě kapitálového vybavení. Logické je, že držitelé kapitálu budou v případě rizikovějších investic (například do akcií) usilovat o vyšší odměnu, než je odměna plynoucí z úroku při bezpečném uložení peněz (například do pojištěných bankovních vkladů).
REKLAMA
"Jako každý objekt s bezpracným výnosem (dům, cenný papír) bude se i půda oceňovati kapitálem, který je nutno uložiti na úrok, aby nesl stejný výnos, čili jinými slovy cena půdy jest kapitalisovaná renta podle běžné úrokové míry a mění se tudíž při nezměněné rentě proměnami v úrokové míře," napsal prvorepublikový ekonom Karel Engliš (Národní hospodářství, 1928). "Úrok je odměna za propůjčené užívání kapitálu, vyměřovaná v poměru ke kapitálu a k trvání jeho propůjčení," pokračuje Engliš.
Funguje to i obráceně, ten kdo potřebuje kapitál si může půjčit v penězích a v průběhu času splácet. Pokud si například někdo kupuje domek na hypotéku, je mu vlastně zapůjčen kapitál, který musí splatit včetně odměny za jeho propůjčení (a souvisejících nákladů a marží). Až vše splatí, zůstane mu domek, je to pro něj kapitál získaný díky dlouhodobým peněžním splátkám. Právě díky tomu, že kapitály se dnes vyskytují v podobě peněz nebo rovnocenných úvěrních jistin, je možné pružně s nimi obchodovat a přenášet dnešní finanční úspory do podoby nového kapitálu.
Z pohledu těch, kdo kapitál poptávají, bude důležité srovnání ročních výnosů z investic vůči ročním kapitálovým nákladům, které závisí na úrokové sazbě. Ilustrativní příklad z běžného života uvádí Samuelson a Nordhaus: "Mohli byste si například vypůjčit v bance peněžní fondy, abyste ve svém novém domě izolovali podkrovní světničku. Řekněme, že si půjčíte 1000 dolarů na roční úrok 10 %, takže ročně platíte 100 dolarů (v této kalkulaci ponecháme stranou amortizaci). Pečlivá kontrola vašich účtů za palivo vám na konci roku ukáže, že jste za rok ušetřili 200 dolarů. Byla to rozumná investice a potvrdila, že vaše rozhodnutí vypůjčit si peníze, i na desetiprocentní úrok, bylo rozumné."
Náklady držení peněz
Když někdo své úspory a kapitál ve výši sta tisíc korun schovává pod matrací, obětuje za tento způsob uložení peněz možný úrok, kterého by dosáhl v podobě úrokového výnosu. Jeho peníze leží ladem a ztrácí na hodnotě, jejich kupní sílu pozvolna snižuje inflace.
Kdokoli, kdo drží likvidní peníze, vzdává se a obětovává možnost dosažení úrokového výnosu, nese náklady držby peněz (náklady obětované příležitosti). Peníze v peněžence nebo pod matrací nenesou žádný úrok, peníze na běžném účtu jsou na tom obvykle stejně. "Nákladem je úrok nebo zisk, který obětujeme tím, že držíme peníze, místo abychom je vkládali do vysoce výnosných aktiv nebo investic," píše Samuelson a Nordhaus.
I přes tyto náklady lidé peníze na běžných účtech drží, protože díky tomu využívají peněžních služeb, jako je výběr hotovosti nebo placení účtů. Lidé jsou ochotní tyto náklady nést proto, že likvidní peníze jsou pro ně v aktuální časoprostorové situaci jedinečným prostředkem směny, zúčtovací jednotkou nebo uchovatelem hodnoty.
Samuelson a Nordhaus uzavírají: "Kdyby bylo bohatství místo v penězích drženo ve formě akcií, obligací či spořících účtů, vynášelo by vyšší úrokovou sazbu. Nákladem držení peněz je ztracený úrok, protože peníze nejsou investovány do těchto alternativních aktiv."
Peníze ležící ladem pod matrací nebo na špatně úročeném účtu jsou jako neobdělávaná půda, která by mohla plodit a nést výnosy. Podobně jako půdu je možné za odměnu pronajmout, je možné peníze půjčit a dosáhnout úrokového výnosu. Klienti bank, které nechávají velké sumy peněz ležet na špatně úročených účtech, půjčují své peníze bance zdarma. Svůj výnos, který jim náleží, darují bance.
