Během řeckých bankovních prázdnin sice v rámci limitů šlo provádět transakce přes internet, mobilní a telefonní bankovnictví, v souladu s postupem stanoveným podle jednotlivých bank a stanovených regulí. Podmínkou bylo, že se tyto transakce týkaly plateb v rámci Řecka. Přesun peněz do zahraničí byl omezen („řecká eura“ v zahraničí moc nechceme), platby ze zahraničí byly přijímány (jiná než „řecká eura“ jsou vítány).
Tak nějak lze popsat řecké bankovní prázdniny, situaci, kdy gradují finanční problémy plynoucí z dluhové krize. Evropská centrální banka (ECB), instituce, která ovládá přívod likvidních peněz do řeckých a jiných bank eurozóny, přestala akceptovat kolaterál proti dodávání peněz do bankovního sektoru. Jinými slovy přestaly být dodávány další bankovky do řecké pobočky ECB a na světla obrazovek se dostalo dění ohledně další epizody řecké dluhové krize.
Řecká krize a evropské dotace
Řecká dluhová krize probíhá již od roku 2010, i když řecký problém, který je dnes na stole, je stejný, jako byl ten před pěti lety. Už tehdy Řecko stálo před bankrotem, ale expozice bankovního sektoru a systémové riziko finančního systému vedlo k politickému řešení – přehození dluhu na bedra národních i mezinárodních institucí a ve velké míře i na bedra daňových poplatníků.
Kritici poukazovali na to, že se jedná o nalévání peněz, aby bylo na splátky dluhů, že se vlastně za peníze daňových poplatníků sanují banky. Jak čas plynul, vyšlo najevo, že Řecko zkreslovalo údaje o hospodářském stavu země, a stalo se premiantem v nadměrném utrácení pod dohledem odborníků, kteří měli stav ekonomiky hlídat.
Jedním z politických tahů bylo naléhání na to, ať Řecko přijde s přijatelným řešením a reformami. Jenže víra v to, že jakési reformní zákony a zvyšování daní, něco vyřeší, je iluzí – kondici Řecka nelze bezprostředně změnit a zvyšování daní, omezování platů a důchodů nutně vede k útlumu a další erozi domácí ekonomiky.
Řecko přivedlo na kolena nejen euro, ale i evropské dotace. Řekové analogicky jako my čerpali evropské dotace, kofinancovali a zvyšovali zadlužení, podporovali, dávali šance a příležitosti, aby nakonec skončili v technickém bankrotu. Součástí příčin jsou i systémové nedostatky evropské dotační politiky, zadlužování se na dotační projekty a vyvolání euforie, „kdo nečerpá, není in“, kdy se jaksi zapomíná na dlouhodobé dopady do rozpočtů a udržitelnost dluhové služby.
REKLAMA
Být pod vlivem přítoku peněz z EU znamená pro domácí ekonomiku tlak na zvyšování platů a s tím související růst cenové hladiny. Jenže budovy a jiná infrastruktura se díky dotacím sice postaví téměř zadarmo, ale jejich provoz a udržitelnost fungování něco stojí. Když se to jednou všechno podtrhne a sečte, ukáže se, že „král je nahý“.
Výdaje i platy narostly na neudržitelné úrovně, a musí nastoupit škrty a úsporná opatření, podkopávající ekonomiku. Jiří Paroubek to popsal následovně: „Když máte koně a v případě problému s úsporami mu ubíráte obrok. Přitom chcete, aby vyhrával závody. No tak kůň samozřejmě nic nevyhraje. A když mu odeberete obrok, po čase chcípne. A to je věc i řecké ekonomiky.“
Obrázek 1: Odhad vývoj míry řeckého dluhu vzhledem k HDP z roku 2010, zadlužení narůstá více než průměr eurozóny. Aktuální odhad hovoří o 200 % HDP v roce 2017. 
Zdroj: ms.wikipedia.org
Dnes si Řekové neumí představit, že by mohli nebo měli eurozónu opustit – většinovým přáním je zůstat v eurozóně. Jenže v roce 2010 se i po dřívějším odpuštění více než stovky miliard euro přesahuje řecký dluh 170 % HDP a vyhlídky na jeho zvyšování nejsou růžové. Řecký dluh by se mohl v roce 2017 vyšplhat na 200 % HDP, tedy úroveň běžnými způsoby za standardních podmínek nesplatitelnou.
REKLAMA
A co víc, řecká vláda a věřitelé vlastně nerespektuji jedno z demokraticky vyjevených přání suverénního národa – daňoví poplatníci nechtějí nasekané dluhy platit. Co vidíme, jsou politická představení a frašky, v jejichž pozadí jsou finanční a politické zájmy různých hráčů.
Politik stěží svým voličům vysvětlí, že euro je politický projekt a vznik společné evropské měny snížil domácí fiskální disciplínu jednotlivých zemí – zodpovědnost a pravomoci se rozmazaly a zamlžily. Naopak je nutné rychle čerpat z různých fondů, dokud je z čeho. Euro se stalo projektem, pro který je nutné vynakládat nemalé hospodářské náklady – třeba i nepřímo tím, že evropský prostor se stává chřadnoucím ekonomickým regionem.
Solidarita, košile špatné velikosti a přijetí eura v ČR
Když se euro prosazovalo, byla slibována výhoda nižších transakčních nákladů. Říkalo se, že vytvoření měnové unie členské ekonomiky hospodářsky sblíží natolik, že se eurozóna optimální měnovou zónou stane. Je to o spolupráci, solidaritě a partnerství, zlepší se důvěra, urychlí investice a podpoří růst.
V dobách, kdy se ukazuje, že sblížení a konvergence nenastala, a nerovnováhy a pnutí narůstají a nabývají viditelných forem, vzrůstá počet kritiků. Ekonom Václav Klaus říká, že se jedná o „solidaritu elit jedněch zemí elitám druhých zemí za peníze třetích zemí“, filozof Václav Bělohradský hovoří o tom, že euro je „žalář národů“.
V rozhovoru pro Českou televizi Bělohradský svůj pohled rozvedl takto: „Měna, to je něco jako kůže ekonomie, na které se projevují různé její nemoci. Proč máme všichni mít stejnou kůži? Proč má Itálie, která měla úplně jinou ekonomickou historii než Německo, žít ve stejné kůži jako Německo? Vždyť se podívejte, jak od padesátých let ekonomicky fungovala Itálie. A fungovala dobře. Se svou inflaciovanou měnou, která ovšem byla funkční. Prostě Německem se Itálie nestane. Aspoň ne v dohledné době. A v tom euru je jakoby zakódován příkaz ‚staňte se všichni Německem.“
REKLAMA
Bělohradského pohled svým obsahem připomíná Klausův komentář: „Laikům to vždycky přibližuji, že je to jako když potřebujete košili číslo 43 a někdo na vás napasuje číslo 41. V tu chvíli vám prostě nejde dopnout límec. Řecko se navléklo do úplně jiné košile, než mělo. A ono to chvíli třeba jde vydržet, když se nadechnete, ale jednou to přestane fungovat. Takže to je poučení z řeckého případu, které bychom si určitě měli vzít i my.“
Národní koordinátor pro zavedení eura v ČR Libor Dědek si takové poučení asi nepřipouští a říká, že „problematika eura je ale hodně technická, a vlastní argumenty jsou pro veřejnost dost chimérické“. V červnu pak navrhl „zpracovat kvalifikovanou sociologickou studii, jež by zmapovala kořeny převažující euroskepse a navrhla efektivní komunikační prostředky ke zvrácení stávajícího stavu. Neboť proti silně opevněným pozicím nelze útočit individuálními a občas i amatérskými výpady, nýbrž jen soustředěnou a promyšlenou ofenzívou.“
Kritici eura také říkají, že euro spoutává fixním směnným kurzem ekonomiky, které jsou vzájemně strukturálně velmi odlišné – jedna velikost košile nemůže padnout všem. Věhlasný ekonom Milton Friedman se v roce 1997 údajně vyjádřil, že „cílem bylo spojit Německo a Francie tak těsně, aby byla budoucí evropská válka nemožná a aby se připravila půdu pro federální Spojené státy evropské“. Friedman tehdy vyjádřil přesvědčení, že „(…)přijetí eura bude mít opačný účinek. To by zhoršilo politické napětí působením rozdílných otřesů, které by byly snadno pojaty změnami směnných kurzů, do politických otázek. Politická jednota může vydláždit cestu pro měnovou jednotu. Měnová jednota za nepříznivých podmínek se ukáže jako překážka pro dosažení politické jednoty.“
Ve prospěch zavedení eura podle národního koordinátora Libora Dědka pro přijetí eura prý hovoří i diskutovaná řecká krize: „Svým způsobem ve prospěch eura hovoří i dluhová krize Řecka. A to zejména tím, že eurozóna prokazuje účinnost nově vytvořených protikrizových mechanismů, které brání šíření nákazy z řeckého epicentra. Jak diametrálně je to odlišná situace od doby před pěti roky, kdy finanční krize propukala. Tuto proměnu můžeme připsat novinkám v institucionální architektuře eurozóny, jejichž přijetí si krize vynutila (bankovní unie, zpřísněný Pakt stability a růstu, makroekonomický dohled aj.). Dnešní eurozóna je skutečně jiná než v době, kdy se Česká republika zavazovala v přístupové smlouvě k přijetí eura. Je stabilnější a odolnější, z čehož má bezprostřední prospěch i česká ekonomika.“
Horké téma parného léta
V chladném lednu 2015 národní koordinátor pro přijetí eura hovořil o přínosech pro občany jako spotřebitele takto: „Prostředí jednotné měny vytváří mnohem komfortnější situaci pro spotřebitele, zvláště v současném internetovém věku. Při nakupování na internetu si díky euru můžete bezprostředně srovnávat ceny v celé měnové unii. Na Slovensku po zavedení eura vyšlo najevo, že tamní ceny v obchodním řetězci Ikea jsou výrazně vyšší než třeba ve Vídni. A vyvolalo to tlak na snížení cen. Je něco jiného, když srovnáváte ceny s kalkulačkou v rukou a když máte ten rozdíl přímo na očích. Další výhodu zaznamenáte třeba při zahraničním platebním styku. Dnes ho prodražuje nezanedbatelný bankovní poplatek za transakci.“ Jedním z horkých témat parných letních dní je euro jako společná měna a nejde jen o výhody pro spotřebitele.
Žijeme v době, kdy evropská politika diktuje ekonomice a ekonomické principy nejsou respektovány. Ukazuje se, že politika opravdu může ekonomice poroučet, ale toto je uskutečnitelné jen po nějakou omezenou dobu, je to limitováno ekonomickou výkonností a opožďováním se za světem a jinými ekonomickými regiony.
Václav Klaus je s ohledem na další vývoj týkající se Řecka skeptický: „EU je nechce z eurozóny pustit. EU potřebuje, aby šlo vše spořádaně dále k lepším zítřkům. To je téměř komunistická ideologie. Kdyby jim jeden vypadl, byla by to hrozná ztráta.“ V rozhovoru pro Českou televizi Klaus uvedl, že „Dokud je dobré počasí, tak i ta chatrná střecha docela vydrží, jakmile však přijde nějaká větší bouřka či silnější vítr, zjistíte, že nefunguje. Řecko je přesně ten případ.“
Prostě to vypadá, že budou svolávány další summity a schůzky a vytvářeny další fondy, do kterých budou přispívat daňoví poplatníci. Ale spotřebitelé mohou být rádi, vždyť ušetřili nezanedbatelné bankovní poplatky a nemuseli srovnávat ceny s kalkulačkou v ruce!
